LUKÁŠOVO EVANGELIUM 23,44-47

44Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. 45Chrámová opona se roztrhla vpůli. 46A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. 47Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Všichni velikonoční příběh známe. Víme, co všechno téhle chvíli předcházelo - posmívání, bití, zesměšňování, křivé svědectví a další nenávistné projevy, pocit osamocení, když ho učedníci opustili a k tomu i pro nás nepředstavitelná fyzická bolest. Celý ten proces by se dal charakterizovat jako veliký sešup. Od vrcholu, kdy byl Ježíš oslavován zástupy až po na dno, kdy osamoceně umírá na kříži. S posměšným nápisem nad hlavou Ježíš Nazaretský, král Židů, obklopen převážně zvědavci a nepřáteli, kteří se kochají jeho bolestí a pomalým umíráním. Dokonce i jeden z těch lotrů, kteří jsou ukřižováni s ním, si na něm smlsne a ponižuje ho. 

A pak nastane temnota po celé zemi ,až do tří hodin, protože se zatmělo slunce‘. Asi by se něco takového dalo vykládat různě. Ale my v tom můžeme vidět, vycítit smutek, který se sem na zem dere, snáší z nebes. Je to znamení, které nám má připomenout, jaké to tady bylo, když ještě Bůh nic nestvořil. ,Nad propastnou tůní byla temnota‘, čteme  na samém počátku Písma. Tak je popsána situace před počátkem. Všude byla jen temnota a v ní nikde nic. Žádné světlo, život, člověk, vůně, barva, zvuk. Nic takového tu nebylo. Dokud do té temnoty nezazněl nadějný Boží hlas. Boží Slovo, které začalo z té temnoty postupně vytvářet zemi, světlo, řád a život. A ten samý Boží hlas si později povolal, vyvolil jeden lid ze všech, aby byl jeho zvláštním poslem mezi ostatními. A zrovna tenhle lid, vyvolený lid se proti svému Bohu zašel až na samou hranici nemožného, že ho poslal na smrt. Odmítl přijmout, že by Bůh jednal jinak, než si oni přáli a představovali. Že se jejich představa tak strašně vzdálila od Božího slova.

Vnímám celé to velikonoční dění, kromě jiného, i jako veliké upozornění pro mě osobně a vlastně i pro celou pozemskou církev. Jako upozornění, že opravdu znovu a znovu máme pečlivě číst a zkoumat slova, která pro nás zůstala zaznamenána v Písmu. A podle nich se snažit řídit v každé chvíli života, při každém rozhodování i jednání. Abychom náhodou nedošli do podobné situace, ve které se tady ocitl vyvolený Boží lid. Daleko za hranicí poslušnosti, lásky a pokory před Bohem i před člověkem, obrazem Božím. Tady dobře vidíme, kam až nás může neposlušnost, neláska, kam až nás může zatáhnout. Do naprosté temnoty, kde už člověk nepoznává a nerozeznává nic. Ve které se ztrácí život i jeho smysl a naděje s ním spojená. Kde už není, nezůstává vůbec nic, jen ta temná temnota nad propastnou tůní lidského hříchu a beznaděje.

A že temnota nenastala jen tak sama od sebe, ale je projevem Božího zklamání nebo bolesti, to je umocněno roztrženou chrámovou oponou.

Tahle opona byla zvláštní tím, oddělovala nejposvátnější místo židovského náboženství od všeho ostatního světa. Uzavírala vchod do svatyně svatých uprostřed chrámu, kam mohl vstoupit jen jednou za rok velekněz a jinak nikdo. V kultických představách to mělo být místo posvátné, oddělené od všeho hříšného světa pro samotného Boha Hospodina. Místo, kde on byl přítomen. Opona zabraňovala nejen vstupu člověka, ale současně i vniknutí pozemské hříšnosti. A teď se tahle opona roztrhla. Nebylo to poprvé, kdy byla porušena. Vždycky to ale bylo spojeno s nějakou katastrofou, která dolehla na vyvolený lid. Dobytí Jeruzaléma a vniknutí dobyvatelů do chrámu a dokonce až přímo do svatyně svatých. Znevážení, zneuctění posvátného místa. A k tomu náhle dochází přesně v okamžiku, kdy Ježíš umírá na kříži jako ten nejsprostší zločinec. Nevíme, komu došlo a komu ne, že mezi Ježíšovou smrtí a roztržením opony je souvislost. Ale pozdější křesťanská církev to právě tak přijala. Bylo to pro ní další znamení, další doklad o Ježíšově božství. Později bohužel i o vině židovstva za které se mu krutě mstila po celé věky. Ovšem pro nás by to mělo být spíš upozornění, nebo doložením jak veliká láska byla mezi Pánem Ježíšem a jeho nebeským Otcem. I jaký velký zármutek se rozprostřel nad činem vyvoleného lidu. Nebo alespoň jeho části, abychom  to neházeli na všechny.

A i když měl Pán Ježíš chvílemi pocit, že zůstal úplně sám. Opuštěný od lidí i od svého nebeského Otce, přesto v něm převažuje poslušnost jeho vůli až do poslední chvíle. Poslední věta: ,Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha‘, o tom svědčí dostatečně jasně. Že láska je přítomná i v téhle tak moc smutné, temné chvíli. Asi bychom to mohli brát i jako určité nadějné zaslíbení pro nás. Že v okamžiku smrti nemizíme jen tak do prázdné temnoty, do nezajímavé marnosti, ale náš duch může, podobně jako Ježíšův, přejít do Otcových rukou. Do jeho péče a starostlivosti v oblasti, kde my už nic nezmůžeme. Kam nevidíme, o čem nic nevíme. Nebo víme - to je už místo, svět, prostor, kde vládne přímo sám nebeský Otec, Bůh tvořící a své stvořené rozdávající. Bůh, který je nade všechno spravedlivý, jak to vyznává i setník, když vidí, co všechno se děje. V něm to probouzí víru, že Bůh, který se i jemu zjevil v Ježíši je spravedlivý. Ve smyslu čistoty, lásky, pokory. Ve smyslu veliké naděje, která je v této spravedlnosti ukrytá pro každého. Stačí vyznat: ty jsi Mesiáš, nebo ty jsi Spravedlivý, ty jsi na kříži zemřel za mě. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Dnešní den je plný bolesti a zármutku. Dnes se stalo něco, co se nedá odpustit, ani zapomenout. Přesto tě prosíme, zůstaň s námi ve své lásce a milosti, neboť tě potřebujeme. Amen.