ČTENÍ

MARKOVO EVANGELIUM 5,1-5

1Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. 2Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. 3Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. 4Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. 5A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením.

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Tak jsme to slyšeli. Ten muž byl posedlý. Posedlý nečistým duchem. Nevíme přesně co to mělo být. Co si máme představit pod termínem nečistý duch. Patrně nějaká duševní porucha, nemoc, postižení. Ale dělo se v něm a s ním něco, nad čím neměl kontrolu. A ani nikdo jiný ji neměl. Neměli sílu ho zkrotit. Ani těmi řetězy se to nepovedlo. Žil tedy dost zvláštně, nechápán druhými a patrně ani on nechápal sám sebe. Obzvlášť v těch chvílích, kdy měl záchvaty, které ani on ani jiní nedokázali zvládat. Křičel v noci, křičel ve dne a bil do sebe kamením. Proto, že byl nebezpečný, proto žil mimo hranice lidské společnosti. Možná dobrovolně, možná z donucení. Bydlel v hrobech, vytesaných ve skále. V místech, které se prožití ani  přežívání určitě nehodily. Které byly kdesi v opuštěné krajině. Osamocené a jen málo navštěvované lidmi.

Byl jsem teď několikrát krátce za sebou v diakonickém stacionáři v Klatovech a v Domově Radost. Viděl jsem a zažil, jak to taky nemusí být snadné ukočírovat někoho, kdo je postižený. Kdo je jiný a žije jinak, nebo možná v jiném světě než my ostatní. Vůbec přitom nemusí jít o násilnického člověka. Stačí jen, jak je jiný, tak starost o něho bývá dost náročná. Viděl jsem, jak to někdy není jednoduché. Zažil jsem a viděl, jak úplně cizí člověk může být z takového setkání celý nesvůj. Protože nevím co můžu čekat z druhé strany a nevím co mohu a nemohu já udělat. Nejsem si jistý. Abych neudělal něco, co toho proti mě rozhodí. Jana Sovadinová by to mohla potvrdit, Petr Neumann asi taky. Naštěstí žijeme v době, která už ledacos ví o jinakosti a dokáže se s mnohým vyrovnat a najít cestičky ke vzájemné komunikaci a dorozumění. Víme, že je potřeba hodně moc trpělivosti a lásky a pochopení, abychom se k sobě dostali. Propojili se i přes rozdíly. Jenže to je dneska. Ježíšova doba taková nebyla. Člověka, kterého nemohli zvládnout; člověka, který je mohl ohrožovat, toho prostě a jednoduše vykázali pryč. Vyhnali ho z vesnice. Třeba i kamením a holemi, když to jinak nešlo. Asi proto se tenhle muž ocitl tam, kde byl. Ve skalách mezi hroby. V osamocení mimo Boží lid. A z pohledu židovské církve se tak ocitl i mimo Boží péči a požehnání. Ten muž byl sám a neměl nikoho a nikdo nebyl s ním.

Z evangelia se nedá vyčíst, jest-li tam Pán Ježíš jel záměrně, přímo za tímhle mužem, že o něm někde slyšel, a nebo tam na sebe narazili čirou náhodou. To nevíme. Ale k tomu zvláštnímu setkání došlo. Možná by bylo dobré si uvědomit ten rozdíl. Na jedné straně stojí muž, kterého jeho postižení nebo posednutí démonem úplně vyděluje ze společenství živých a vyhání do osamění. Přežívá uprostřed neživého společenství mrtvých a v pustotě kamení. A proti němu stojí ten, který z nebes vstoupil do světa živých, pohybuje se mezi nimi a přináší jim evangelium. Zprávu o radosti nového a čistého života v nebeském království. A možná právě pro tu rozdílnost mělo k tomuhle setkání dojít. Protože takhle to pokračuje:

6Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem 7a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ 8Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ 9A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ 10A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. 11Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. 12Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ 13On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce.

Jednání Pána Ježíše nám ukazuje, že zájem a láska opravdu mohou překonávat i to, co jinak pořád asi překonat nedokážeme, nebo nezvládáme. Nebo někdy taky ani nechceme. Láska dokáže rozlomit okovy nesvobody, může překonat násilí, může člověka očistit od nakažení démonstvím, může ho vytáhnout i z naprostého dna. Láska ale může i mnoho a mnoho dalšího. Taky může otevřít prostor pro klidný a rozumný rozhovor a dohovor mezi lidmi. Může a chce zachránit lidské vztahy, otevřít nové možnosti spolupráce i společenství. Může a chce být silou, co nás pospojuje a provede jakýmikoliv nečistotami doby, hříšností lidstva, bolestmi i zoufalstvími, ve kterých se ocitáme. A vždycky nás chce dovést zpátky k tomu, jak to bylo na samém počátku. K tomu, že všechno stvoření, a rozumíme tomu, že i člověk, že všechno bylo tehdy dobré. Jak to Pán Bůh svým slovem a s láskou stvořil. To je cíl, ke kterému míříme. To je zaslíbení nebeského království, že bude dobré. Ovšem nejde pouze o to, že jednou nějak, asi po smrti, vstoupíme do nebeského království. To je ten nejvyšší cíl, ke kterému směřujeme a po kterém toužíme. Ale Pán Ježíš osvobozením toho posedlého nečistým duchem ukazuje na to, že Boží království už vstoupilo dokonce sem k nám, do našeho světa. Je tady a mnohé už proměnilo a mnoho dalšího se pod jeho mocí měnit bude. A tohle je i v našich lidských silách. Měnit sebe sama podle Ježíšových přikázání lásky. Abychom byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec, jak nás k tomu vyzývá apoštol Pavel a jak nám v tom je příkladem sám Pán Ježíš. Amen.

Vím, že to neuvidíte, ale ke všem předchozím přidávám dnes další z kamenů.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Tvé slovo, láska i moc nás léčí z trápení duše i těla. Buď i dál naším lékem na všechny bolesti a trápení a smutky, které nás občas pohlcují. Buď světlem a radostí nám i mnohým dalším. Amen.