IZAJÁŠ 45,7

Představme si soudní případ, máme podezřelého, hledají se důkazy, abychom se rozhodli o výši trestu nebo o vyproštění viny. Pro žalobce i soudce je ale samozřejmě nejjednodušší, pokud se pachatel sám přizná.

Náš Bůh bývá často souzen. Při hodnocení dění ve světě jej ve svých myšlenkách umisťujeme na lavici žalovaných. Obviňujeme jej ze všeho možného i nemožného. Kde byl Bůh, když se dělo to a to? Ano, Bůh je obviňován z nečinnosti, když měl něco udělat a on to neudělal. Je obviňován z mlčení v případech, kdy měl promluvit a říci svůj jasný názor. Místo toho mlčel. Je obviňován z váhavosti, když nás nechává dělat skutek A, pak zjistíme, že to mělo být skutek B. Bůh je obviňován z bezohlednosti, když nechává umírat nevinné, zejména bezbranné děti a ženy. Bůh bývá také spolupachatelem. Vždyť přehlíží, jak si ubližujeme navzájem. Nezasahuje, nekárá, nesoudí, vlastně k tomu neříká vůbec nic.

Jediné, co může tohoto Boha zachránit před odsouzením, je, když nebude. Známe to. Po smrti pachatele se případ odkládá. Pro nás věřící je jedna velká šance: uzavřít to (bibli)..., umýt si ruce a začít zapírat. Jedině tak přestaneme na sebe upozorňovat a přivolávat hněv těch, kteří Boha obviňují, protože má na svědomí všechno zlé, co se kolem nás děje. Jak jednoduché. A dnes máme přiznání samotného Boha.

„Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo“. Říká to hrdě a s důrazem: „já Hospodin konám všechny tyto věci.“ To jsou zajímavá slova tlumočená prorokem Izajášem. Dobrý argument pro ty, kteří odmítají Boha, protože je tady nedostatek dobra. A zlo je všude, to samo jako by popíralo Boží existenci. Dobrý Bůh nemůže dovolit, aby bylo tolik zla. Dělá si Izajáš legraci? Nebo žertuje sám Bůh? Zdá se, že ne. Jasná výpověď, žádná ironie. Přesto padne li otázka, zda Bůh koná zlo, odpověď zní jednoznačně NE. To by popíralo Boha ještě víc. Náš Bůh je dobrý a koná dobro. Je tvůrcem dobra.

Bůh v Izajášově výpovědi zdůrazňuje svoje absolutní panování. Mimo Hospodina není žádný jiný Bůh. A tento náš svět je jeho absolutním dílem. Není nic, co by přišlo odjinud bez Božího vědomí. Ale především není nic, co by bylo mimo jeho moc. Ani zlo nemůže působit suverénně tak, že by Bůh byl na něj krátký. Jinak řečeno zlo nemůže přerůst Boží moc, nemůže Boha a jeho dobro ohrožovat. Je-li zlo protikladem dobra, zajisté není jeho konkurentem, je jen jeho narušitelem, jeho odvracenou stranou.

Jak by řekl Leibniz (německý filozof – racionalista) zlo má svoje místo v tomto světě, je součástí nejlepšího ze všech možných světů, které Bůh mohl naprojektovat a nakonec se rozhodl pro tuto podobu, pro tento svět, jaký známe se vším všudy. Přesto zlo, dodal by Leibniz, nemá vlastní existenci, nepůsobí nezávisle, je jen absencí nebo ústupem dobra. Stejně tak tma nastává, až když to, co vytváří světlo, zmizí. Tma tedy neexistuje, je jen absencí světla. „Já vytvářím světlo a tvořím tmu.“ Jak Hospodin tvoří tmu? Paradoxně ne tím, že on Hospodin chce, ale že my chceme tmu, respektive nechceme Boží přítomnost znamenající světlo. Tím, že Bůh zmizí, stáhne se z našich životů, ze světa, nastane tma.

Život a smrt představují absolutní protiklad dobra a zla,a spoň z toho našeho pohledu. Dobro a zlo tvoří asi nejabstraktnější protiklad dualistického světa. Co je vlastně zlo? A co je dobro? Často slyšíme v debatách: „to je relativní, jak se to vezme, jak kdy“ atd. A nakonec to nejviditelnější: den a noc, světlo a tma. To jsou kategorie, ve kterých se náš život odehrává, ve střetu dobra a zla, ve střídání dne a noci. To je rytmus, který pro každého začíná narozením a končí smrtí.

