MARKOVO EVANGELIUM 1,12-13

12A hned ho Duch vedl na poušť. 13Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

Křest v Jordánu na znamení pokání a touhy po dopuštění všeho zlého. Předchozí oddíl Markova evangelia je právě o okamžiku, kdy se Ježíš potkává se všemi potřebnými pokání i odpuštění. Ač on sám je bez viny, jde tam, kde člověk lituje a touží po Božím odpuštění. To je prostředí okolo Jana Křtitele. Při křtu v Jordánu sestupuje na Ježíše Duch Boží v podobě holubice a z nebes zní hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Tak startuje další díl Božího spasitelského díla. Mesiáš je ohlášen Janem Křtitelem, je skrze křest vodou započten mezi nás hříšné a potřebné, je obdařen Duchem svatým, aby mohl naplnit své poslání. Člověk by očekával, že se teď Ježíš vrhne s plným nasazením do díla. Zvěstovat, misionařit, svědčit, evangelizovat, kázat na nárožích, volat ze střech domů, uzdravovat na stadionech, přesvědčovat všechny, že musejí přijmout víru, jinak budou zatraceni. Teď mají tu jedinečnou možnost záchrany. Nic takového tu není. Duch ho vyvedl na poušť. Koho tam může asi evangelizovat? Hady a štíry? Písek a kamení? 

Na čtyřicet dní se Ježíš vyhne kontaktům s lidmi a pobývá na pustých místech. Namísto horečné aktivity, odchod do ústraní. Je možné, že Ježíš se sám v sobě vyrovnával se slovy, která slyšel. Je Boží milovaný Syn. Co to ale znamená? Jaké nároky, úkoly; jaké radosti, možnosti to dává. Nejde do pustiny jen tak. Odchází do ústraní, aby to v něm mohlo všechno doznít a dozrát. Pobyt na poušti má i historické a náboženské kořeny. Četli jsme o Mojžíšovi, který trávil v oblaku na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Byl tam oddělen od všeho dění a soustředil se na slovo Hospodinovo. Podobně i Ježíš je teď soustředěn jen na svého nebeského Otce. Ale můžeme najít i další paralelu. Určitě vás napadlo čtyřicetileté pouštní putování Izraele. Asi by se ta cesta dala urazit i za kratší dobu. Ale důvodem tak dlouhé doby bylo i to, že Izrael měl dozrát. Z bandy uprchlíků, shromážděných všelijak, se měl zkušenostmi přetavit do lidu, který je zpevněný společnou vírou v jediného Boha. Který si je vyvolil a vyvedl z otroctví do svobody. Museli se najít a sjednotit stejnou důvěrou a nadějí. Uvěřit, že Hospodin může i mnohem víc, než čeho byli svědky. A když mu budou věřit, bude to pro ně dobré. Jejich dlouhá cesta je dobou zrání a uvědomování si. O kom je jejich víra. Možná, že Ježíš také potřeboval čas, aby se mohl otevřít svému nebeskému Otci. Aby se propojil a sjednotil s jeho vůlí. Přijal úkol, který přišel naplnit. 

Nádherná je tichost a pokora ve které Ježíš jde na pusté místo, aby hledal pravdu po všem tom výrazném u Jordánu. Je to poklidné a pokorné přijímání změny. Zážitek, kdy sestupuje z nebes Duch Boží a je slyšet zaslíbení, takový zážitek ten s člověkem musí zacvičit. Vzpomeňme si na učedníky a okamžik seslání Ducha svatého. Z ustrašených a skrývajících se zbabělců, jsou náhle odvážní a odhodlaní svědkové Ježíšova vzkříšení, co se dovedou i na veřejnosti ke své víře přihlásit. To je moc Ducha svatého. To je nové narození. Člověk se proměňuje a myslí a jedná jinak. Mnohem svobodněji a rozhodněji, co se týká jeho víry v Krista. Ale prvotní je přijmout Boží vůli. Dá se předpokládat, že to je důvod proč Ježíš míří do ticha a klidu. Podobně pak před okamžikem svého zatčení odchází stranou, aby se modlil, aby přijal Otcovu vůli za svojí. 

Čtyřicet dní byl Ježíš mezi dravou zvěří a satan ho pokoušel. Cítíme z toho dvojí možné ohrožení. Dravá zvěř může představovat ohrožení na životě. Ztratit svůj život může člověk docela snadno. Tehdy to mohla být dravá zvěř. Okamžitý rozmar panovníka. Všelijaké nemoci a zranění. Ale ani dnes není náš život člověka v bezpečí. Ohrožení života tady bude vždycky. Dokud je náš svět poznamenán hříchem, bude to tak. To je ohrožení, které představuje dravá zvěř. 

