Postní období se často začíná textem o Ježíšově pokušení na poušti. Tam ho po čtyřiceti dnech půstu, modliteb a rozjímání různě pokoušel satan a snažil se ho svést na svoji stranu. Ale ta pouštní, to nebyla jediná pokušení, kterým musel Pán Ježíš čelit. Objevovaly se i další různé pokusy Ježíše nějak svést, zmást, nebo vyprovokovat k něčemu neuváženému. Možná to na první pohled nepůsobí jako pokušení, ale i v tomhle textu je schované:

MATOUŠOVO EVANGELIUM 11,2-6

2Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: 3„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ 4Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: 5Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. 6A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“

Jana Křtitele, tak pevného v mnoha věcech, tak silného ve své víře a v odhodlání, najednou přepadají pochybnosti. Ne o sobě (i když i to je možné), ale o Ježíšovi. Jsi ten, který má přijít? Skutečně jsem ohlašoval tebe? A nebo je někde ještě někdo jiný, kterého já zatím neznám? Bylo to, co jsem ohlašoval správné a nebo to byla mýlka? Myslím, že takové pochybnosti jsou lidské. A jak vidíme, stává se to nejen v našem běžném životě, ale i v životě víry. Stává se to proto, že nedovedeme vždycky prohlédnout Boží záměry. Pochopitelně, jsme jenom lidé a tak se řídíme hlavně podle svého rozumu nebo pocitů, nebo třeba plánů a přání. Ty se pochopitelně nemusejí vždycky srovnávat s těmi Božími. I proto, že já mířím tak pár dní, maximálně let dopředu. Ale Boží záměry jdou od počátku až na konec věku. A možná i daleko za něj. Až tam já tedy rozhodně nedohlédnu. 

U Jana víme, je to jasné, že měl určité konkrétní poslání se kterým ho Pán Bůh posílá k vyvolenému lidu. Podobné to bylo se všemi jinými Božími posly - soudci, proroky, kněžími, vojevůdci, nebo pak i apoštoly. Pán Bůh je přizval a svěřil jim kousek ze svého spasitelského díla, aby s ním pomohli. Stali se aktivními účastníky na tomto díle. V Písmu máme celou řadu jmen, další pak najdeme v dějinách církve. Ale vedle těch známých existuje mnohem a mnohem víc takových, o kterých my nic nevíme. A možná to tak bude jednou i s námi. Svůj kousek uděláme, ale za dvě tři generace o nás nikdo nic nebude vědět. Možná naše jména zůstanou ve sborové kronice, ale to bude tak všechno. Podobně, jako když se dnes podíváme do historie našeho sboru. Najdeme tam jména lidí, kteří se hodně starali a zapojovali, ale vedle nich bylo hodně dalších o kterých nemáme žádné zprávy. Ale útěchou i nadějí pro nás všechny zůstává, že i když lidé nevědí, Pán Bůh ví a zná i to nejmenší, čím jsme někde pomohli nebo někoho podpořili.

 Samozřejmě stejně vidí a zná i naše úlety, špatnosti, pochybnosti. Třeba i podobné těm Janovým. Přiznávám, že Jana docela chápu. I Jan, ač prorok a Boží posel, byl pořád jenom člověk. Určitě měl o ohlašovaném mesiášovi své lidské představy. Ale Ježíš, u kterého si byl nejdřív tak jistý, se choval a jednal úplně jinak, než Jan i mnozí další očekávali od Mesiáše. Z té položené otázky je jasné, že Jan se s těmi svými pochybnosti pere. A chtěl by slyšet jasnou odpověď. Je to pro něho důležité, protože pokud Ježíš není tím, koho ohlašoval, a o nikom jiném Jan neví, pak má problém. Naplnil Jan své poslání Božího posla, ohlašovatele mesiáše a nebo nenaplnil? Potěšil a nebo zklamal Hospodina? Odpověď na tuhle pochybnost mu má poskytnout sám Ježíš. Jsi ten a nebo nejsi a já mám hledat jiného? Dokaž, že jsi ten, kterého jsme ohlašoval a na kterého už tolik generací čekáme.

Je zajímavé, že ani Janovi nestačilo všechno to, co Ježíš učil i konal. Pokouší ho, aby ještě nějak jinak dokázal, že je tím, za koho ho Jan prohlašoval. Jsi-li, pak mi to dokaž. Skutečně to připomíná satanovo pokoušení na poušti. Určitě jsi zajímavý, ale zatím jen člověk. Prokaž se ještě nějak víc, že jsi Boží vyslanec. Předveď něco, čím to dokážeš pro mě, pro Jana. Abych já měl klid a jistotu, že jsem své poslání naplnil. Udělej to pro mě. Pokus se mě něčím přesvědčit, uklidnit. Naplnit mě novou vírou a nadějí. Tohle Janovo pochyboval ní je současně i tolik moje. Přitom Pán Bůh po mě přece chce jen víru a důvěru. A já vždycky znova toužím po nějakém dokladu nebo znamení, které by mě ujistilo, že jsem na té správně cestě. Jan pokouší Ježíše, aby se pro něho prokázal jako Mesiáš. Současně i pro ty, kteří následují Jana, jako Božího proroka. Moc a moc tomu Janovi rozumím. Taky se mi velice často zdá pouhá víra málo. Potřeboval bych nějaké jasné znamení, důkaz, doklad o tom, že co se píše v evangeliích, že to je pravda. Že se to všechno skutečně stalo. Že na konci mého života nebude jen hořké zklamání z ničeho. Jen smrt a pak už nic. Ale že tam čeká a naplňuje se zaslíbení veliké novoty. Něčeho krásného, nebeského.

Ježíš na takové otázky, pochybnosti, naše vnitřní zápasy, vždycky odpovídá. Ale ne pokaždé tak, jak bych si to představoval. Ani Jan nedostal tehdy odpověď podle svého. Ježíš mu cituje proroka Izajáše. Vrací ho ke starému proroctví. Takhle, právě takhle se přece má projevit Mesiáš, kterého očekáváš, Jane. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Děje se to, co bylo předpovězeno, ohlášeno, zaslíbeno. Jaká další znamení potřebuješ. Potřebujeme? Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Jak tak putujeme postním obdobím v tomhle zvláštním čase, vyvolává to v nás i zvláštní pocity a reakce. Pomoz nám, prosíme, aby tím hlavním, co v nás je a zůstává, byla víra, že ty jsi Spasitel a Pán všeho na nebi i na zemi. Amen.