ŽALM 126,1-6

Po přečtení tohoto verše se mi stýská po časech, které jsem neprožil. Jsou to časy krásné, plné harmonie, vše probíhá, jak se má, všechno má svůj určený čas, nic nepředbíhá, nic se neopozdí, nic se nepokazí vinou času, vše je ve správném koloběhu. Všechno je krásně seřízené, hodiny, budíky, semafory. Jízdní řády se nemění, není důvod. Nic se neodvolává, nic se nepřidává. Po takovém čase se mi stýská.

Stejně tak se mi stýská po místech, kde jsem nikdy nebyl. Jsou to krásná místa na pohled, na pobývání, na dýchání. Všechno je na svém místě, všechno krásně uspořádané. Nikde nic nechybí, nikde nic nepřebývá, prostě harmonicky uspořádaný prostor – přírodní, lesní, městský, vnitřní, venkovní. Na silnicích žádné zácpy, v městech žádné tlačenice. Všichni a všechno se posouvají podle těch nejlepších předpokladů. Nikdo a nic není tam, kde nemá být.

Stýská se mi po lidech, které jsem nikdy v životě nepotkal. Přesto tuším, že někdy byli a jsou. V krásném čase a pohledném prostředí. Jsou to lidé milí a laskaví, mírumilovní, vstřícní, milosrdní, velmi vzdělaní všeznalci. Jsou to lidé šťastní, spokojení, soběstační. Nic jim nechybí, nemají nedostatek, ani nadbytek. Přijímají jen to, co skutečně potřebují a spotřebují. Rozdávali by všechno, co mají nadbytečně a nepotřebné, ale i to, co potřebují, ale mohou se bez toho obejít. Jenže nemají komu co dát, protože nikomu nic nechybí. Všichni jsou na tom stejně. A jsou mimořádně zdraví, doktory by určitě neuživili.

Stýská se mi po světě, ve kterém jsem nikdy nežil. Je to svět míru, spravedlnosti  a porozumění, svět bez nepřátel a rozdílů. Žádné třídy, žádné nepokoje a války. Je to svět bez zemětřesení, záplav a tsunami. Je to svět, kde vše běží poklidně od začátku do konce. Nebýt smrti, nic by nerušilo. Ovšem, je to svět, v němž bych si neuměl cenit štěstí, protože bych nepoznal neštěstí. Nevážil bych si lásky, protože bych nepoznal nenávist. Nevážil bych si ničeho z všeho dobrého, co mám, protože by to byla samozřejmostí ve světě, kde není nic jiného než dobro. A chválit Boha za takové samozřejmosti by bylo také samozřejmé. Pokud není možné, abych byl nezdravý, nešťastný a nemilovaný, pokud není možné žít jinak než jen v míru, svobodě a blahobytu, pak zřejmě není možné, abych nechválil Boha. Aspoň si myslím. Když už Bůh dá všechno, co potřebuji, a vím, že mi to dal Bůh, nemohu jinak než  být vděčný a vynášet Boží jméno do nebes.

Každý by věřil, že náš svět stvořil Bůh. Víra by byla jenom konstatováním, stejně jako když konstatuji, že slunce vychází na východě a zapadá na západě.  A naděje by byla projevem nevděčnosti. Co bychom chtěli víc? V co bychom ještě doufali? Snad v to, že Bůh nakonec odstraní i toho posledního, vlastně jediného nepřítele, smrt. Stýská se mi po nemožném, po světě, který Bůh nestvořil, a zřejmě ani neměl v plánu stvořit.  A nikdy nebude, ani v budoucnu. Dokonalý svět není takový, který se mi přizpůsobuje ve všem, není takový, který mi neklade žádné otázky, protože odpovědi znám předem. Není takový, který mi neklade odpor, nepřináší protichůdné časy, prostory a lidi.

Tento náš svět není dokonalý proto, že jej Bůh takový stvořil. Je nedokonalý proto, že jej takhle vnímáme, ba jej vytváříme k obrazu svému v odcizení, když sami přestáváme být Božím obrazem. Podle německého filosofa a českého rodáka Leibnize, Bůh stvořil nejlepší ze všech možných světů, v němž má všechno, co jest, svoje místo. A je na nás, abychom hledali a našli nám určené místo. Do takového nejlepšího světa patří všechno, i to, co se na první pohled vylučuje. Den a noc, láska a nenávist, nadbytek a nedostatek, život a smrt. A mnoho dalšího. Bůh to takhle chtěl a není namáhavé poznat a pochopit proč. Náš pestrý svět je ve své pestrosti dokonalý. Není to Bůh, kdo nám kazí svět, ale naše lidská vůle, tedy zvůle.

Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Takto prožívá žalmista svou nostalgii, takto si vzpomíná na čas, který už pominul, ale snad ne na trvalo. Hospodin nezmizel ze světa, neopustil svoje stvoření. A vůbec nejedná svévolně. Nepřestal jednat a měnit náš úděl proto, že nechce, ale proto, že lidé to chtějí jinak. A kéž by věděli jak. Žalmista zároveň má ve svých ústech klíč ke změně. Hospodin změnil úděl Sijónu. Proč to tak bylo? A proč tomu tak už není?

