LUKÁŠOVO EVANGELIUM 13,6-9

6Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. 7Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ 8On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“

Podobenství o fíkovníku najdeme i dalších evangeliích. U Matouše i u Marka sám Ježíš nachází u cesty neplodný fíkovník. U obou evangelistů do dopadá tak, že Pán Ježíš fíkovník prokleje. Je to takové drsné, ale dá se tomu příběhu docela dobře porozumět. U Lukáše ten příběh vypadá úplně jinak. Za prvé to je podobenství, které vypráví sám Pán Ježíš posluchačům, kteří jsou okolo něj. Za druhé je celý děj úplně jiný než u Matouše a Marka. A za třetí jen těžko mu člověk rozumí.

Uprostřed vinice stojí fíkovník, který už po tři roky nevydal žádné plody. Okolo něho se pohybují majitel vinice a její správce, nebo snad zahradník. 

Majitel to vidí tak, že fíkovník je pro něho nepřínosný. Nic z něho nemá. Žádný užitek, žádnou dobrotu. Vůbec nic. Strom si na jeho vinici roste sám pro sebe. Tak to vidí majitel. Fíkovník nesplňuje jeho očekávání. Je tedy pro něho zbytečný. Pryč s ním. Vytni jej!

Ale zahradník to vidí jinak. Možná ten fíkovník není až tak neužitečný. Jen to majitel nevidí, nemůže nebo nechce vidět. Třeba ten strom podepírá stonky vinné révy. Taky dává stín, když si zahradník chce odpočinout Zahradník dobře ví, že své hlavní poslání fíkovník nesplňuje, ale úplně zbytečný a k ničemu není. Zkusme to s ním ještě.

Já jsem si to podobenství připodobnil sám k sobě a drze i k rokycanskému sboru. Taky už mě párkrát napadlo, že tu máme ve sboru lidi, kteří z pohledu faráře, správce sboru nic nedělají. Že já z nich žádný užitek nemám. Nějak si tu tak žijí, pohybují se, jsou. Ale já bych si od nich představoval mnohem víc. Jako požaduje majitel od fíkovníku. Větší aktivitu, větší zapojení do sborové činnosti. Víc nadšení a ochoty. Víc tohohle a víc tamtoho. Větší úrodu. A oni to víc ne a ne odevzdávat. Ale tohle podobenství mě učí, že jen ten jeden pohled, ten můj vůbec nemusí být ten jediný správný. Co když jsem až příliš upnutý jen na ty své farářské představy a požadavky a očekávání? Co když čekám jen jeden způsob úrody? Tady se dozvídám, že takový pohled nemusí být správný. Protože, co když mí sestry a bratři dávají i něco, co já nejsem schopen nebo ochoten zahlédnout, přijmout?  Pochopit jako tu jejich úrodu. A tahle úroda taky vůbec nemusí být pro mě. Mohou z ní mít užitek jiní, druzí, ale já ne. Jako měl z fíkovníku určitý užitek zahradník, ale sám majitel to tak neviděl. Spousta věcí se může dít ve skrytu, v tichosti, jinak. Užitek může přece být i z toho, že mezi námi ti lidé jsou. Už jejich přítomnost je obohacením pro nás pro všechny. A pro mě, jako faráře, ze všech nejvíc. 

Taky mě podobenství učí, že bych nikdy neměl o někom říkat: Vytněme ho z našeho středu. Vylučme jej. Vyhoďme ho z kola ven. Nikdo z nás by to neměl říkat. Ale spíš se v takovém případě máme - mám - přiklánět k tomu zahradníkovi. Zkusit se podívat jinak, z jiného úhlu, jinýma očima. A možná pak objevím to, co jsem doposud neviděl. Co mi pořád unikalo. Důvody, proč je ten člověk takový jaký je. Ale taky mohu najednou objevit jeho přínos, jeho úrodu. Ta přitom nemusí být nutně pro mě jako pro faráře. Možná podepírá někoho a já o tom vůbec nevím. Nebo je třeba ochranným stínem pro jiné. A tak má svůj smysl, svoji úlohu.

Nu a pak je tam ještě ta zahradníkova žádost. Co se zkusit tím dotyčným zaobírat trochu hlouběji? Třeba bych měl já být tím, kdo bude nejdřív dávat a zajímat se a hledat, kde se můžeme setkat. Kde jsme nějak propojeni. Jsou lidé, kde je opravdu potřeba o ně nejdříve pečovat a pak možná najdeme společnou řeč. Něco, co nás spojuje a dá se na tom stavět a navazovat. 

Ovšem podobenství nám vůbec neříká jak to celé dopadlo. Nevíme zda majitel dal zahradníkovi svolení. A nevíme ani a zda ze zahradníkovi námahy a snažení nějaký užitek nakonec byl. Ten příběh vlastně nemá žádný happy-end. 

Ale třeba nám může pomoci uvědomit si že není dobré lámat nad druhými hned hůl, když nezapadají do našich zvyklostí a tradic.

Nebo, že by každý měl mít vždycky ještě nějakou další šanci, aby se ukázalo, co v něm je, jaká obdarování mu Pán Bůh svěřil a třeba se odněkud nějaký ten užitek objeví.

Nebo, že církev, církevní společenství nepatří jen faráři nebo biskupovi, nebo radě starších, ale že patří všem, ať už jsou jací jsou. A že její hlavou je vždycky Pán Ježíš.

A že trvalá otevřenost církve i pro všelijaké výtečníky, stejně jako pro ztrápené nebo hledající, že to je nesmírně důležité v tomhle pořád tolik nejistém světě.

Taky, že zájem církve si zaslouží každý člověk, byť se nám na první pohled může jevit jako nezajímavý, nebo nenesoucí nějaký viditelný či hmatatelný užitek.

Jo a taky mi ten text ukazuje, že stojí za to si namáhat hlavu i nad těmi částmi Písma, kterým hned napoprvé nemusím rozumět. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme, pomoz nám objevovat ve všech lidech to dobré. Pomoz také nám, abychom byli dobří. Pomoz nám všem svým svatým Duchem k dobrému žití. Amen.