„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“

 

Milí sourozenci v Kristu, advent je opět zde, klepe na dveře. Když mu otevřeme, vejdou se do našich domů také předvánoční starosti. Ty vlastně ani neklepají, nýbrž přímo tlačí. A když jim neotevřeme, natlačí se dovnitř samy. Vnucují se nám, ale ani se nemusí tolik snažit. Vždyť realita je taková, že se bez vánočního shonu neobejdeme. Ten má místo v naší mysli jisté. Neumíme se naladit jinak.

 

Proto je důležité otevřít také pravému adventu, svému Pánu Ježíšovi, který chce usměrnit náš hon, chce nám pomoct s našimi starostmi. Pán, pro kterého slavíme advent, nám nechce být na obtíž. Naopak chce nám naše břemeno vzít, aby nám odlehčil. Přichází nám říci láskyplné sliby. Jsem váš Pán, milující Pán, který vám připravuje místo věčné v otcově domě. Poté „opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Všechny naše předchozí a budoucí adventy tíhnou k tomu jednomu, hlavnímu adventu, kdy ve vší slávě přijde náš Pán.

 

V Ježíši Nazaretském navštívil člověka sám Bůh. V Ježíši člověk poznal svého stvořitele. A do třetice, v Ježíši Nazaretském přijde pro nás sám Pán Bůh. Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé, Bohu písně chvály za jeho návštěvu. Za to, že se rozhodl nás navštívit, abychom ho poznali zblízka. Za naději, kterou nám dává, za cestu, kterou nám ukazuje.

 

Pán opět přijde, a brzo! To není proroctví o brzkém konci světa, jak se s nimi setkáváme často ve všech dobách. Je to víra, že nás náš Pán přichází navštívit znovu a znovu v každém čase. A pokud máme adventní a vánoční čas spojený s příchodem Pána Ježíše, stane se to zas brzo. První adventní neděle připadá tento rok na 30. listopadu. A jak čas rychle utíká, aspoň z našeho pohledu, než se rozpomeneme na všechno, co musíme ještě stihnout, už bude Štědrý den a vánoční Boží hod.

Přeji nám všem, aby starosti, které s vánocemi souvisí, nezastínily radost, kterou vánoce přinášejí.

 

-- Leonardo Teca, farář

 

"Kde stojíš?"

 

Tak zní výzva na tomto nenápadném, přesto zásadním památníku v bavorském městě Altdorf. Je hned u místního diakonického zařízení pro lidi s tělesným postižením. Ani to se během nacismu nevyhlo vládnímu rozkazu "zbavit se těch, kteří geneticky degenerují árijskou rasu." Dopadlo to tak, že si většina pracovnic rozdělila děti do svých domovů a postaraly se o ně do konce války. Většinu, ne všechny... A tak víc zní i popisek obou ústředních kamenů, kde na jednom je "befehl ist befehl" (rozkaz je rozkaz), na druhém je "menschen is menschen" (člověk je člověk). Kde stojíš ty?

 

A dnes? Jezdíme se tam učit. V péči o lidi s postižením máme velkou ztrátu. Těžko se dohání. Možná ne ve vědomostech, ale spíše v nastavení systému. A nevím o tom, že by v našich zapadlých ústavech národního zdraví, na kterých se tragicky podepsal totalitní model péče, objevil byť snítek reflexe "tohle jsme ale pěkně pokazili." Naopak, Diakonie Západ musela ještě letošní rok poměrně složitě vysvětlovat úřadům, že péče o autisty je náročná a specifická. Nevěřili nám."

 

-- Petr Neumann, ředitel střediska Diakonie Západ

 

Milé sestry, milí bratři, milé děti,

 

zase končí jeden rok, blíží se advent a my očekáváme a se chystáme se slavit příchod Božího Syna. Řekne -li se advent někdy v polovině října, naskočí každému nahlas či v duchu otázka „ už zase?“ Někdo se těší na dlouhé večery při svíčce, knize, hudbě, v rozjímání, ale častěji naskočí panika. Sbormistryně hledá vhodné písně a trápí nás složitými rytmy a my ji trápíme jako zlobivé děti svými neposlušnými hlasy. Režisér DMS horečně píše novou vánoční hru. Vymýšlíme co koupit dětem, jak zajistit adventní koncerty. Kde koupit stromeček. Čas se zahušťuje, nejrůznější schůzky, setkání mládeže, nácvik divadla, spolupráce s Diakonií.

