MARKOVO EVANGELIUM 1,14-15

14Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: 15„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Jan Křtitel, mnohými považovaný za nového proroka, za hlas Boží, dokázal vzbouřit, rozdmýchat náboženské cítění v Izraeli. Hlas z pouště burcoval. „Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.“ Takhle je to napsáno v pátém verši téhle kapitoly. V těch slovech musela být veliká síla, ve slově Božím, které k lidem přes proroka Jana zaznívalo. Ale Jan přichází také proto, že v lidech očekávání něčeho nového narůstalo. Touha po změně. Nebyli spokojeni s tím, jak žijí a v čem žijí. Nešlo o materiální stránku věci. Na rozdíl od nás byli tehdejší Izraelci skromnější. I v evangeliích, které se problémy židovstva příliš nezaobírají, je dobře cítit, že židovstvo Ježíšovy doby bylo v pohybu. Objevovaly se náboženské skupiny vyjadřující nespokojenost se situací židovstva jak uvnitř, tak i navenek. Však také nakonec to všechno vyvrcholilo ve dvě nešťastná vojenská povstání proti Římu. Obě byla rozdrcena, chrám vypálen a zbořen a židé vyhnáni do diaspory v cizině. Takže to bylo jakési nábožensko-mravně-politické pohnutí v lidech. Tyhle roviny v Izraeli nejde od sebe oddělit. Proplétají se tak moc, že skoro splývají. Ale náboženství, kult, víra, to z toho bylo pro většinu lidí zásadnější než to ostatní. Proto lidé reagují na Janovy náboženské proklamace o obnově. Čiňte pokání a dejte se pokřtít. Je nutné změnit sebe, své srdce, aby se skrze mne pak mohlo proměňovat i to další, i třeba celá společnost, která se teď zdá prohnilá a zavrženíhodná. Pokud dokážeme přiznat, že nejsme těmi všemocnými pány tvorstva, vyznat že nezvládneme vystavět věž až do nebes a svrhnout odtud Boha dolů, ubránit se tlaku hříšného světa jen vlastními silami, ale rozpoznáme, že je potřebné a nutné spolehnout se plně na skutečného Pána, Boha Stvořitele, pak se může mnohé změnit. Ale nejprve ve vlastním srdci. Začít musím u mého osobního vnitřního obrácení se k Bohu. A bojovat o to, aby to tak zůstávalo. Vytrvale se modlit, vyznávat své hříchy a prosit Pána Boha o odpuštění a o očištění od všeho zlého. Přijmout Božího Ducha, aby mě dál vedl životem podle Hospodinovy dobré vůle. A když já dokážu jednat podle Boží vůle s ostatními lidmi okolo sebe a pro ně, budu tím proměňovat, nebo posunovat všeobecné mínění k lepšímu. Vlastně ho směřovat k Pánu Bohu.

Janův důraz na čistotu náboženskou a tím i mravní nebyl podle všeho oceňován a přijímán všemi. Jan byl přece uvězněn. Jak vidíme, Marek nepíše proč a kým a kde a jak. Buď počítá s tím, že čtenáři vědí, co se s Janem stalo a nebo to nepovažuje za tak důležité, aby to za zaznamenal. Jenže i z té lapidární větičky se dá leccos vyvodit. Jana mohl zavřít jen někdo, kdo k tomu měl moc. Buď to byla židovská velerada, která měla takové pravomoci v rámci náboženského života a které se Janovy výzvy přímo dotýkaly. Nebo to mohla být římská správa, jejíž velitel mohl usoudit, že Janova činnost vyvolává neklid, ohrožující římský mír. Ale podle jiných evangelií víme, že Jana dal uvěznit král Herodes. Jan si totiž dovolil kritizovat jeho milostný život. Herodes začal žít s Herodiadou, manželkou svého bratra Filipa. Kdyby byl Filip mrtev, pak na to Herodes měl právo. Jako bratr se podle židovského práva měl postarat o ženu zemřelého sourozence. Ale Filip je stále ještě na živu a vládne ve svém královstvíčku. To, co předvádějí Herodes a Herodiada se neslučuje se Zákonem. Jan Křtitel to dokázal říct pořádně nahlas. Protože i mravnost patřila k obnově, ke které volal své posluchače. Dá se předpokládat, že Jan vyzval velmi jasně a konkrétně a hlasitě Heroda i Herodiadu k pokání. Boží nárok na člověka se nevyhýbá ani vládcům tohoto světa. I oni jsou jen lidmi. I když se sami velice často považují se za něco víc. Mají pocit, že mohou hýbat s lidmi, armádami, majetky, toky peněz, všeobecným míněním i národy jen tak, podle svého rozhodnutí nebo rozmaru. Když jsou tam nahoře nade všemi, tak na to přece mají právo. Byli k tomu vyvoleni. Jan, jako Boží muž, připomíná člověku, že tohle je jen marná pýcha, která před Bohem nemůže obstát. Čiňte pokání a pak možná obstojíte, Herode a Herodiado. Vládcové a páni a boháči a premiéři a prezidenti. Čiňte pokání, protože - se přiblížilo království nebeské. Bůh je zde jako právoplatný vládce všeho stvořeného, tedy i pozemských vládců. Za tuhle opovážlivost, připomenout člověku pravdu o jeho malosti a o Božím nároku na člověka, za tu šel Jan do vězení, kde pak také zemřel.

