LUKÁŠOVO EVANGELIUM 2,1-6

O narození Ježíše si přečteme zítra, dnes zůstaneme u toho, že „se naplnily dny a přišla její hodina“. Naše dny se nám naplňují různě. Někdy se naplňují protichůdně, tedy pro někoho pozitivně, pro jiného negativně, ale mluvíme o téže události. Třeba takový vykonavatel trestu smrti a jeho oběť. Pro prvního se naplnil čas, kdy se předvede jako obávaný kat, druhého čeká smutný konec. Ale pojďme vesele k vánocům. Dny se někdy naplňují shodně, radostně. Marii se naplnily dny, kdy se má stát matkou a ne ledajakou. Protože někomu se naplnily dny, kdy se má stát člověkem a také ne ledajakým. Přichází sám Boží Syn. Prosím vás, my jsme sice zvyklí říkat, že se Ježíš snížil, když opustil nebeský trůn a vzal na sebe podobu člověka, aby za nás trpěl, ale on to udělal s láskou a s radostí. Stát se člověkem není žádné ponížení. My přece nejsme nějakým zmetkem. Můžeme být hrdí na to, že jsme vrcholným Božím dílem, možná ne nejvrcholnějším, ale můžeme si právem myslet, že jsme se Bohu povedli.

Jsme milovaným stvořením. Bůh nás miluje a stojí mu za to poslat svého Syna, aby se stal jedním z nás s přídavným posláním spasitelským. Stalo se to, stává se to o Vánocích. Zatímco my se chystáme rozbalit dárky a těšíme se, Bůh nám rozbalí sebe, odhalí se nám skrze Ježíše Krista. Jeho štědrost je veliká, jeho láska je bez konce.

V oněch dnech císař Augustus nařídil sčítání lidu a majetku. Tato událost je na první pohled významnější než narození nějakého Ježíše. Ale jak se ukázalo, je podřízená Božímu plánu. V pozadí tohoto velkého sčítání lidu se v tichosti odehrává něco, co změní lidstvo a posune ho jinam, blíž k jeho Stvořiteli. Bůh neřídí naše dějiny účelově, ale umí do nich účelově vstoupit. Je přece napsáno, že se Mesiáš narodí v Betlémě. Všemohoucí Bůh by mohl zařídit, aby tam Josef s Marií rovnou bydleli. Ale proč omezovat jejich svobodu pohybu, když se vše dá zařídit jinak? Důležitější je, že Josef pochází z Betléma. Ani Augustus nemusel nařídit návrat každého do rodného města. Existuje mnoho způsobů, jak dostat Ježíšovy rodiče do Betléma před stanoveným termínem, například na nějakou neodvolatelnou rodinnou sešlost.

Ovšem Bůh je důvtipný. Vladaři tohoto světa mu často slouží, ani nevědí jak. Tentokrát je na řadě nejmocnější pán zeměkoule, ten, který si o sobě myslí, že mu všechno patří, lidé i jejich majetek. A tak nařizuje jejich sčítání. Lukáš krásně uvádí, že císař nařídil, aby se soupis lidu konal po celém světě. Nejen někde. Císař neznal oblast, která by mu nepatřila. Římské impérium je synonymem světa. Pán všeho nařídil sčítání, a do toho skutečný Pán vesmíru, Pán stvoření, nařídil narození svého Syna.

Augustus, vlastním jménem Gaius Octavius, nebo později Gaius Julius Caesar byl zakladatelem a prvním císařem expanzivního římského impéria (neplést se zrodem římského městského státu, ten je mnohem starší o několik století). Augustus je titul znamenající vznešený, velebný, posvátný. Takto začíná kult osobnosti císaře, který se tímto stává v očích svých poddaných více než jen člověkem. Zejména v nejodlehlejších oblastech říše císař je nositelem nového řádu světa a je spasitelem. Zpočátku to vypadalo, že jde jenom o politickou úctu k panovníkovi, ale postupem času se to stávalo božskou poctou. A když Lukáš neuvádí další císařova jména, a mluví o něm jenom jako o Augustovi, dává tím najevo, že toto slovo pro něho není titulem, nýbrž pouhým jménem. Je to císař Augustus, žádný vznešený, posvátný, spasitel. Skutečný Spasitel se teprve narodí někde v zapadákově zvaném Betlém. Stane se to přesně v okamžiku, kdy se panovník římský chystá upevnit svou moc, chce vědět, kolik má poddaných a jaké mají majetky.

