Na konci první světové války se objevil v Rokycanech hlouček asi 15 evangelíků. Shromažďovali se pod vedením Ing. Václava Hlavsy po domácnostech od roku 1912. Katolickému městu se představovali občasnými bohoslužbami faráře Benjamína Fleischera a přednáškou prof. Dr. Frinty. Zvěst evangelia v duchu české a světové reformace přinesli do našeho kraje kazatelé evangelických sborů s centrem v Plzni faráři Karel Machotka a Eben-Ezer Otter, případně také kazatelé a církevní pracovníci z Prahy. Na počátku dvacátých let minuléhostoletí tak postupně vznikl celý řetěz tzv. kazatelských stanic podél železničních tratí v této oblasti (Břasy, Holoubkov, Hořovice, Chrást, Kařez, Radnice, Rokycany, Stupno, Zbiroh). Po vzniku ČCE sbor v Rokycanech připadl sboru Plzeň-východ (Korandův sbor).

 

Koncem roku 1922 požádalo sedm z těchto kazatelských stanic o ustavení samostatného evangelického sboru v uvedeném prostoru, který tehdy spadal pod duchovní správu Pražského seniorátu. Synodní rada, nejvyšší správní orgán církve, žádosti vyhověla. Kazatelská stanice v Rokycanech byla zvolena jako sídlo sboru a tak zde byl vytvořen v roce 1923 samostatný farní sbor, k němuž patřily kazatelské stanice Holoubkov, Hořovice, Radnice, Skomelno a Zbiroh. Dále byla v roce 1924 zřízena kazatelská stanice v Kařezu, v roce 1928 ve Stupně a v roce 1936 v Tymákově. Jeho prvním farářem se stal Josef Fleischer a kurátorem Ing. Václav Hlavsa. Horlivě a obětavě pracovalo i mnoho laických pracovníků: sestry Friebelovy, Betty Storková, Josef Smolík st. i jiní.

 

 

Ještě jako kazatelská stanice si sbor v roce 1922 pronajal nádvorní obuvnickou dílnu v Plzeňské ulici, v níž zřídil modlitebnu, a v roce 1924 si postavil faru. Šlo však jen o provizorní řešení. Po smrti prvního faráře v roce 1927 zde působil 4 roky Jaromír Kryštůfek a jako třetí v pořadí farář Miroslav Krejčí od roku 1932 za pomoci několika diakonů a katechetů. Kurátorem se v té době stal Rudolf Kadláček. Sbor byl velice aktivní, duchovní práce se utěšeně rozrůstala, členů stále přibývalo a tak se již v roce 1932 Rokycanští odhodlali ke stavbě vlastního kostela a sborového domu. Architekt Dr. B. Chvojka z Plzně připravil plány funkcionalistické budovy, Městská spořitelna v Rokycanech poskytla půjčku a 17. listopadu 1932 byl položen základní kámen. V následujícím roce byla firmou Václav Beran stavba dokončena a 24. září 1933 s velikou vděčností a radostí předána svému účelu, dílo veliké píle i odvahy těch, kteří tehdy stáli v čele sborové práce. Nové středisko umožnilo její rozvoj a prohloubení a poskytovalo skutečně dobré a moderní zázemí.

 

 

V těžkých létech druhé světové války vedl sbor farář Jaromír Klimecký, který přišel z Berouna, kde byl zapojen do protinacistického odboje. V této činnosti pokračoval i v Rokycanech. Jako diakon zde pracoval rokycanský rodák a pozdější profesor evangelické teologické fakulty Josef Smolík. Student evangelické teologie Jiří Slabý byl v mladém věku nacisty popraven za odbojovou činnost a stejně tak i další mladý člen sboru František Racesberger. Přes tato nebezpečí byla i celá řada dalších evangelíků, kteří se na odbojové činnosti podíleli. V poválečných létech se ukázalo pro množství práce nezbytné sbor rozdělit. Byly vytvořeny samostatné farní sbory v Chrástu a v

Hořovicích. Na konci druhé světové války byl sborový dům poškozen bombardováním a po válce opraven. V té době byla rovněž ještě přistavěna světlá a prostorná modlitebna v zadní části sborového domu, která měla sloužit i pro divadelní představení, pro které bylo v suterénu vytvořeno potřebné zázemí. Dnes je využívána pro zimní sborová shromáždění a ekumenická shromáždění, scházejí se zde sestry a bratři z Církve Československé husitské a z Církve adventistů sedmého dne. Konají se zde kromě bohoslužeb i nejrůznější koncerty, divadelní a filmová představení, diskotéky, přednášky a besedy. Další, dosud nevyužívané prostory v suterénu budovy byly v poslední době postupně upravovány a předávány pro práci nízkoprahového klubu Akcent střediska Diakonie

Západ naší církve.

