MATOUŠOVO EVANGELIUM 26,26-29

Nepřemýšlel jsem dlouho o tom, jaký text si zvolím pro dnešní zamyšlení. I když jsem si v první chvíli řekl, pro Krista Pána, co se dá u takové příležitosti zvolit? Kalich je jasný, ale který text má být základem? Pak mi to hned došlo! Jasně, slova ustanovení svaté Večeře Páně v neoriginalitě u apoštola Pavla, nebo jejich originální varianty v evangeliích. Zvítězil Matouš z prostých důvodů. Jako jediný jednoznačně říká o kalichu: „Pijte z něho všichni.“ Takže všichni bez rozdílu mají právo na přijímání pod obojí. Kdyby k této situaci nedošlo, kdyby od samého počátku až do našich dnů pili z kalicha všichni bez přerušení, možná by nám ani nedošlo, jaký má kalich velký význam. Nedošlo by nám, že je to symbol rovnosti všech lidí před Bohem.

Nějaké výjimky? Petře, ty ne, ty mě zapřeš! Tomáši, ty budeš pochybovat, ty také ne…, a co teprve Jidáš? Ale ne, smí pít z něho všichni, i ten, kdo Ježíše zradí. I mocichtiví synové Zebedeovi, Jakub a Jan. Prostě „pijte z něho všichni.“ Smlouva zpečetěná Ježíšovou krví zahrnuje každého. Krev, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů, nemůže vynechat zrádce, pochybovače, celníky opomíjené pro svou nepoctivou práci, zapírající a rybáře, kteří nenašli ve společnosti přijetí, jedince, kteří v zákulisí smlouvají výhody pro sebe, možná s úplatky. To je jen malý seznam lidí, kterými se mistr Ježíš nechával obklopovat. A takoví se stali svědky smlouvy Boha s lidstvem. Byli to vesměs lidé povrchní, nevhodní, nepřipravení. Právě k takovým přichází Ježíš, aby je připravil a uschopnil.

Co to je být připravení pro přijetí těla Kristova a krve Kristovy? Byli učedníci připravení? Spíš ne! Trochu je omlouvá to, že neměli správné tušení o tom, že se stávají svědky mimořádné události. Většinou, když podepisujeme nějakou smlouvu, snažíme se dělat takový dojem, aby smluvní partner neměl o nás pochybnost. Ale slavnostní první večeře je spíš fiaskem a ostudou přítomných představitelů lidstva. Není těžké si představit, jaké myšlenky má Jidáš v hlavě, v době kdy od Ježíše přijímá chléb a pije z kalicha. U Petra snaha byla. Tu mu nemůžeme upřít. Dělal dojem a sliboval Božímu Synu věrnost. I kdyby ho ostatní opustili, on ne. Ale i v něm Ježíš poznal slabost typicky lidskou. Tak mu řekl na rovinu, jak ho opakovaně zapře ještě před úsvitem. Tomáš si při večeři možná rýsoval v duchu plány, co bude v budoucnu dělat. „To čiňte na mou památku?“ To není nic pro něho. Prostě sejde z očí, sejde z mysli. Možná jednou, v království Ježíšova Otce, poví Tomáš: „Pane, věřím, že jsi to ty, poznávám tě.“ Synové Zebedeovi se možná natlačili blíž k Ježíšovi a fantazírovali, jak s ním spolu kralují. Celník Matouš si počítal v duchu hodnotu cla a DPH chleba a vína. Kolik by inkasoval, kdyby chytil Ježíše na hranicích s tímto zbožím?

Jsme, my zde, připravení přijmout tělo Krista a jeho krev? Ano! Ale jen proto, že nás připravuje sám náš Pán, navzdory naší nepřipravenosti a nezpůsobilosti. Bůh s námi podepisuje smlouvu, která je výhodnější pro nás. Je to nepoměr, když bohatý Pán odpouští dluh chudým. Je to smlouva s celým lidstvem, proto „Pijte z něho všichni.“ Nikdo není upřednostněn. Před Bohem nikdo není připravenější než druzí. Proto se kalich stává jednotným darem Boha pro každého. Ale tento dar přijímáme s pokorou, s vědomím své nepřipravenosti.