Ale hlas o Božím nároku na člověka tím nebyl umlčen. Na místo uvězněného proroka nastupuje jeden z těch, které Jan vyučoval a také pokřtil. Je to Ježíš z Nazareta. Čteme ale, že Ježíš nezůstává na stejném místě. Odchází z judské krajiny, od Jordánu do severní části Palestiny, do Galileje. Důvody si můžeme domýšlet. Vrací se tam, kde to zná, kde má určité zázemí. Nebo prozíravě mizí z očí těm, kteří uvěznili Jana. Chce oslovit i obyvatele ve zbytku země. Snad to jsou správně důvody, ale možná měl i další. Podstatné však je, že Janovo naléhavé volání z pouště: „Čiňte pokání“ nezmizelo a neutichlo. Nebylo umlčeno odpůrci, i když právě to bylo cílem. Ani násilí nezastavilo Boží dílo, které se rozběhlo už na samém počátku celého stvoření a které stále pokračuje. 

Dalo by se říci, že Ježíš nepřichází s ničím novým. Jen opakuje to, co začal hlásat už Jan Křtitel. Jsou to skoro totožná slova když si je čtete: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“. A přece je v nich rozdíl. Jan ohlašoval něco, co má teprve nastat. Zaslíbení budoucích událostí, které Bůh Hospodin přes Jana předává vyvolenému lidu. „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů ... protože ... za mnou přichází někdo silnější než jsem já.“ Je to prorocké slovo, je to vize budoucích věcí, je to zaslíbení, které se naplní, když za ním stojí Hospodin Bůh. Ovšem historická zkušenost vyvoleného lidu ukazovala, že nebývá jasný čas, nebo horizont ve kterém se zaslíbení naplní. Ani staří proroci nevěděli, jak brzy nebo za jak dlouho jejich prorocká slova dojdou naplnění. Jan tedy ohlašuje příchod toho „silnějšího“, který přichází za ním, ale ví přitom, zná tu přesnou dobu, kdy se jeho slova naplní? A tady je rozdíl mezi ním a Ježíšem. Protože Ježíš hovoří o tom, že se „naplnil čas ... věřte evangeliu.“ Vlastně je to tak, že čas příprav, čas pokání a hledání záchrany už skončil. Naplnil se čas příprav a je to tu. Už není na co čekat, vyhlížet dopředu, že někdy něco přijde, něco nastane a věci se pak promění. Už je zbytečné jen očekávat, protože už je to tady. Čas čekání skončil a nastal čas dění. Věřte, že se věci začali dít. Věřte evangeliu, říká Ježíš. Věřte dobré zprávě, která už není o tom, že jednou... Dobrá zpráva je o tom, že se naplnil čas a Boží zaslíbení se pro vás, právě pro vás stává realitou. Teď je přímo vaší současností, ze které se můžete okamžitě těšit a radovat a smát se a chválit za to Boha. Bůh Hospodin ke svému lidu promluvil skrze nového proroka Jana, zaslíbil nové věci a ty se právě teď naplňují. Věřte svému Bohu. Jistě tato výzva měla ohlas i v Galileji mezi lidmi se kterými se Ježíš na svých cestách setkával a se kterými hovořil. Evangelia přece zachycují zprávy o zástupech, které za Ježíšem chodili, vyhledávali ho, toužili po takovém slovu i s ním spojených činech. Chtěli být nasyceni zprávami o novém čase nebeského království, které už je tady. Přichází, sestupuje mezi ně. Chtěli o něm vědět co nejvíc. Zasáhla je výzva o blízkosti nebeského království, uvěřili jí a šli za ní.

