SKUTKY APOŠTOLŮ 9,36-42

36V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. 37Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. 38Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“ 39Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. 40Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. 41Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. 42Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.

Věříte ve vzkříšení? A věříte tomu, že by k podobnému vzkříšení, o jakých jsme četli, že by k nim mohlo dojít i dneska? Tady v Čechách, tady v Rokycanech? Myslím, že se takové představě většinou vzpíráme. Že vzkřísit z mrtvých zvládl Pán Ježíš, o tom asi nepochybujeme. Že po něm i Petr? No dobře, byl ještě plný Ducha svatého a Pán Bůh mu přál. Asi něco takového bylo pro prvotní církev hodně důležité, proto k tomu došlo. Ale představa, že by se podobný zázrak stal tady v Rokycanech, přímo v našem evangelickém sboru? Co vy na to? Věříte v takovou možnost?

Já tedy moc ne. Tedy nevěřím tomu, že bych třeba zrovna já dokázal někoho vyvést z hrobu, vzkřísit k novému životu. Možná, že právě proto to nikdy nedokážu. Ale asi ne jen proto. Oba příběhy o vzkříšení jsou přece postavené právě na víře. V to, že Pán Bůh může takové věci uskutečnit proto, že je Stvořitelem. Nebes i země, viditelného i neviditelného, života, ale i smrti. A jako Stvořitel může udělat cokoliv se svým stvořením. Takže i změnit smrt v nový život. Všimněme si, že u obou příběhů hrála právě taková víra tu základní roli. Bez ní by k tomu nedošlo. Víra ve vzkříšení je základním předpokladem.

Ale asi je dobré si uvědomit, že ani prvotní církev nebyla zahlcena podobnými zázračnými kousky. Že by věřící vstávali z mrtvých jako na běžícím páse. Takových příběhů není v Písmu zrovna mnoho. 

V evangeliích máme zprávy, že Pán Ježíš vzkřísil dceru představeného synagogy Jaira, syna vdovy z městečka Naim a Lazara, bratra Marie a Marty v Betanii.

Ve Skutcích jsou vyprávění o Petrovi, který v Joppe vzkřísil Tabitu a o Pavlovi, který v Troadě vzkřísil mládence Eutycha, co při jeho kázání usnul, vypadl z okna z třetího poschodí a zabil se.

Přidám ještě, že ve Starém zákoně máme zaznamenány příběhy kdy prorok Elijáš vzkřísil syna vdovy ze Sarepty u Sidónu a prorok Elíša vzkřísil syna jedné ženy ze Šúnemanu.

A hlavní je vzkříšení Pána Ježíše o Velikonocích třetího dne po jeho ukřižování na Golgotě.

Když si vezmete, kolik staletí, nebo spíš tisíciletí Písmo zahrnuje, tak těch vzkříšení za tu dobu nebylo zase tolik. A vlastně znějí pro nás značně neuvěřitelně.

Ale pořád nevím, proč to Petrovi a Pavlovi tenkrát šlo a nám dneska ne? 

Někde jsem četl, že lidé starověku i středověku byli jaksi jinak, snad nějak víc naladěni, či připraveni na možnosti zázračných událostí. Byli prý pro ně běžnou součástí života. Víc s nimi počítali, víc po nich toužili, pátrali po nich a taky si o nich rádi a hodně vyprávěli. Možná, že naše doba, která chce mít všechno vědecky přesně podložené a zdokumentované nás o tohle toužení nějak připravilo. To spíš tak na okraj.

Ale hlavně si myslím, že něco takového nepotřebujeme. I když jsou to zvláštní a veliké události, nemůžeme naši víru stavět hlavně na zázracích. Ať už jsou sebevíc zázračné. Mnohem a mnohem důležitější nebo spíš podstatnější je pro nás poznávat, studovat a vykládat Písmo. Naslouchat hlavně učení Pána Ježíše a jeho následovníků. Ale taky i jeho předchůdců. Ani ne tak zázračná uzdravení a napravení a vzkříšení, ale spíš přemýšlení a uvažování nad slovy a výzvami, které nám Pán Ježíš adresuje je to důležité a podstatné pro nás.

Nepochybuji, že to tehdy musela být pecka pro vdovy a známé, kteří tam naříkali nad vzkříšením Tabity. A taky čteme, že se ta zpráva rozšířila do daleka a do široka a ,mnoho lidí uvěřilo v Pána‘. A nepochybuji, že by to byla pecka i dneska. Ale o takové pecky určitě tolik nejde. Jde přece hlavně o evangelium. Jde o víru, že opravdu budeme vzkříšeni. Ale ne senzačně a zázračně pro nějaký vnější efekt. Vzkříšení budeme pro nový život. Ten současný máme žít jak jen nejlépe dokážeme. Měli bychom se co nejvíce pokoušet přiblížit se vzoru a příkladu Pána Ježíše Krista. A vůbec to nemusí být tím, že budeme křísit mrtvé. Bohatě bude stačit rozdávat lásku potřebným okolo nás. Lásku nejen slovy, ale i skutky. Vyvedením z mrtvolnosti může přece být i dobré slovo, nabídnutá pomoc. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Prosíme, dej nám sílu držet se pevně a rozhodně víry ve vzkříšení z mrtvých. Pomoz nám právě tuhle zvěst šířit, zvěstovat, předávat lidem, se kterými se potkáváme tak, aby i oni uvěřili. Amen.