LUKÁŠOVO EVANGELIUM 9,49-50

49I odpověděv Jan, řekl: „Mistře, viděli jsme jednoho, an ve jménu tvém ďábly vymítá; i bránili jsme mu, proto že nechodí s námi.“ 50I dí jemu Ježíš: „Nebraňtež! Nebo kdoť není proti nám, s námiť jest.“

Při čtení evangelií si člověk nemůže nevšimnout napětí mezi farizeji a zákoníky na jedné straně a Ježíšem na straně druhé. Když čtete o historii židovství narazíte tam na napětí mezi stranou farizeů a stranou saduceů. I křesťanské dějiny jsou plné zášti, nepřátelství dokonce i krutých válek mezi různými proudy křesťanství. Jen dějiny naší země to dokládají velice jasně. A taky bylo křesťanství nesnášenlivé i navenek k jiným náboženstvím, tzv. pohanům.

Na podobnou nesnášenlivost směrem ven narážíme hned u samotných učedníků. Nějak se nemohou srovnat s tím, že někdo jiný než oni, ti nejvěrnější, že klidně používá Ježíšovo jméno k vymítání démonů. K uzdravování či osvobozování lidí nemocných či nějak postižených, nejspíše duševně. Tak bych chápal ty ďábly v textu. A teď to jdou za tepla žalovat svému Mistrovi. Jak to, že něco takového dovolíš? To si jako každý může používat tvé jméno a dělat si tak reklamu sám sobě? To přece není správné. Vždyť to my jsme všechno opustili a vydali se za tebou. To my tě uznáváme jako Mesiáše. To my jsme ti praví, kteří jediní se mohou zaštítit tvým jménem, mocí a Duchem, protože tě následujeme.

Ještě generace našich dědečků a babiček nedokázali překonat zátěž historie mezi církvemi. Pořád mezi nimi nějak ležela hradba dřívějších válek a krutostí, které si vzájemně působily katolíci a protestanté. Jak to bývalo těžké, když si člověk jednoho vyznání chtěl vzít vyznavače toho druhého. Jaké pobouření to vyvolávalo. Bohužel ani dneska to mezi jednotlivými církvemi není všechno čisté a jasné. Pořád se dost separujeme jedni od druhých. Jakoby jiné vyznání, jiný ritus, jiná liturgie stavěly nepřekonatelné hranice. Občas mi to pořád připadá podobné tomu, jak přicházejí učedníci za Ježíšem. To přece my jsme ti tvoji praví, řekni těm druhým ať toho nechají. 

Naštěstí jsme dnes svědky postupných změn. Papež František mění ledacos z toho, co bylo pro římské katolíky na překážku pro spolupráci s jinými církvemi. Vidíme, že se některé církve snaží o ekumenickou spolupráci. Tak to máme i my. Spolupracujeme s místní obcí církve husitské a katolickou farností a skupinkou církve adventistů, taky s plzeňskými lutherány. Máme partnerství s německým lutherským sborem v Hemau. A třeba na takových Voldušských jiskrách to bývá mnohdy ještě pestřejší. Vnímám to vždycky jako velmi zajímavé poučení se, že se skutečně víra může projevovat mnoha a mnoha způsoby. Někdy překvapujícími, někdy pro mě třeba nepochopitelnými, ale vždycky mohou oslovit nebo inspirovat. Stojí to za to.

Ale co třeba s takovými, kteří k registrované církvi vůbec nepatří? Jen si tak žijí svoji víru. Občas zajdou sem, příště jinam, ale nikde se vázat nechtějí. Tohle občas svádí k podobnému pohledu, který předvádějí učedníci. Tihle tak nejsou s nikým z nás. A to přece nejde, nebýt v žádné církvi, v žádném společenství. Nikam nepatřit a chodit si kam se mi zachce. Neměli bychom je nějak umravnit?

Nebo co naši členové, kteří přijdou jednou, dvakrát do roka do kostela a víc o nich nevíme? Jak vlastně vnímají svoji víru? Znají vůbec Ježíšovo učení, přikázání, rady? Řídí se, žijí podle nich? Co s nimi?

Ale to se pořád pohybujeme na půdě křesťanské víry. Jenže kolem nás je taky spousta skupin, organizací, společenství, které o křesťanství vědí jen velmi málo (něco snad ze školy), nebo možná nic, ale přitom se nenápadně řídí podobnými zásadami jako křesťané. Nějak to v sobě mají dáno a jedou podle toho. Podle zásady ,Miluj bližního svého jako sám sebe‘, podle vzoru milosrdného Samařana, jednají podobně jako celník Matouš, pomáhají jako Petr, dávají dohromady sbírky pro druhé jako kdysi Pavel a podobně. Vnímám to a cítím tak, že to jsou lidé, kteří mají hodně blízko k nám a tak i my bychom měli mít blízko k nim. Možná ke svému životu nepotřebují znamení kříže nebo kalicha nebo panenky Marie, přesto ale bývají naplněni duchem, který vnímá a cítí bolesti a starosti druhých a nenechává je chladnými. Duchem, který v nich volá po stejné pravdě a spravedlnosti pro všechny. Duchem, se kterým preferují jako to nejdůležitější v životě lásku člověka k člověku. Cítím, že nám je Pán Bůh posílá jako určité spojence v tomhle světě. Někdy jen dočasné, někdy dlouhodobé a někdy i celoživotní. A my je můžeme vnímat a přijímat jako své sestry a bratry. Možná ne ve víře v Ježíše jako Pána a Spasitele, ale určitě jako dobré přátele, jako ty blahoslavené, protože i oni touží po tom dobrém. Aby životy nás všech byly dobré, aby tento svět byl a zůstal dobrým místem pro život a abychom ho dobrý předali dál, aby dobrota byla přítomná v každé chvíli našich životů. 

Učedníci na takové nejprve žalovali a nepřijímali je. I pozdější církev má v tomhle hodně těžký hřích. Naopak Pán Ježíš je ale přijal jako - můžeme snad říci - jako spolupracovníky. A to je pro nás (směroplatné) směrodatné. Patří k nám, protože se snaží jít po podobné cestě jako my s mnoha podobnými zásadami. Není nad to, když člověk není sám, ale má bratry, sestry, přátele, kamarády, spojence. Pak je ten život ale hodně pestrý a zajímavý. Díky za to všechno, Pane. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Prosíme pomáhej nám hledat a přijímat a spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle, s toužícími po pravdě a spravedlnosti, s rozdávajícími lásku všem. Amen.