Ve světle takových zpráv si člověk musí klást otázku: A jak je to se mnou? Taky tak toužím po Božím království jako Ježíšovi současníci, kteří šli za ním i na pustá místa? Chci vědět pořád víc a víc? Je moje víra tak toužící a horlící, že mě nenechává v klidu, ale nutí mě zase a zase se ptát po Bohu a jeho vůli. Obrací mě od marností tohoto světa k podstatným věcem nebeským? Kolik jsem připraven dát svému Pánu, dát Bohu, a kolik si ukládám stranou pro pozemský svět, pro císaře? Tady ale nejde o svět okolo. Jde o mě samotného, o moji spásu. To je důležité a k tomu nás Ježíš volá. Čiňte pokání a hledejte tu správnou cestu, věřte dobré zprávě, abyste byli spaseni. Vyvedeni z temnoty hříchu do světla evangelia skrze oběť těla a krve Božího Syna. 

Ježíšova slova jsou současně také o potřebě naší aktivity. Pán Bůh přišel ve svém Synu až k nám. Je tady a vyzývá nás: čiňte, věřte. Buďte aktivní, činorodí, konající jako já jsem. Bůh vám vyšel, vyběhl daleko vstříc s otevřenou náručí, teď je to zase na vás, abyste i vy udělali kroky směrem k němu sami za sebe. Uvěřili a činili podle jeho dobré vůle, podle jeho přikázání. Setkávání s Ježíšem, se zvěstí evangelia, s Božím slovem, to je vždycky dění. To je až neskutečná aktivita a mnohé konání ze strany Boží a potom i ze strany člověčí. Naší správnou odpovědí na výzvu je víra. Naprostá důvěra v dobré Boží záměry, plány i jejich postupné naplňování. Víra, že i my jsme do nich zahrnuti. I s námi v nich počítá a nebudeme o nic ochuzeni. Možná ještě nevíme, nevidíme to své místo, možná zatím necítíme, co to s námi dělá a jak si nás Pán Bůh tvaruje a tvoří do nového člověka. Možná si člověk není tak úplně jistý co by přesně měl dělat, aby se i jeho dotýkala moc nebeského království. Věřit a důvěřovat by ale měl. Taková má být odpověď na Boží volání. Věřit a důvěřovat Pánu Ježíši a jeho dílu, jeho oběti i zmrtvýchvstání. Věřit Písmu jako Božímu slovu, které nás vede a vzdělává v poznání té správné cesty. Jako určitý závdavek, možná můžeme říci i záruku, nám Pán Ježíš nabízí účast na hostině, která je pro nás připravena. Chleba a víno, jako potvrzení toho, že zaslíbení se plní. Je tu dobrá zpráva, evangelium, že království Boží se přiblížilo až sem k nám. Je tady a teď přímo mezi námi v tomto kostele. A pro nás je to radost, kterou si smíme užívat, těšit se z ní, žít z ní, žít v ní s jistotou, že Pán Bůh je zde s námi ve svém svatém Duchu a nikdy nás neopustí. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Dal jsi nám víru v sebe, Božího Syna, našeho Vykupitele. Dej také, ať tato víra nikdy nevychladne, ale stále hoří jako jasný plamen a září krásným a čistým světlem do tohoto světa. Aby i skrze nás přicházela dobrá zpráva k dalším a dalším lidem. Dej ať dokážeme být svědky o tvé lásce a milosti, se kterou k nám přicházíš. Amen.