Pak je tu pokušitel satan. Marek nesděluje jak, jen že Ježíše pokouší. Je to kvůli nové situací po křtu. Jaké možnosti a schopnosti jsou spojeny s Božím milovaným Synem. V jeho rozjímání na pustém místě se objevovaly i okamžiky, které ho sváděly jinam, než k poslušnosti Otce. Další evangelisté jsou konkrétnější. Marek nechává velký prostor pro domýšlení si pokušení, která tak mohl satan Ježíšovi předkládat. Můžeme si tam dosadit třeba své vlastní slabosti. To, co nás svádí. Ale možná, že není až tak podstatné, jaká pokušení na Ježíše doléhala. Sdělení má dva podstatné okamžiky. Prvním je skutečnost, že na Ježíše útočil satan. Přicházela pokušení. Je to něco, co Ježíše s námi velmi sbližuje. Jako se vypravil k Jordánu za Janem a nechal se pokřtít na znamení pokání, přestože to jako Boží Syn nepotřeboval, tak čteme, že i na něj doléhala pokušení. I jeho se satan, nepřítel všeho dobrého, pokouší svést na jinou cestu. Širokou a zdánlivě pohodlnou a vše slibující. Kde prý jen stačí chtít a člověk má to, po čem zatoužil. Netřeba řešit, zda se tak nepostavil proti Bohu. Je to lákavé, svádějící, pokoušející lidskou představivost, napínající lidské toužení až k neodolání a podlehnutí. 

Marek se nenamáhá rozebírat zda satan Ježíše svedl a nebo ne. Má za samozřejmé, že na tohle hoch nemá. Pokud by Ježíš podlehl satanským pokoušením, pak by celé jeho synovství bylo zmarněno. Propadl by hříchu a smrti jako my. Vedl by stejný život jako my. Plný všeho možného, jenom ne toho dobrého podle Otcovy vůle. Ale protože příběh Ježíšova života i díla pokračuje až k jeho slavnému vzkříšení třetího dne, je jasné, že satan tady ostrouhal. A to je druhé zásadní sdělení z celého kraťoučkého příběhu. Ježíš zkouškou, která na něho dopadla hned na počátku, prošel na jedničku. Dal přednost hlasu z nebes před hlasem pokušení. 

Jan Křtitel hlásil, že za ním přichází kdosi silnější. Bude křtít Duchem svatým. Na Ježíše při křtu sestupuje Boží Duch. Na pustém místě se Ježíš prokazuje jako silnější a plný Ducha, protože se nenechá svést satanským hlasem, ale jedná podle Otcovy vůle. Prošel vítězně zkouškou čtyřiceti dnů, aby vstoupil na mesiášskou cestu, ke které vyvolen.

Celé je to podtrženo jakoby jásavým, slavnostním sdělením, že Ježíše na poušti obsluhovali andělé. Doklad toho, že jde o události spojené s Bohem. Andělé, jako Boží poslové. Jako ti, kteří jsou o něco víc nad lidmi a kteří plně slouží svému nebeskému Pánu. 

Andělské sloužení Ježíšovi v protikladu s pokoušejícím satanem. Dá se to vnímat i jako zápas mezi Božím spasitelským dílem a zlem, hříchem, satanem, který se pokouší dobré Boží dílo převrátit v nedobré. Útočí na člověka, na jeho nejslabší stránky aby ho odvrátil od poslušnosti. Tady je svědectví, že má drzost zkusit své satanské umění i na Božího Syna. Když si troufne na něj, troufne si už na každého. Možná, že Markovo svědectví o Ježíšově pobytu na poušti má i tuhle rovinu. Kdo věří v Krista, kdo ho přijal jako milovaného Božího Syna, musí počítat, že i na něho bude satan dorážet. Naše víra, i když je opravdu pevná (aspoň se nám to tak zdá), není nikdy dokonalá. Vždycky bude vystavena pokušením, velkým i jen takovým přízemním. Pořád to bude satan zkoušet, abychom mu podlehli. Jako to zkoušel na Ježíše. Ještě jednou připomenu, že Marek nenapsal, jak a čím satan Ježíše pokoušel. Proto, že pokoušení má podobu něčeho, po čem člověk tak touží.

Andělé ho obsluhovali. To je svědectví, že v zápase se satanem nejsme sami. Jako Otec nenechal svého Syna samotného, ale byl s ním svým Duchem a poslal anděly, aby mu sloužili, tak ani my nejsme sami v zápase se satanskými pokušeními. Boží Duch je s námi a podporuje nás a bude nás podporovat v odporu proti tomu, co je tu zlé. S jeho podporou skutečně jde vítězit nad sebou samým, nad vlastním hříchem. Člověk tomu ale musí uvěřit, jako Ježíš uvěřil svému Otci. Amen.

MODLITBA

Pane náš, prosíme dej, ať také dokážeme vítězit nad vším satanským, co se v nás objevuje, co na nás útočí, jako jsi dokázal odolat ty sám. Podporuj nás v takovém zápase svým svatým Duchem, svým slovem i požehnáním. Amen.