LUKÁŠOVO EVANGELIUM 17,11-19

11Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. 12Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. 15Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; 16padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. 17Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 18Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ 19Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Přijde mi to jako takové docela aktuální téma. I když dnešní Covid asi není až tolik nebezpečný, jako zůstává přes celé dlouhé věky malomocenství neboli lepra. Už třeba jen proto, že lepra je sice údajně léčitelná, ale neexistuje na ni doposud žádná vakcína. Což u Covidu se to přece jenom vyvíjí pro nás všechny poněkud lépe.

Příběhů o tom, jak Pán Ježíš uzdravil lidi různě nemocné, posedlé démony nebo nějak postižené, těch najdeme v evangeliích docela dost. Ale myslím, že zrovna tenhle příběh není pouze o báječném uzdravení deseti malomocných. Nemůžeme a nesmíme pochybovat o tom, že to pro těch deset byla opravdu záchrana od dost hrozné smrti. Nepochybně by dříve nebo později zemřeli někde v osamění buď na samu nemoc a nebo hlady či žízní. To proto, že se nesměli přiblížit ke zdravým lidem. Byli vyloženě vyhnáni kamsi do pustiny, do osamocení. A odkázáni byli buď na své rodiny nebo na milost lidí, kteří jim občas na domluveném místě nechali nějaké potraviny. Nebo si něco vyžebrali. I proto při setkání s Pánem Ježíšem zůstávají stát opodál. Prostě se neodvážili blíž. Už asi měli nejednu zkušenost, jak takové přiblížení se taky mohlo dopadnout. Přiletělo kamení nebo byli odehnáni klacky. Jejich samota byla i v tomhle dost bolestivá. A teď se jejich naděje, které vkládali do Pána Ježíše, když ho prosí o smilování, ty se naplňují. Když pak kněží potvrdili, že jsou očištěni, mohli se klidně navrátit domů. A taky to hned udělali. 

Dalo by se usuzovat, že to pro ně byla fakt velká náhoda, že se potkali zrovna s Pánem Ježíšem. Když si člověk pomyslí, že by k tomu nedošlo... Ale ona to nebyla náhoda. Víme dobře, že vše je stále v Božích rukách. I takové okamžiky, které vypadají jako náhoda. Ale určitě jen pouhou náhodou nebývají. Vždycky v sobě nesou nějaké další poselství, nebo nasměrování, nebo upozornění, vybídnutí. Vždycky mají nějaký svůj další smysl, než jen ten okamžitý. 

Možná nás tenhle příběh může směřovat k tomu, že bychom měli být opravdu vděční za to jak se právě máme, v jaké pokojné a bohaté době žijeme a že si i díky tomu vlastně nemáme zas tak na co stěžovat. A že tedy díky za každý krásný den, Bože.

Možná nás může směřovat k tomu, že naše vděčnost Pánu Bohu by měla být přítomná v našem životě. Vždyť ani nedokážeme jakkoliv postihnout to množství dobrého a pro nás nějak prospěšného, co jsme už v životě od Pána Boha obdrželi. Vím sám za sebe, že toho je mnoho, co jsem ani nezaznamenal, nebo vůbec nepovažoval za dobrý dar od Pána Boha. Přišlo mi to tak samozřejmé. Asi jako těm devíti z příběhu. Že mě ani nepadlo poděkovat. Ani Pánu Bohu, že to tak zařídil, ale ani lidem, kteří mi pomohli. A tak díky Bože za vše dobré.

Možná má tenhle příběh upozornit církev, že Boží dobrota a požehnání a zájem o člověka jdou daleko za hranice lidských církví. Až k těm, nad kterými třeba církev ohrnuje nos, nebo které považuje za pohany či cizince, nebo za takové, co se nikdy nezmění. Ale ono to tak vůbec nemusí být. A tak i my bychom měli být otevření pro kohokoliv, kdo se nějak směřuje k Pánu Ježíši. Kdo se u něho pokouší nalézt pro sebe uzdravení, nebo vyvedení z něčeho těžkého, z bolesti a trápení. Asi by ty dveře kostelů a srdcí měly zůstávat dokořán otevřené pro hledající. A tak díky, Bože, za každého kdo dokáže aspoň malinko pomoci druhým.

Možná si přitom i můžeme každý říci, že tohle je taky příběh zrovna pro mě a pro situaci, ve které jsem už byl, nebo ve které se možná někdy ocitnu. Kdo pak ví, co nás čeká? Ale zaznívá z něho pro mě jasná zpráva, že i v té největší temnotě jsou pořád dveře k Pánu Ježíši otevřené a u něho je trvalá naděje. A že je to důvod pro moji každodenní chválu. A tak díky, Pane Ježíši za tvoji velikou milost.

A je to také příběh o tom, že se máme učit děkovat. Pánu Ježíši za všechno dobré co od něho přijímáme. Ale taky si děkovat jeden druhému. I za maličkost, která nějak povzbudí, nebo povznese, nebo prostě jen pohladí kdesi na duši. Myslím si, že i v poděkování je ukrytý projev víry a důvěry k druhému. Ať už jím je Pán Ježíš nebo bližní. Ale i takový projev důvěry a víry je důležitý. A tak abych nezapomněl, Pane Ježíši, děkuji za tenhle nový den, za každou chvíli mého života, za cokoliv dobrého, co mě potkává, co mi dáváš ty nebo moji bližní. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Děkujeme za vše dobré, co jsme zatím v životě dostali, neboť nás to těšilo. Děkujeme i za to, co se nám zdálo jako zlé, neboť to pro nás byla zkouška. Děkujeme za to, co teprve máme před sebou, protože to je tvůj dar. A prosíme, buď ve všem s námi skrze svého Ducha. Amen.