Sijón, pahorek v jihozápadní části hraniční stavby starého Jeruzaléma, je původním názvem jebusejské pevnosti, kterou dobyl král David (cca 1000 let před Kristem.) a učinil ji vlastním sídlem. Postupem času se stalo pojmenováním pro chrám a pro město Jeruzalém. A dnes je to označení pro izraelský národ. Známe sionismus, který prosazoval návrat Židů na Sijón a vedl ke vzniku židovského státu. V Bibli se všechny významy prolínají. Úděl Sijónu, je úděl vyvoleného lidu, který stojí a padá v souvisloti s poslušností Bohu.

Vzpomínky na Sijón se takto stávají vzpomínkami na čas vlastní poslušnosti Bohu, na čas naslouchání a chození s Bohem, na čas, kdy lid cítil Boží blízkost. Sionismus přeneseně může být volání k návratu do Boží blízkosti, volání k budování království nikoliv v politickém smyslu, ale v duchovním smyslu. Chceme-li, je to volání o Boží vládu, o Boží blízkost. Taková vláda neodstraní protichůdnost, nezničí nenávist, nemoci, nedostatek, nýbrž uzemní je a rozhojní lásku, zdraví a dostatek.

Bůh, který v dějinách jedná, mění lidský úděl. Ale člověk ve své slepotě to někdy nepozná, a není vždy schopen udržet stav věcí, a odvrací se od Boha. Pak Bůh zas zmizí a my zase voláme o pomoc. Bylo tomu tak s Izraelem, je tomu tak s námi všemi. Vysvobození z Egypta, návrat z babylonského zajetí, seskupení Židů po holokaustu, to všechno jsou příklady Božího slyšení lidského volání o pomoc.

Když Hospodin náš úděl změnil, ano, tenkrát, když skončila první světová válka, a vznikly národní státy včetně československého, bylo naším předkům jako ve snu. Pak přišla další krize, obsazení Čech Hitlerem, druhá světová válka, a Bůh zas navštívil svoje stvoření a změnil jeho úděl, daroval mu konec války a příležitost k budování míru, mnozí zapřísahali   „válka už nikdy“. Bylo to jako ve snu. Ta hrůza skončila. Ale sotva se lid vzpamatoval, přišel komunismus a s ním studená válka. V tichosti, v ústraní, pod hrozbou jsme prožívali vnitřní svobodu, modlili se a doufali. Přišla revoluce a zas nám Bůh změnil náš úděl. Daroval nám svobodu. Bylo nám jak ve snu. Kde jsme teď? Jak  zacházíme s nabytou svobodou?

Na východě to zase vře, úděl naších východních sousedů je v této chvíli jiný, než náš. A za daných okolností máme jejich osud alespoň částečně ve svých rukou. Nebudeme trestat Goliáše, protože by nás to stálo hodně peněz. Jenže tam na Východě to stojí lidské životy. Ale kdy a kde se to východní zlo zastaví? Dějiny nás ještě nepoučily dostatečně. Lidská letargie nebere konec. Ctíme vlastní svobodu a pohodu. Ničeho z toho se nevzdáme ve prospěch druhých, vlastně ve prospěch vlastního zítřku.

Světové války, nelichotivé „ismy“ jako fašismus, antisemitismus, komunismus, jsou dílem člověka. Ve všem najdeme jasné stopy lidské neposlušnosti Bohu, chybné kalkulace, upřednostňování pomíjivé malichernosti, neschopnosti oběti. A nakonec jsme obětmi všichni. Bůh nám dal svobodu, změnil náš úděl a hned zapomínáme, plíživě a nenápadně plujeme dál do blíže neidentifikovaného „ismu“. Jaký to bude?

Během první světové války se vzpomínalo jistě na poklidné časy před válkou. Během druhé světové války byly nostalgické vzpomínky na euforické časy budování nového státu v čele s prezidentem Masarykem. Za komunismus se vzpomínalo na krátkou euforii po válce. Dnes máme svobodu, kterou nemají všude, žijeme v míru, který nemají všude. Jaké máme nostalgické vzpomínky?

Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Problém nastává, když vše bereme jako samozřejmost a sen se rozplyne, Boha vytěsníme a koloběh začne nanovo. Oživí se nostalgie a vzpomínky na Boha. Zlo je třeba vytěsnit včas. A Bůh je vždy připraven pomáhat a měnit lidský úděl. Ale my lidé musíme chtít. Musíme se odhodlat. Blahobyt nespočívá v tom, co máme, ale v tom, čím chceme být a s kým chceme být, zda bez Boha, nebo s Bohem. Klidně v nedostatku, pod nátlakem, ale s Bohem.

Modlitba:

Hospodine, změn náš úděl, jako měníš potoky na jihu země. Měj nás ve své moci a probuď nás z letargie, dej nám správné vidění. Probuď nás ze spánku, ať se vzpamatujeme z falešných snů, z povrchnosti. Veď nás blíž k sobě. Amen