A

to je „jen“ sborový rozměr. Také máme svoje doma, kde je třeba také mnohé udělat, nakoupit, připravit, vyzdobit. A to vůbec nemluvím o tom co se děje ve světě, co za hrůzy denně čteme v novinách a sledujeme v televizi. A tak se sen o tichém rozjímání rozplývá...

 

Před pár týdny se mne ptala naše bývalá mládežnice a herečka T.E.S.C.A., nyní studentka v Brně, co že je ve sboru nového? Když si rekapituluji poslední půlrok, nezní mi to příliš vesele. Mnoho drobných „katastrof“ nás zase navštívilo. Zjara zateklo do sborového archivu., potom začalo zatékat již opravenou terasou opět do modlitebny, prostory klubu Diakonie jsou vlhké a nutno provést izolační práce, varhany postupně přestaly hrát, bylo nutno odpojit mnoho rejstříků a to, že jsme to většinou nepoznali je jen díky varhanici Zdence Raindlové, která je jediná umí trochu ukočírovat, hroby bývalých členů sboru, kteří nám je svěřili do péče vypadají jako džungle, nu a nakonec se ještě rozbila vrata do zahrady.

 

Ale .... dostali jsme od seniorátu dar na opravu střechy nad archivem a je opraveno. V rámci reklamace se právě dokončila generální oprava opravené terasy, uvidíme, zda to bude již v pořádku. Našly se finance na odvlhčení prostor klubu Diakonie v suterénu. Z grantu Nadace OF a sponzorských darů máme na první etapu opravy varhan, která začne v lednu! Jeden hrob je již úžasně opravený a upravený a na druhém se pracuje. Nu a vrata do zahrady už jsou opravená. Takže vlastně vstupujeme do adventu veseleji.

 

Na jaře se vydařil hudební festival i Noc kostelů. Uspořádali jsme výstavu fotografií z Afriky, výstavu o životě sboru, teď máme výstavu fotografií kalichů u příležitosti oslav 600. výročí obnovení přijímání podobojí. Holoubkovský buřťák, tentokrát již s vodními hrátkami na rybníce, jakož i Voldušské jiskry a Hromy blesky se vydařily. Strávili jsme krásnou sborovou dovolenou, tentokrát v jižních Čechách ve Strmilově. Znovu se začalo scházet T.E.S.C.O. v omlazené sestavě a nacvičuje již druhou krátkou hru. Velmi se nám stále líbí scházet se na biblické hodiny v rodinách vždy jednou v měsíci. Senioři se scházejí na faře jednou za dva týdny, děti jednou týdně a od října začala konfirmační příprava tří děvčat. Samozřejmě se schází pěvecký sbor. Jak takové sborové zpívání probíhá se můžete dočíst v příspěvku Zdenky Raindlové.

 

1. listopadu proběhl v Domažlicích volební konvent. Náš sbor má nyní zástupce v seniorátním výboru – V. Gutová byla zvolena náhradnicí, na synodu - bratr Radek Jirka byl zvolen synodálem za náš seniorát. A vhled do seniorátních financí - sestra Jarmila Pittnerová byla zvolena revizorkou účtů seniorátu.

 

Adventní program je bohatý, tři koncerty v kostele, dětská vánoční slavnost s novou hrou, T.E.S.C.O. se opět zúčastní přehlídky divadel v pražském sboru v Nuslích „Svatí blázni“. EPeS zazpívá první adventní neděli a na Štědrý den. Zkrátka máme se na co těšit v tom začátku nového církevního roku. A tak na chvíli zapomeňme na leštěnky, trouby, obchody, dárky a podobné „radosti“ adventu a pojďme si to opravdu užít. Ona se ta chvíle na rozjímání vždycky najde. Dárkem největším jsou přeci i společně strávené chvíle.

 

A prosme v tom tichu našeho Pána o lásku, víru a naději do dalších dnů, týdnů a měsíců.

 

-- Vendula Gutová, kurátorka



EPeS aneb Evangelický PĚvecký Sbor, někdy taky CHRAPeS (chrámový pěvecký sbor, kdyby snad laskavého čtenáře napadlo něco jiného...). Na půdě našeho farního sboru už existuje víc než deset let a jeho vystoupení jsou oblíbenou kratochvílí zejména pro EPeSáky neboli zpěváky. Každá taková kratochvíle je totiž dopředu očekávána s napětím a rozechvěním: tak co, povede se nám to? (a nebo možná – kdo to tentokrát pokazí?!)

