Často se zdůrazňuje, že západní kultura vzešla z křesťanské tradice. Ale už se moc neříká, zda u této tradice zůstává a je jí věrná, nebo ne. Abraham navzdory svým slabostem zůstal věrný prvnímu impulsu, Bohu, který jej povolal a vyslal na cestu do neznáma. Nevím, jakou bychom dostali odpověď na otázku, co společného má dnešní západní kultura s křesťanskou tradicí? Každý zápaďák by mohl napsat na toto téma referát. Každý křesťan by mohl napsat referát na téma, dokdy byl Abraham své tradici, svému povolání věrný.

Začalo to Adamem a Evou, provinili se a přišel pád. S tímto populárním názorem umějí pracovat i lidé, kteří biblickou zvěst neberou nijak váţně. Dává nám jisté alibi. Dva se provinili a my trpíme. Adam a Eva za to můţou. Mohou za to, ţe svět je takový, jaký je. Ţe nechceme znát Boha, víra je přeţitek, fantazií neznámé dimenze lidské duše. Církev je nemoderní, brzdou vědeckého pokroku, zhoubným nádorem jinak svobodné společnosti. A nechtějme vědět, co pak jsme my věřící.

A není jedno, jak to bylo s tím Adamem a Evou? Není důleţité to, jak je to s námi dnes? My, pokrokoví lidé postmoderního světa, kteří jsme pronikli do tajů všeho bytí tak, ţe nám uţ nic není neznámo, bychom mohli zdárně napravit chyby pra-prarodičů. Boţe, promiň, my to uţ umíme sami, přestaň nás pořád kárat, my to uţ nějak zvládneme sami. Zůstaň tam ve výšinách, přestaň se s námi znepokojovat, nesestupuj pořád k nám. Máme mocnou vědu, místo naivní víry, místo kostela se vše můţeme učit ve školách. Nač modlitby, my vše vykouzlíme moderní technologií. Ta dělá zázraky. Ty, o nichţ vypráví Bible, jsou v porovnání se současnými vymoţenostmi trpaslíky.

Takto někteří vidí svět očima současného pokroku. Zakopali jsme se do svých představ. Naučili jsme se mít na všechno odpověď. Není nic, co bychom nevěděli, všechno je nám jasné. Víme, kdo nám zaručuje úspěch a kdo nás naopak brzdí a přináší nám bídu. Jsme nadmíru soběstační. Člověk se vyvíjí, jeho svět je čím dál vyspělejší. Pořád se snaţí posouvat dál své moţnosti a schopnosti. Čím více toho poznáváme, tím méně v našich ţivotech zbývá místo pro „nějakého“ Boha. Čím víc toho dokáţeme, tím víc si myslíme, ţe nemůţeme ani náhodou být závislí. A vůbec ne na Bohu. Postrádáme pokoru. Jsme samostatní.

Ve skutečnosti je náš moderní svět rozporuplný. Náš ţivot je velmi křehký a zranitelný. Stačí málo a všechno je úplně jinak. A nejsou to jenom přírodní katastrofy, pohromy, povodně, které nám ukazují naši zranitelnost. Podstatná část hrozby, zdá se, leţí v lidské duši. Věda dělá divy s materiálním a virtuálním světem. Dokáţe divy, věci, které v nedávné minulosti byly z říše fantazie, čiré sci-fi, a pro dávnou minulost byly tyto věci vůbec nemyslitelné. Ale v jednom my a naše věda zřejmě prohráváme. Neumíme dělat zázraky s lidskou duší. (V tomto asi prohráváme natolik, nakolik nás dokáţe opěvovaná technologie materiálně uspokojit). Zdá se, ţe zvládáme všechno, ale méně lidskou duši, která zůstává velkou záhadou nebo načasovanou, ovšem nepředvídatelnou bombou. Nikdy nevíme, kdy přijde výbuch a jakou to přinese zkázu. Kdo ji způsobí a kdo se stane obětí.