Je kamenem úrazu, že my lidé sami, jsme začali dělat rozdíly v něčem, na čem nemáme zásluhu. Jakým právem se začal jedněm upírat kalich? Jakým právem si někdo myslí, že on může, druhý ne, když ve smlouvě stojí „pijte z něho všichni“? Lidé jednostranně změnili podmínky smlouvy, aniž se dotázali na Boží vůli. Najednou se nějací středověcí synové Zebedeovi natlačili blíž k Ježíšovi a začali druhým upírat kalich. Začali kralovat s vlastními zákony. Udělali nepovolenou výjimku a vyšachovali druhé z účasti na smlouvě, na její podstatné části. Stalo se to někdy v průběhu dvanáctého a třináctého století. A neví se přesně, kdo s tím přišel. Nějak se to vyvinulo a stalo se to pak zvykem. Prý žádný koncil o tom nerozhodl. Dokládá to i Jan Rokycana, který se v lednu roku 1433 při své obhajobě utrakvismu „dotazoval protistrany, zda bylo nějakým koncilem – s výjimkou kostnického – přijímání podobojí zrušeno, čemuž prý nevěří.“ (z knihy „Pijte z něho všichni“, str. 81). Takže nějaká tajná dohoda?

Janu Rokycanovi na dálku odpověděl znalec církevních dějin, Mikuláš Kusánský (15. století), který uvedl, že vysluhování pod jednou způsobou schválil IV. lateránský koncil. Ovšem pravda je, že tento koncil, konaný v roce 1215, nezakázal vysluhování pod obojí, ani nenařídil vysluhování pod jednou. Zkrátka neučinil v této věci žádné nové rozhodnutí, jen uznal již rozběhlou praxi. Stoupenci Jana Husa si mohli právem myslet, že obnovou vysluhování pod obojí neporušují žádné církevní nařízení. Jen se vrací k zapomenuté praxi.

Stejně jako se neví, kde přesně začalo vysluhování pod jednou, neví se, kdy přesně začalo vysluhování pod obojí. Prameny jen uvádějí podzim, případně říjen 1414. Uvádí se Martin ve zdi a tři další pražské kostely. Ale víme přesně, kdy se proti tomu nově postavil kostnický koncil. Stalo se to 15. června 1415. Jan Hus, jen pár dní než byl upálen, vyzval průkopníky obnovy vysluhování podobojí, aby neustoupili koncilu. Vždyť nedělají nic špatného.

Samozřejmě odpůrci této praxe měli své důvody. Jedním z nich mohl být ten, aby nějaký laik z neopatrnosti nepolil veleváženou krev Páně na zem zvlášť, když se věří, že po eucharistické modlitbě dochází k tzv. transsubstanciaci, k proměně chleba a vína ve skutečné tělo a skutečnou krev Pána Ježíše Krista. (Můj děda katolík říkal s povzdechem: celý život kritizuji kanibalismus, mám z něho hrůzu, ale sám ho posvátně praktikuji! Malá útěcha je, že jídám opakovaně tělo téhož člověka). No, Ježíš umí rozmnožovat chléb, proč nemůže rozmnožovat sebe pro své miliardy věrných? Milí přátelé, toto není kritika katolicismu. Naše svaté stolování s pozváním: „toto jest. moje tělo, toto jest má krev“, má nádech kultu kanibalismu. Díky Bohu, je to jenom symbolické.

Ale co mě osobně na této jinak krásné teorii zaráží, je, že znevažuje ono „pijte z něho všichni.“ Věřím, že toto nařízení od Pána církve je podstatnější, než obavy z toho, co se může s vínem a chlebem stát při vysluhování. „Pijte z něho všichni“ a neřešte přízemní věci. Ta krev se nenalévá, ale prolévá… Zdá se, že důraz je trochu jinde. Prvotně zde nejde o požitek, ale o zážitek a prožitek.