Sčítání lidu pro mnohé znamenalo začátek nové éry nastolené císařem. Z pohledu evangelia je to konec staré éry. Dělá se tlustá čára za minulostí. Postupem času se svět naučil říkat před Kristem, po Kristovi, nikoliv před sčítáním, po sčítání. O tom  dnes neví skoro nikdo. To sčítání je jenom inventura, která připravila svět na nový začátek, jak se patří. Už víme, kolik nás je, kolik toho máme, a co nám chybí. Už může přijít Boží Syn, aby nám dal to, co nám chybí. Přišel a dal nám sebe jako jedinečného Spasitele. A to, co jsme si napočítali, že máme, on nechce. To přece patří císařovi. Takže dejte císařovi, co je císaře, a Bohu, co je Boží. Jednoduše to může znamenat, že to, co máme, patří císařovi, je to světské, pozemské, pomíjivé. A co patří Bohu? To, co jsme. My sami. Naše duše, naše srdce. To je to, co Bůh žádá. On nám nabízí sebe, a chce nás. Chce, abychom mu patřili srdcem, duší a myslí. Ve chvíli, kdy si nás chystá přivlastnit císař, přichází Bůh a říká stop! Jmění mu dejte, sebe ne. A úcta také náleží jedině Bohu.

Ježíš samozřejmě nepřichází konkurovat světské moci. Ani není její alternativou. Je dělítkem mezi tím, co je světské a tím, co je Boží. Zároveň chce to, co je světské naplnit Božstvem. Svět je přece jeho stvoření a proto jej nemůže odmítnout. Vladaři nebo poddaní? To je jedna rovina našeho pobývání ve světě. Před Bohem jsme si rovní. Buďme, čím chceme být. Ale hlavně pusťme do našeho světa Božího Syna. Chce vyvážit náš život. Ježíš pro nás není jen kritikem, není mravokárcem. Je obohacením, je naplněním, je tím, co našemu životu, našemu světu chybí. Nechce nám zakázat konzum, nechce nám vzít kapra, řízky, salát, cukroví. Chce jen jedno, takovou maličkost. Chce být s námi u stolu, chce, abychom si uvědomili, že je přítomen, aby naše oslavy měly větší smysl.

Vánoce jsou jeho narozeniny. Slaví se nejlépe s přítomností oslavence. A Pán Ježíš  rád zavítá do každé domácnosti, rád zazáří jako to betlémské světlo, které se rozdávalo i tady. Bylo hezké vidět, kolik lidí dnes toužilo po betlémském světle. Na internetové stránce noviny.cz jsem četl toto:: "Také v Rokycanech se stalo tradicí, že na Štědrý den rozdávají skauti všem lidem Betlémské světlo. Bylo tomu tak i o letošních Vánocích. Desítky lidí přicházely ve středu dopoledne do prostor sboru Českobratrské církve evangelické v Jiráskově ulici, aby si odnesly do svých domovů světélko míru, lásky a porozumění, které je zažehnuté v rodišti Ježíše Krista v Betlémě." Konec citátu. To světlo je symbolem míru, lásky a porozumění. A náš Pán Ježíš je nositelem těchto symbolů. Věřím, že betlémské světlo pomáhá lidem uvědomit si pravý význam Vánoc. Přeji příjemný štědrovečerní den s vědomím toho, co je císařovo, pomíjivé, a co je Boží a věčné.

Modlitba: 

Pane Ježíši, zveme Tě, abys přišel s námi slavit svoje narození. Buď přítomen u každého stolu. Naplňuj naše domácností radostí a pokojem. Láskou a porozuměním. Bože, posvěť se jméno tvé. Amen