MATOUŠOVO EVANGELIUM 12,38

38Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“

Zákoníci a farizeové byli velmi zbožní lidé. Nevím, jak z Božího, ale z lidského pohledu určitě. Znali, studovali Mojžíšův zákon poctivě a důkladně a převáděli ho do každé chvíle lidského života. Snažili se z něho ani na chvíli nevypadnout. Věřili, že pokud by celý vyvolený lid aspoň jeden den dokázal nevybočit z Božích přikázání, že by nastalo mesiášské království. Proto tak moc usilovali, aby nepřekročili žádné přikázání. Tím se ale právě ona přikázání stala důležitější než všechno jiné. Poslušnost tradici otců, poslušnost výkladu Zákona, poslušnost církevních zvyklostí se postupně stala tím nejzásadnějším. Věřili, byli přesvědčeni, že tohle je ta nejlepší cesta, jak naplnit poslání vyvoleného lidu. 

A teď jim jakýsi syn tesaře z Nazareta tohle letité přesvědčení a snažení začal nabourávat. Klidně si začal jejich milovaný Zákon vykládat jinak. A taky z něho vyvozoval i dost jiné závěry, než celé generace vykladačů před ním. To byl pro ně šok. Tohle je zlobilo a to jim vadilo. 

Docela je chápu. Léty zavedená tradice dává jakousi životní jistotu. Možná přesvědčení, že pokud to všechno půjde pořád stejně, je a bude všechno v pořádku. Možná si už nedovedli představit, že by Boží vůle mohla být jiná, než jak ji poznali a vyložili si oni. Možná se jim tradice stala hradbou proti okolnímu nepřátelskému světu. A že si Izraelci a židé nepřátelství světa užili. Možná i proto si nepřáli změny, které by mohly vyvolat otřesy a jejich jistoty by se tím rozpadly. Možná i proto útočí na Ježíše. Aby ho zastavili dřív, než se stane něco hrozného. Proto jejich žádost: ,Ukaž nám nějaké znamení‘, podle kterého bychom poznali, že ti můžeme důvěřovat. A když se k tobě přidáme, tak se naše jistoty naše víra a náboženství nerozpadnou. Pokud rozebíráš naše tradice a zvyky, čím je nahradíš? Přesvědč nás o svých dobrých úmyslech. Zase je to určité pokoušení Pána Ježíše. Vytas se tady a teď s něčím opravdu výjimečným, ale současně i tradičním, abychom si na tebe mohli udělat názor a - pozor - rozhodnout se jsi-li opravdu Bohem seslaný Mesiáš.

Ono to s těmi znameními ale nebývá tak snadné. Matouš o pár řádků výš píše, že Ježíš právě před těmito farizei a zákoníky o nějakou chvíli dřív vyléčil posedlého, který byl němý a slepý. Ale to patrně nebylo dostatečně průkazné znamení. Navíc se ho hned pokusili překroutit. Co když takové činy nedělá z mocí Boží a z moci satanské? Jak a podle čeho máme poznat co je od Boha a co naopak od ďábla? Nebo jinak - jak si takové zvláštnosti máme vykládat? Který úhel je ten správný? Třeba je jistější prohlásit, že to dělá ve jménu Belzebula a tím ho vyřadit ze hry. Vyloučit z Božího lidu a mít klid. Je smutné, že podobně se církev chovala i v dalších letech. Ať už židovská nebo křesťanská. Nikdy nespočítáme, kolik lidí skončilo na popravišti, na šibenici, na hranici proto, že ti mocnější je označili za nepřátele církve, Boha, lidu, víry. Protože přinášeli něco nového, nezvyklého, zpochybňujícího dosavadní zákony, tradice, zvyky. No, určitě mezi nimi byli i všelijací lumpové a grázlové. Ale ani to nedává nikomu právo toho druhého likvidovat.

Nejistota, jak je to s Ježíšem doopravdy vede některé ze zákoníků k výzvě. Chtějí po Ježíšovi znamení. Neřeknou ale jaké znamení to má být. Prostě chtějí znamení. Je v tom samozřejmě chyták, nebo pokušení. Pokud Ježíš neudělá nic, nic nepředvede, pak není žádný Boží Mesiáš. Nebo se o něm dá prohlásit, že je příliš pyšný, nepoddajný. Nectí církevní autority. A pak nestojí za to s ním ztrácet čas. Pokud ale předvede nějaké to znamení, pak se tím podrobuje lidské autoritě. Dává jim do ruky zbraň, aby oni rozhodli, zda je nebo není Boží Mesiáš. Dostali by ho pod svojí moc, pod svůj vliv. Ne on, ale oni by rozhodovali. Říkám si přitom, kde tu je naslouchání jak Pánu Bohu, tak i člověku. Tahle náboženská skupina farizeů a zákoníků si osobuje právo rozhodovat o tom, co Pán Bůh může a nemůže. Pokud se nevejde do jejich představ, škatulek, tak pryč s ním. Nakonec to tak i udělali. Poslali Ježíše na popraviště. Současně si osobují právo rozhodovat o člověku a jeho víře. Buď je podle nich a pak je to v pořádku a nebo se jim nelíbí a pak pryč s ním. Nakonec to tak i udělali. Poslali Ježíše na popraviště. A to je něco, co mě pořád děsí. Naše lidské soudy o druhých. Mnohdy si přitom neuvědomujeme, že právě tím můžeme svůj protějšek pokoušet až třeba k něčemu zlému, nepatřičnému.

Pán Ježíš odmítl dělat to, co mu v tu chvíli nařizují náboženští předáci. Nepřišel k nám, aby plnil naše požadavky. Není kejklířem, který nás chce bavit nějakými zázraky. Nemusí nic z toho, co bychom chtěli my. Nakonec bylo všechno jinak, než si to zákoníci a farizeové představovali. Než to chtěli a požadovali. Není povinen podřizovat se lidským zákonům a tradicím. Přece to má být úplně obráceně. On nepotřebuje nás. To my bez něho nedojdeme spasení. Proto bychom měli naslouchat jeho slovům a podřizovat se jeho vůli. Nic z toho, co jsme si my lidé nastavili, stejně nikdy dlouho nevydrželo. Dříve nebo později se to hroutí. Ale Boží láska a Ježíšova oběť na kříži ty zůstávají od věku na věky. Ty nás provázejí po celý náš život, od narození až po smrt. A ty nás taky vedou k chápající lásce a k otevřenosti k druhým lidem. Ne k tomu, abychom je zkoušeli a třídili, ale abychom je milovali, pomáhali jim, vedli je k víře ve Spasitele. A to může jen církev, která je otevřená, přející a chápající, jako byl i náš Pán. Poslušná jeho slovu a příkladu. Takové je naše poslání v tomhle nádherném Božím světě. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, dej nám víru. Co nepotřebuje žádné zvláštnosti, ale stačí vědomí, že ty s námi jsi a že pro nás máš vždycky pochopení, lásku a milosrdenství. Dej, ať z toho žijeme. Amen.