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Ten závěr „dokud on nepřijde“, znamená, že náš Pán žije. K Ježíšovu ukřižování nediskutabilně patří vzkříšení. Bez toho nic nemá smysl. A evangelium je hlavně o tom, že Pán vstal z mrtvých. Nicméně u nařízení o svaté Večeři Páně se důraz klade na smrt. Kdykoliv jíme tento chléb a pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Páně. To znamená, že zvěstujeme oběť Kristovu. Svaté přijímání chleba a vína nám připomíná cenu našeho vykoupení. Činíme to opakovaně na památku toho, kdo tu cenu zaplatil. Proto to žádá po nás pokoru a vděčnost!

„Pijte z něho všichni.“ Těmito slovy zve Pán Ježíš každého ke kalichu, jako k prameni života, který nám daruje Bůh. Zve každého, aby přistoupil sám za sebe na smlouvu s Bohem. Ježíš slavil se svými učedníky velikonoční hod beránka. Přitom posunul jinam význam této slavnosti a dal jí jiný rozměr. Chléb se stává jeho tělem, víno jeho krví. Proto „kdykoliv pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“. I tento Pavlův výraz podtrhuje Ježíšovu smrt jako oběť. Může zarazit, že Pavel neříká kdykoliv pijete z kalicha, nýbrž kdykoliv pijete kalich. Tímto se kalich stává synonymem samotného vína. Obecně kalich vyjadřuje vlastní obsah, vyjadřuje to, co v něm je. A Bible zná pojmy kalich hořkosti, nebo kalich požehnání (dobrořečení). U Ježíše, či lépe v Ježíši to vše vytváří zvláštní symbiózu. „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ To je kalich hořkosti, který Ježíš z Boží vůle vypil do dna, a stal se pro nás zdrojem spásy.

Kalich má bohatý význam. V rozhovoru, který vedl Ježíš se syny Zebedeovými, kalich připomíná kříž. Ježíš však odpověděl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?“ Řekli mu: „Můžeme.“ Praví jim: „Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“ (Mt 20, 22 – 23) Synové Zebedeovi odpovídají kladně na dotaz, zda mohou pít kalich, který má Ježíš pít. Je jasné, že nevědí, o čem mistr mluví. A ten nechce s nimi polemizovat, souhlasně říká „můj kalich budete pít.“ Ježíš zde buď ironizuje, nebo má na mysli kříž, stejně jako když říká  „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16, 24) Stejně tak mohl mít na mysli kalich, z něhož máme pít všichni. I z tohoto rozhovoru slyšíme od Ježíše závěr, že kalich není zakázaný. Kdo chce pít, má právo pít.

Samotný kalich nikomu neurčí místo po pravici, nebo po levici. Nevyčaruje nám Boží milost. Nepředstavuje žádný magický úkon. Neuzdraví, neodpustí, nespasí. Činíme tak na památku, abychom měli v živé paměti Kristovu oběť. Ovšem pijeme z kalicha s vírou, s pokáním, s žádostí o odpuštění. A má to v nás živit naději. „Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.“ Naše stolování je předehrou stolování v Božím království. Právo se zúčastnit tohoto předobrazu stolování v Božím království má každý. V tomto spatřujme význam oslavy výročí vysluhování podobojí. Je to vítězství poslušnosti Bohu.

Co Bůh nařídil, člověk nemá právo odvolat. Může odvolat zas jen Pán Bůh. Proto v celém křesťanství Večeře Páně je svátost. Je to symbolický úkon z Boží vůle. Žádný koncil, žádný synod nebo podobný církevní sněm nemůže rozhodnout právoplatně jinak. Bůh nám skrze svého milovaného Syna nařizuje: „pijte z něho všichni“. Tak tedy, kdo věří, ať přistoupí a pije.

Modlitba:

Pane Ježíši, mnohokrát jsme tě zradili jako Jidáš, často pochybujeme jako Tomáš, zapíráme tě jako Petr. Nebo se vlastně neví, co jsme zač, jako mnoho tvých učedníků: Bartoloměj, Ondřej, Jakub, Tadeáš, Filip… Přesto smíme všichni pít z tvého kalicha? Smíme přijmout tvoje tělo a tvou krev? Ano, protože chceš, abychom o tom přemýšleli. Chceš v nás probudit víru, chceš nás udržet v naději. Tvoje tělo nás posiluje, tvoje krev nás obměňuje. Děkujeme ti za pozvání. Dej nám živou víru, která neslábne, která žije, dokud nepřijdeš. Amen!