MATOUŠOVO EVANGELIUM 7,7-11

7Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 8Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. 9Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? 11Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Sám u sebe si přece jenom někdy dokážu aspoň trochu uvědomit, že zrovna na tohle dost často zapomínám. Že mi chybí pokora k další prosbě, odvaha k dalšímu vytrvalému hledání, síla tlouct a bušit pořád dál dokud mi nebude otevřeno. Možná se už dostavila nějaká únava po těch letech, možná je za tím má slábnoucí víra. Ale možná jde u mně jen o docela obyčejnou lenost. Vždyť mi to všechno v životě zatím tak nějak prochází. Tak proč se vlastně nějak víc namáhat? Vždyť všechno jede, všechno tak pěkně běží. Mě už dneska vlastně ani nic nového neláká, nemám tu dřívější inspiraci a energii. A v těch dneska už docela dobře zaběhlých kolejích se dá fungovat ještě poměrně dlouho. Je to tak rozhodně pohodlnější, méně namáhavé, takové klidnější. A jak člověk stárne, tak mu ten jeho poklid je pořád milejší. Takže takové to prošení, hledání a domáhání se mohu přenechat těm mladším.

Jenže Pán Ježíš to myslel určitě nějak jinak než jak si to já takhle vykládám. Vyzýval lidi spíš k hledání v té duchovní rovině. Ke směřování dál a výš. Šlo mu o to, abychom hledali nebeské království. O to bych se měl zajímat a starat se, abych právě k jeho bráně došel. A z Ježíšových slov je jasné, že to vůbec nemusí být samosebou. Dobrání se k bráně nebeského království. Je potřeba moje aktivita. Vytrvalé prosby, hledání, naléhání. Naštěstí je tady zaslíbení. Zaznělo pro nás z Ježíšových úst. Zaslíbení, že on sám je cestou, po které se každý člověk může dostat k nebeskému království. A protože on sám je onou hledanou cestou, pak k nebeskému království dojdeme přes následování jeho příkladu i naplňováním jeho slov a učení. Abychom po této cestě dokázali pokračovat, pak máme vytrvale prosit o Ducha aby nás vedl, hledat pravdu a spravedlnost pro každého jako pro sebe sama, tlouct a naléhat na Písmo, aby nám ještě více otevřelo hlubiny svého tajemství a obohatilo naši víru. Právě takové vytrvalé, celoživotní snažení člověka může být korunováno velkým úspěchem. Nalezením cesty, nalezením vstupu do přijímající brány nebeského království.

Zajímavé tu je ale to přirovnání, nebo asi podobenství, kterým Ježíšova slova vrcholí. Obrazy zaměnění kamene za chleba, nebo hada za rybu, které by člověk podal svému nejmilejšímu chtějí naznačit, že láska Boží je v mnohém podobná lásce rodičovské. Jako rodiče se většinou snažíme o své děti postarat, jak nejlépe to jen dokážeme. Snažíme se jim pomoci nalézt jejich vlastní cestu životem. Snažíme se jim poskytnout to, o čem si myslíme, že je to pro ně to nejlepší. Snažíme se jim zajistit chléb vezdejší. A vlastně to samé už dělali naši rodiče pro nás a jejich rodiče pro ně a tak by se dalo pokračovat stále dál do hlubin našich rodových dějin. Hezké na tom je, že je to projev, jasný a konkrétní projev lásky rodičů k milovaným dětem. Synům i dcerám. A podobně, a přitom vlastně mnohem a mnohem víc, se snaží Pán Bůh starat o nás. Taky to dělává často velmi konkrétně a jasně. Můžeme jeho péči objevit třeba v tom, že skrze své následovníky vytváří ostrůvky v tomto světě, kde už teď platí jeho rady a přikázání a zásady nebeského království. A to ne jen tak nějak, ale vždycky už velmi zřetelně. Ve vztazích, ve vzájemné otevřenosti a pomoci a podpory v případě potřeby. Ve snaze být spolu v dobrém i zlém. V ochotě hledat k sobě zase cestu, když se nějak nepohodneme. V připravenosti odpustit si třeba i víc než se běžně odpouští. Jít směrem k druhému ještě o kousek dál, než to bývá běžné. Prostě tohle je to Ježíšovské. Pokusit se udělat pro druhého ještě o něco víc než by se slušelo, než je běžné a normální. Než člověk dělá pro sebe sama. Dělám to i proto, že slyším a vyslyším prosbu, vnímám hledání druhých i ten zoufalý tlukot o pomoc. 

To je něco, co už tak trochu umíme. Nejvíc právě díky tomu, že nás to učí sám Pán Ježíš. Mnohé prosby opravdu vyslyšel a naplnil, mnohým pomohl od trápení a bolestí, dalším otevřel novu naději. Čteme o tom v evangeliích i dalších spisech. Slyšíme osobní svědectví mnohých lidí. Ovšem Pán Ježíš šel ještě mnohem dál. Vydal svůj život smrti, aby naše prosby byly naplněny, abychom mohli nalézt, aby se nám otevřela smysluplná cesta životem. Pod mocí a láskou nebeského království. Dal chléb, dal ryby a nasytil s nimi zástupy. Dal chléb a víno jako závdavek nebeské radosti. Dal nám víc, než bychom kdy čekali, než si dovedeme představit, než by nás vůbec kdy mohlo napadnout. Jako my dáváme svým dětem z lidské lásky, svým přátelům, svým sestrám a bratřím, tak ještě o mnoho víc dává Pán Ježíš nám. Dává nám nevyčerpatelný zdroj Boží lásky a naděje, která je nade vše. A věřím, že i on miluje nás minimálně jako sebe sama, když nás k tomu vyzývá. A v tom je síla, naděje i láska. Následování takové lásky i v nelehkých a ne moc laskavých chvílích. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste.

Děkujeme za mnohé dary. Lásku, pokoj, milost, které nám pomáhají žít mnohem radostnější krásnější život. Naději, zaslíbení, nebeské království, které jsou naší posilou a cílem všeho našeho snažení a cílení. Amen.