 

Do historie dnes již patří nepochybně celé dvacáté století. Jeho druhá polovina byla v naší zemi výrazněovlivněna diktaturou komunistické vlády v ideologii i praxi směřující programově k likvidaci církví. V těchto nesnadných a dnes už nepředstavitelných podmínkách sloužili sboru s osobní statečností tito církevní pracovníci:

 

Farář a nějaký čas i senior Miroslav Rodr. V té době, kdy byl rokycanský sbor sídlem úřadu Západočeského seniorátu zde působila také vikářka Naděje Doubravová. Po odejmutí státního souhlasu k duchovenské službě M. Rodrovi komunistickým režimem, pro jeho neochotu se podřizovat nesmyslnému diktátu, pak zde postupně působili faráři Amos Jeschke, Pavel Dvořáček a Pavel K. Pellar (1991-1997), který byl také jedno volební období seniorem Západočeského seniorátu a úřadoval právě z Rokycan. V této době zde byl na vikariátu Jan Machala. V krátkých časech, kdy byl sbor neobsazen a hledal nového kazatele, byl administrován z plzeňských evangelických sborů. V letech 1997-2009 byl kazatelem jáhen Ondřej I. Pellar. Po velmi dlouhou dobu byl obětavým kurátorem sboru Karel Šmolík, vystřídán byl RNDr. Jaroslavem Kraftem, DrSc., v letech 2006 - 2023 byla kurátorkou sestra MUDr. Václava Gutová. V současné době je od března 2023 kurátorem bratr Bc. Petr Neumann. Po odchodu Ondřeje Pellara do žižkovského sboru v Praze byl sbor 1 rok administrován a hledali jsme nového kazatele. Jím se stal od září 2010 do konce srpna 2015 bratr Leonardo Teca, který k nám přišel z Horních Vilémovic. Byli jsme opět rok adminstrovaným sborem a od září 2016 ve Ondřej Pellar vrátil na 7 let. Provedl sbor nelehkým obdobím epidemie covidu, přinesl další nápady na sborovou práci i otevírání sboru veřejnosti. Letos odešel pracovat jako kaplan do Diakonie Západ v Plzni. Ale to už je současnost.

 

 

V devadesátých letech 20. století byla obnovena kazatelská stanice ve Zbiroze, formálně patřící sboru v Hořovicích, jež proto byla v roce 1999 přefařena k rokycanskému sboru. V letech 2000-2005 bylo utvořeno Sdružení sborů mezi sbory v Rokycanech a Hořovicích jako pomoc hořovickému sboru, který byl v té době bez svého kazatele.

 

Zpěv patřil a stále patří k duchovní náplni protestantských bohoslužeb i dalších shromáždění. Jako varhaníci působili ve sboru věrně a dlouhodobě od jeho vzniku Emanuel Jaňour, Josef Smolík st., Ing. Jaroslav Smolík, Adolf Irmann, později několik let Zdeňka Raindlová. V současnoti se o roli varhaníka dělí Ludmila Kraftová a Iveta

Valešová. S doprovodem bohoslužeb vypomáhají hudebníci: Radovan Jirka na kytaru, Marta Neumannová na hoboj nebo flétnu, Dorotea Neumannová na violu, Anděla Neumannová nebo Noemi Pellarová na příčnou flétnu a příležitostně i další, převážně z řad dětí a mládeže.

 

Dnešní doba se podstatně liší od doby let třicátých minulého století, kdy byl sbor budován a evangelický kostel vystavěn. Stále však věříme, že ve městě a jeho okolí jsou i dnes mnozí, kteří hledají a jistě najdou cestu do tohoto chrámu, aby se zde radovali společně s ostatními ze zvěsti evangelia, která byla tím hlavním podnětem pro jeho vybudování a která zde i po tolika letech zaznívá. Dnes už přece jenom jinak než na počátku práce, přesto však se stejnou nadějí a výhledem k budoucímu času s očekáváním druhého příchodu našeho Pána a Spasitele Ježíše.

 

Za použití archívních podkladů zpracoval bratr Adolf Irmann a doplnila sestra Václava Gutová

• Bohoslužby každou neděli od 9:30
• Bohoslužby s vysluhováním VP každou 4. neděli
• Rodinné neděle po domluvě jednou měsíčně, se společným obědem každý druhý měsíc
• Nedělní škola každou neděli od 9:30 (pokud jsou děti přítomny)
• Víkendové biblické hodiny v sobotu jednou měsíčně po domluvě, v zimní čas od 17:00, v letní čas od 18:00
• Náboženství pro děti - po dobu neobsazeného sboru farářem nezajištěno
• Ekumenické biblické hodiny - každou středu ve 14:00
• Staršovstvo 1. pondělí v měsíci od 18:30
• Zkoušky pěveckého sboru - činnost přerušena po dobu hledání nového sbormistra