Starozákonní kniha Kazatel nám ve třetí kapitole sděluje, že se střídají velmi různé časy: je čas rození i čas umírání, čas zabíjet i čas léčit, čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat, čas hledat i čas ztrácet, čas mlčet i čas mluvit, čas boje i čas pokoje. V povelikonočním čase, ve kterém se teď nalézáme, se dá asi nejvíc mluvit a času léčení, úsměvů, poskakování, a nejvíc o času pokoje. Možná tak nějak se mohli cítit učednice a učedníci, kteří se setkávali se vzkříšeným Kristem. Mohli mít zase pocit, že se nic neskončilo. Vždyť Ježíš je živý! Muselo se v nich něco dít. Přece byli u toho, když Ježíše zatýkali v getsemanské zahradě a pak ho viděli zbičovaného, vlekoucího těžký kříž a pak na něm přibitého a umírajícího. To i pro ně musel být čas truchlení a ztrácení. Možná v něčem i podobný tomu Ježíšovu, když tak zoufale volal: ,Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ I oni byli opuštěni. A pak nalezli prázdný hrob a ujištění že v něm tedy Ježíš rozhodně není, protože byl vzkříšen. Je živý. To zas byl čas léčení a mluvení a nalézání. A pak se setkali i přímo s ním. Někdo hned u hrobu, jiní na cestě, další u stolu a nakonec opět tam, kde se setkali poprvé, kde to všechno začalo. Na břehu Genezaretského jezera. A to je zase trochu jiný čas. I o něm Kazatel mluví: ,Je čas bořit i čas budovat, čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas boje i čas pokoje. Do nějakého takového času vstupují učednice a učedníci i všichni další následovníci Ježíše Krista. Tehdy na břehu jezera jim řekl:

MARKOVO EVANGELIUM 16,15-16

15A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. 16Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří bude odsouzen.

Možná by se to dalo vnímat jako jakési předání štafety. Sám Ježíš byl přece vynikajícím kazatelem, ke kterému se scházeli zástupy z celé země. Jeho kázání byla plná nové moci. Moci evangelia, moci, která proměňuje. Učedníci se teď mají pokoušet o to samé. Ne jenom vyprávět příběh, ne jen popisovat události co se staly. Možná ani nemusejí vést hlubokomyslné teologické úvahy a konstrukce. Třeba bude úplně stačit to, co říkal Ježíš: ,Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.‘ A na to pak navazují přikázání o milování Boha a milování bližního svého. V lásce, kterou člověk projevuje druhým ať už slovy, nebo skutkem, právě v tom je skryto všechno důležité. V tom je všechno, co pořád znova a znova hledáme v Písmech Starého i Nového zákona. To je to, čím bychom měli vyplnit a naplnit svůj život. To je onen úhelný kámen, o který se všechno opírá a dává životu i člověku sílu a naději.

Pro učedníky to musela být úplně nová a patrně i nečekaná situace. Zatím vždycky doprovázeli svého Mistra, naslouchali mu a plnili to, co jim řekl. Jenže teď musejí - řekněme - dospět a osamostatnit se. Už ne sám Ježíš, teď mají jít do světa oni. Sice v jeho jménu, ale přitom každý sám za sebe bude vydávat svědectví. Kázat evangelium, vyzývat k pokání. Třeba je naše současná situace v něčem podobná té jejich. Je určitě nečekaná. Nebyli jsme na ni připraveni. Aspoň se nám to zdá, že jsme nebyli. A teprve se v ní učíme žít a fungovat. A i se když dřív nebo později někam přelije, už to určitě nebude jako dřív. V něčem bude ten nastupující čas určitě jiný. Jako učedníci tehdy najednou vstoupili do nového času - času zvěstování, kázání a žití podle evangelia - tak i my jsme na tom podobně. Vstoupili jsme prostě znenadání do jinak nastavené doby. Do podivných časů. A to nejenom kvůli nemoci, která nejprve leccos ochromila, ale i kvůli válce a těžkostem, které jsou s ní stále spojeny. Ovšem náš úkol se ani v tomhle jiném čase nezměnil. ,Jděte a kažte a zvěstujte evangelium a milujte Boha a bližního.‘ To je to, s čím nás Pán Ježíš posílá do světa. Jděte a zkoušejte z lidí vykřesat víru svým svědectvím, svým kázáním, svým životem. Srdcem, duší, silou, mocí. Svým nadáním a talentem.

Nepůjde tu pouze o člověka. Ježíš přece říká ,Všemu stvoření‘. František z Assissi to kdysi pochopil tak, že kázal nejen lidem, ale i ptákům a zvířatům. Můžeme to taky zkusit, číst evangelium našim domácím mazlíčkům. Ale to není úplně ono. Jde spíš o to, abychom dokázali vůči Božímu stvoření projevovat zodpovědnost. Být dobrými hospodáři, kteří dobře zúročí hřivnu, kterou jsme jako lidstvo dostali. Budeme se zodpovídat svému Pánu, jak jsme naložili s tím, co jsme obdrželi.

A pak je tu čas víry a spasení. O něm nemluví kniha Kazatel, ale sám Pán Ježíš. Víra je cestou ke spasení. Ne víra v něco, ale víra v Pána Ježíše jako Spasitele a Vykupitele. Jako toho, který v pátek zemřel na kříži a třetího dne vstal z mrtvých. Tohle je to, co máme kázat. Zemřel a byl vzkříšen a kdo tomu věří, bude spasen. Takové je poslání církve. Není ale řečeno jak máme kázat. To už je ponecháno na našich obdarováních, možnostech i fantazii, která nám přihraje nějaký zajímavý nápad. Tady je to na nás samotných. Pán Ježíš také dokázal vymýšlet různé netradiční způsoby, jak s lidmi mluvit a jak jim předat právě tuhle základní zprávu, dobrou zprávu, tedy evangelium. Současně s touhle nadějí ale Pán Ježíš zdůrazňuje i druhou stránku. ,Kdo však neuvěří, bude odsouzen.‘ I tohle je potřeba říkat. Víra znamená spasení, nevíra zase odsouzení. Tak je to dané ať už si o tom myslíme, co chceme. Ale taková je vůle Páně. 

Může to působit, jakoby víra ve Vzkříšeného Krista, měla být dělítkem mezi lidmi. Věříš, budeš spasen, nevěříš, budeš souzen. Ale takhle to asi taky nebude. Víme všichni jak jsou naše životy všelijak zakroucené. Chvíli jsme jako Petr, který vyznává ,Ty jsi Mesiáš‘ a za chvíli jsme jako Petr, který zapírá. Takže, víra je základ a je důležitá pro naše spasení. A kdo věříš, měl bys na své víře trvat a zvěstovat ji dalším. A kdo nevěříš? Je docela možné a je tu na to naděje, že Boží soud bude vypadat hodně jinak, než bývají ty naše lidské. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, pomoz naší fantazii, odvaze i talentům naplnit poslání, ke kterému jsi si nás ty sám vyvolil a povolal. Buď s námi svým svatým Duchem. Amen.