 

Avšak vraťme se k nadpisu – Rok s EPeSem...Dovolte, abych začala poněkud netradičně – v září. Život v EPeSu se totiž řídí spíš podle roku školního, zkrátka – v létě máme prázdniny. A tak první týden v září – nebo někdy už i koncem srpna – je vyhlášena první zkouška. Ovšem pozor: začátek zkoušky se neshoduje se skutečným začátkem zpěvu! Zpěvačky a zpěváci si totiž musí nejprve sdělit svoje bohaté zážitky z doby, kdy se pravidelně nevídali...takže začneme přibližně o půl hodiny později...(dlužno dodat, že stejný průběh však má KAŽDÁ zkouška sboru...!!!) No ale přece jenom tedy konečně začneme. Co potřebuje zpěvák nejvíc? Kdo si odpoví – přece plíce!- je na omylu...Každý člen EPeSu už ví: BRÁNICI! (Laskavý čtenář je nyní žádán, aby se o umístění a funkci bránice sám pilně poučil v anatomickém atlasu...) Takže začátek zkoušky je věnován speciálním cvikům pro bránici, pak následuje všeobecně známé brumendo se slovními cvičeními jako „mineme, mineme, mámíme, mámíme“, popřípadě „pivo piju, pivo piju, pivo piju sám“. A na závěr rozložený kvintakord a „jásej“. To všechno od nejhlubších tónů (velmi oblíbených) po nejvyšší (velmi neoblíbené). A ještě jednou v opačném pořadí.

 

Po tomto „týrání“ jsou bránice i hlasivky dostatečně procvičené a prokrvené a můžeme přistoupit k nácviku nové písně. Jsou rozdány party (neplést prosím s párty), první reakce bývá: Co to je?? To je těžký!! Je tam moc not...atd...atd...Ovšem zkušený sbormistr nedá na protesty ani pochyby svých oveček, ví, že už toho společně zvládli víc než dost a že i tentokrát do nich svou vizi prostě nějak nacpe! A že s každou další nacvičenou písní je tahle parta zase o kousek dál, zase bohatší o těžce nabyté zkušenosti...

 

A tak si v září dáme na rozcvičení něco snazšího, co uplatníme hned během podzimka, a od října už postupně přibývají písně adventní a vánoční, neboť všechno to chce čas a pořádně usadit. Vrcholem této části roku je „první adventní“ a Štědrý (pod)večer...Krátká pauzička o svátcích, a hned v lednu už zkoušíme nanovo. Zase něco „menšího“, co zazní třeba při rodinné neděli, ale už v únoru zase myslíme na největší křesťanský svátek – Velikonoce. Ledva minou Velikonoce, už přicházejí poštou písně od Honzy Esterleho – vážení, tohle prosím nacvičte pro seniorátní setkání pěveckých sborů...no a samozřejmě k tomu něco svého, čím se blýsknete před ostatními sbory! No a tohle setkání obvykle kolem poloviny června rok v pěveckém sboru uzavírá...všichni se těší, že už nebudou muset každé úterý na zkoušku, že se na ně sbormistr nebude mračit, když jim to zrovna nejde a neudrží se v tónině, neboli pořád „lezou dolů“... A potom přejde polovina srpna a sbormistr(ová) začne dostávat sms, maily i ústní „hlášky“: „Kdy už zase začneme? Mně se po tom zpěvu už táááák stýská...“

 

Tak tedy vypadá rok s EPeSem. Za sebe mohu dodat, že je to moc prima parta a že zkoušky mě vždycky nabijí pozitivní energií, přestože přitom zároveň hodně energie vydám.

 

Hodně štěstí, milý EPeSi, do dalšího roku! A požehnané Vánoce a požehnaná vystoupení a požehnané zkoušení...

 

-- Sbormistr(ová) EPeSu Zdeňka Raindlová

 

P.S. Dveře EPeSu jsou stále otevřené dokořán – všem, kteří SLYŠÍ! (Noty znát nemusíte, to se s námi všechno naučíte...)

 

Dopis ve formátu  PDF