OZEÁŠ 6,1-3

1„Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. 2Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. 3Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi.“

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Ozeáš je hodně zvláštní prorok. Je zvláštní dokonce i mezi těmi všemi hodně zvláštními proroky, o kterých můžeme číst ve starém Zákoně. Zvláštní BYL třeba tím, že si z Hospodinova příkazu vzal za ženu prostitutku a měl s ní děti. Byl to hodně zvláštní vzkaz Izraeli od jeho Boha. Samozřejmě Ozeáš i vypadal jinak, mluvil jinak, choval se jinak než ostatní. Dneska bychom nejspíš řekli, že ,byl takovej divnej‘. Jak se vymykal ze všeho běžného. Jeho názory na chování společnosti, jeho výzvy ke změně způsobu života, jeho důraz na věrnost Hospodinu, jeho lpění na pravdivosti a spravedlnosti, jeho upozorňování na trest, který dopadne na ty, kdo se odchýlí od Smlouvy, od Zákona. Tohle to způsobovalo, že pro mnohé Ozeáš ,byl takovej divnej‘.

Ale jeho divnost byla způsobena nejvíc asi tím, že ve svém životě zůstával důsledně věrný Hospodinu. A že Izraeli připomínal, že Hospodin je jeho Bůh. Vyzýval ho k návratu na cesty Hospodinovy, které Bůh zjevil už Mojžíšovi a na které Izrael přizval. Připomínal, že odklon od těchto cest nezůstal nepotrestán. Hospodin zranil, Hospodin rozsápal svůj lid, když přestával být jeho lidem. Ale současně upozorňoval, že takový trest nikdy netrval věčně. Co Hospodin rozsápal, to ale zase zhojil, a co zranil to dokázal obvázat. A k dobrému se to obracelo ve chvíli, kdy Izrael činil pokání. Kdy se zase vracel na ty dobré cesty. Ale docházelo k tomu hlavně, proto, že Hospodin miluje své stvoření. Láskou, která nechce trestat, pokud to není nezbytně nutné. Láskou, která chce nejvíc ze všeho dát člověku naději. Láskou, která se vždycky snaží cokoliv rozsápané nebo zraněné zase zhojit a obvázat. Dát tomu nový kabát, novou krásu, barvu. Vrátit sílu a nadšení, vrátit víru, která se vyčerpala nebo vyprchala v tom hledání marností u jiných božstev, jiných učení, jiných názorů.

Tak trochu v sobě pochybuju, zda se na ty dobré cesty víry navracel opravdu všechen vyvolený lid. Úplně tomu nevěřím. Spíš bych to viděl, že v lidu existovalo jakési ,zdravé jádro‘, které slyšelo a vnímalo důležitost prorockých slov. A taky na ně taková skupina reagovala. Byli to lidé, ve kterých slovo proroka z nějakého důvodu rezonovalo. Slyšeli ho, vnímali, přijímali a taky se podle něj snažili řídit. A asi se dá říct, že takhle nějak to bývá ve všech dobách. A je to tak i v té naší. Ale proč slyší a reaguje jen někdo? Proč ne každý? Trochu se nabízí otázka: Proč to Hospodin nezařídí tak, aby se změnili všichni. Ne jen několik. proč zůstal Ozeáš věrným Hospodinu a proč drtivá většina vyvoleného lidu ne? Proč to Hospodin chce zrovna takhle? Proč je dneska v České republice Církev v menšině? Kam zmizeli, kam se vytratili ti, kteří byli věrní. Co se v nich zlomilo, že přestali hledat dobré cesty a sešli na ty jiné? A když čtete Ozeáše, musí člověka napadnout další otázka: Taky nás Hospodin rozsápe za naši nevěrnost? Taky nás zraní za naše odpadnutí od pravdy?

 Já věřím, že to tak není a ani nebude. Věřím, že nade vším vítězí jeho láska ke mě, k tobě, k vám všem. Že to je to stěžejní, co se odehrává mezi námi a Pánem Bohem. Vede nás po staletí různými způsoby a různými prostředky k tomu, abychom pochopili, že bez lásky nemůžeme být. A že lásku můžeme hledat i čerpat u něho. Jeho vztah k nám je pro nás vzorem. Hledejme ho, usilujme ho poznat. To je důležité. To je to základní. Poznat jaká, je Boží láska k člověku, aby pak naše společné žití, naše společné konání mohlo být neseno podobnou láskou. Láskou přemýšlející, hledající a samozřejmě taky velmi konkrétně konající. 

Tady slyšíme zaslíbení ,přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi‘. Všichni dobře víme, že voda je život. O to víc to věděli Izraelci, kteří žili v zemi bez přírodních zdrojů vody. Závislí na vodě, která přichází z nebe. A ta je pro ně symbolem Hospodinovy přízně. Člověk to rychle vytěsňuje, ale vzpomeňme si na ty předchozí tři roky, kdy najednou začala mizet vláha i u nás. A jak nás to začalo znervózňovat. Déšť, který svlažuje zemi může být symbolem dobrého života, úrody, zabezpečení. Dokonce snad i jistoty.

Však on člověk bez nějaké aspoň zdánlivé jistoty ani žít nechce. Nějakou naději na jistotu prostě potřebujeme. Starý Izrael ji mohl vidět třeba v tom jarním dešti. Ale pro nás už je otevřená mnohem větší, nebo pevnější naděje. Pro nás je otevřená jistota. Přišla v Kristu, kterého vlastně ohlašuje už Ozeáš. ,Po dvou dnech nám dá život, třetího dne nám dá povstat‘. Něco takového zní neuvěřitelně. Dokonce i dnes, kdy všelijakými nemrtvými se to hemží v mnoha filmech. Ale skutečné vzkříšení a skutečný život plný lásky (a ne příšer) a pochopení a souznění a blízkosti Boží, to si myslím, že může pořád být velmi přitažlivé. A naděje plné a inspirující i pro ten současný život. Že se tohle zaslíbení dá přetavit do toho našeho každodenního soužití. Do našich vztahů, setkání, konání. Že to může prostoupit náš všechny a změnit to jak žijeme. Tahle naděje je nám zvěstována a my ji můžeme nacházet v Kristu. Na něj čekáme, jeho vyhlížíme, protože on je zdrojem všeho dobrého, krásného, živého. V něm je život. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Prosíme dej, ať tvá oběť i vzkříšení třetího dne jsou naší jistou nadějí. Že víra v tebe nás vede ke stejnému vzkříšení do nového života. Pomoz nám se o tuhle jistotu opřít, důvěřovat jí, čerpat z ní. Amen.