Světlo existuje, tma neexistuje. I to je relativní. Nabízejí se dva úhly pohledu. Náš a Boží. Bůh je světlo, a jelikož sám působí světlo, nemůže ve tmě být. Zná slunce noc? Chodí opravdu slunce v noci spát? Ne, má smůlu. Kam přijde, tam je světlo, ať chce nebo ne. A takový je náš Bůh, světlo samo sebou. Ovšem z našeho pohledu tma existuje, neboť je to stav, který by tady byl pořád, kdyby to slunce, zdroj světla, k nám nepřicházelo, nebo kdybychom si nevymysleli žárovky a podobné věci, které nám pomáhají vytvářet světlo. Pro nás to znamená, že když nebudeme chtít Boha, volíme automaticky tmu. Bůh pak může říct, já tvořím tmu. Tvoří ji tím, že odejde, ale on sám v té tmě není. Stejně tak slunce tvoří tmu, když zapadá, ale samo v té tmě není. Ta zůstává tady pro nás. Světlo má jasný zdroj, tma nikoliv. Chceme-li tmu, získáme ji jedině tím, že zatemníme. Tj., vytvoříme takové podmínky, aby světlo přestalo pronikat.

Tma neproniká jako světelné paprsky, nemá rychlost jako světlo, zůstává na místě a jen čeká na příležitost, aby se zviditelnila. Právě v tom je ukázka Boží moci. Bůh přichází a odchází. Proniká do temnoty, aby uzemnil tmu. Nehybná tma nemá kam utéct před Hospodinem. Člověče, světe, je-li tvoje podstata tma, nemáš kam utéct, nemáš vlastní dynamiku. Jsi jenom milost, jsi jen to, co ti Bůh povolí. Tvoje záchrana přijde, když se vzdáš. Bůh pokořuje tmu, tvořil ji tak, aby zůstávala na místě, aby nedělala problémy.

Lež má krátké nohy, že? Tma je má ještě kratší. A se zlem to nebude jinak. Všechny jsou Bohem dostižitelné. „Tvořím zlo.“ Toto podivné přiznání chápu jako potěšující oznámení. Zlo není samostatné, neběhá po světě bez dozoru, někdo nad ním má moc, sám Hospodin má zlo pod kontrolou. Od narození vedeme boj proti absolutnímu zlu, proti smrti. Snažíme se jí utéct, vyhnout se jí nebo ji aspoň oddálit. Přitom používáme všelijaké nástroje, které můžeme zas dělit na dobro a zlo, světlo a tmu. Boj s osudem, smíření se s osudem, popírání a usměrňování svého osudu, tím vším je život. Toužíme po světle, bojíme se tmy. Těší nás světlé okamžiky našeho života, temné stránky života nás zneklidňují. Taková je naše přirozenost – touha po vládě světla a odmítání temnoty. Ale to absolutní zlo, smrt, nás vždy dožene. To je velmi smutné poznání. Člověk má ještě kratší nohy, než to absolutní zlo, smrt. Neutečeme jí.

Uzavřeme tento možná složitý obraz troj-konstatováním. Bůh je světlo, dobro, moc s vlastní hybnou silou a dostane se, kam chce. Tma, zlo může jen to, co jim Bůh umožní. Jejich moc přesahuje naše možnosti. Máme kratší nohy, ale jsme pohybliví na rozdíl od tmy, a zřejmě jsme pohyblivější než zlo. Tma a zlo nás lapají, protože na nás číhají. My máme možnost utéct směrem k Bohu, ke světlu. Čím větší světlo, tím menší tma, čím větší dobro, tím menší zlo. Jsme ústředním bodem střetu všech možných protikladů. To nás nutí činit neustále nějaká rozhodnutí. Převládá-li tma, stejně jako zlo, je to naše volba.

„Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ Nepatříme nehybné moci. Nemůžeme patřit moci, která se hýbe díky našemu Bohu, díky nám, protože nám Bůh nabízí podíl na své moci. To je pozvání ke spojenectví s Bohem, který nám dává moc nad zlem a tmou. Nepřiznáme také, že tvoříme zlo a tmu tím, že nevyužíváme svou moc, že nespolupracujeme se svým velemocným spojencem? Ocitneme se tímto na lavici žalovaných. Žalobce a soudce je tentokrát sám Bůh.

„Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Toto jeho přiznání není nic jiného než vyjádření oné suverenity. Zlo neexistuje samo sebou, nemá suverénní působení, je závislé, tma nemůže být, když budeme chtít Hospodina. Zlo a tma nastanou jen s jeho absencí, přicházejí tehdy a jen tehdy, když Boha vyženeme.

Buďme děti světla, nedopusťme, aby nám vládla noc nebo temnota. Přestaňme zatemňovat, nechme světlo, ať svítí na našich cestách za nadějí, vírou a láskou. Nepřekážejme světlu, nechme jej, ať vysvitne všem, ať prosvitne všem. Buďme těmi, kdo razí světlu cestu k vítězství nad temnotami.

Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Toto není přiznání viny, ale moci a vlády nade vším. A místo souzení pojďme Boha chválit.

Modlitba: 

Bože, Otče, Synu a Duchu svatý, buď ti sláva i čest za tvou tvořitelskou moc, za to, že i nám dáváš moc být ve světle a poznávat dobro. Děkujeme, že nás chceš mít jako spojence, jako děti světla. Zůstávej s námi, ať můžeme vidět, kudy kráčíme, ať tvoje dobro panuje a zlo ať ustupuje. Amen