Západní kultura se chlubí, ţe vyšla z křesťanství. Ovšem víru v Boha, jemuţ křesťanství slouţí, odloţila jako horký brambor. Moc to pálí, nedotýkat se. Zápaďák místo toho zdůrazňuje sama sebe. Chlubí se tolerancí, otevřeností, mírem, demokracií, svobodou. Tyto hodnoty se střetávají nějak divně. Tolerance svobody, která udělá, co chce, je otevřená úplně všemu. Tajně nahrávat osobní rozhovory nic netušících lidí - truchlících nad ztrátou blízkých, shodit bomby na civilisty s omluvou, ţe jsme chtěli zlikvidovat teroristy, radujeme se, ţe naše technologie umí trefit cíle na milimetrovou přesnost, a nezneklidňuje nás, ţe náš odhad cíle se mýlí o desítky, stovky a tisíce kilometrů, někdo mění rajský ostrov v peklo, pálí ulice, rabuje obchody. Stačí maličkost, která je brána jako provokace, a odpověď neotálí. Mohutná a citelná odpověď. Člověk si v prvním okamţiku říká, odkud se vzala ta armáda, která rabuje obchody, pálí auta. Odkud je to výsadkové komando, které touţí vyvraţdit ostrov? A on je to váš, náš bratr, který nás celou dobu pozoroval a prozkoumal důkladně všechny naše slabiny. Ví, jak na nás. Je to vaše dítě, které vychováváte ve svobodě, učíte ho toleranci. A jednoho dne si to rozmyslí a z vychovatele je první oběť nového bojovníka za svobodu jakéhokoliv projevu. Asi nemá smysl se ptát, kdy to skončí. Buďme realističtí a ptejme se, kdo je na řadě? Kde se co stane příště?

Nechci strašit, ţijme nadějí, ţe se Bůh smiluje nad tímto světem, nad námi. Ţe církev nepřestane hlasitě volat ke změně kurzu. Plujeme nesprávným směrem. Potřebujeme se zastavit a opravit buzolu. Mezi Adamem a Evou, kteří za to údajně mohou, a námi, kteří v tom jsme, je Abraham. Odváţný muţ, který uslyšel volání a vyšel ze svého domova. Potřebujeme být stejně odváţní a opustit své jistoty, svou domnělou svobodu, svou nezávislost na ničem a být aspoň trochu pokorní. Naslouchat Boţímu hlasu, hlasu lásky a naděje, hlasu pravé svobody a skutečné tolerance. Náš svět, takový, jaký chceme mít sami ve svých rukou, zdá se, nemá pevné základy a zaručenou budoucnost. Potřebujeme z něho vyjít a budovat nový svět na nových základech. Potřebujeme nově definovat lásku, svobodu, toleranci, demokracii atd. Západní kultura zřejmě potřebuje určitou revizi, návrat ke svým skutečným kořenům. Proč se chlubíme tradicí, kterou jsme spíš zdárně opustili?

Abraham vyšel tak, ţe se nechal vést Bohem. Byl na Něm závislý. Šel, kam jej Bůh vedl. Byl mu poslušný a odevzdaný. To nebylo jednorázové povolání. Vyjdi a dále uţ jednej sám. Ne, vyjdi, to je začátek, první krok. Bůh se stal celoţivotním navigátorem Abrahama. Vedl ho krok za krokem a zároveň mu dal svobodu. Západní kultura vyšla z křesťanství, ano, zní to hezky, ale řídí se ještě těmito křesťanskými zásadami? Nejde dále svou cestou?

Bojíme se křesťanství, protoţe nás omezuje, víra nás zavazuje, zakazuje mnoho věcí, nedělej to a to, jednej tak a tak. Ne. Nemyslím si, ţe nás víra omezuje a svazuje nad rámec našich moţností. Víra nás učí váţit si ţivota, uvědomit si, ţe moje svoboda neznamená nesvobodu druhých, milovat bliţního jako sebe sama, či jinak: co nechceš, aby druzi učinili tobě, nečiň ty jim. Víra nás učí poslušnosti k Bohu jako garantu lásky a důstojnosti ţivota ve svobodě. Byli jsme Abrahamovi přislíbeni. Měli jsme být či máme být velkým národem poţehnaných, poslušných a pokorných. Tento slib počítá s tím, ţe zůstaneme věrní tomu, kdo nás povolává. Nešlo o to přijmout povolání a hned ukončit kontakt s tím, kdo nás povolal, kdo tu naši tradici zaloţil. K cíli vede trvalé přijímání instrukcí toho, kdo ví, kam nás chce vést. Tomu bychom měli nechat kormidlo.

Modlitba: 

Pane Boţe, ztrácíme důvěru a víru, ztrácíme naději, ztrácíme Tebe, a nakonec i sebe. Všechno chceme řídit sami, na všechno si chceme vystačit. Nepoznáváme, jak blízko je Tvá ruka, která nám chce pomoct, která nás chce vést. Oslov srdce kaţdého člověka, ukaţ nám skutečnou cestu, dej nám pokoru, dej, ať si váţíme ţivota, který neumíme nijak nahradit. Buď i nadále naším jediným Pánem. Amen.