MARKOVO EVANGELIUM 16,1-6

1Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. 2Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. 3Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ 4Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. 5Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. 6Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. 

KÁZÁNÍ

Jaké to asi pro učedníky a učednice musely být Velikonoce. Čtvrtek - po společné večeři následovala Jidášova zrada, Ježíšovo zatčení a začal se soud. Pátek - Ježíšovo ponížení a smrt na kříži, totální krach všeho. A hned na to sobota - oslavování Hospodinova velikého činu, vyvedení Izraele z otroctví, den význačný a slavnostní. Jakpak jim to šlo dohromady? Asi moc ne. Spíš než na vysvobození mysleli na smrt a na to, že se zhroutily všechny naděje, které s Ježíšem oni sami i další lidé spojovali.

Téhle smutné a zklamané náladě nasvědčuje i to nedělní ráno. Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova a Salome. Tři ženy, které také patří k Ježíšovi, jdou nedělním ránem ke hrobu všechno dokončit. Stvrdit definitivní konec všeho. Nakoupili vonné masti a jdou nabalzamovat Ježíšovo tělo. Tímhle skutkem potvrdí smutný fakt, že lidská zloba a násilí opět slaví vítězství nad snahou změnit svět a lidi na něm k lepšímu. A potvrzují i to, že Bůh Ježíše skutečně opustil a nechal samotného právě v ten čas, kdy ho nejvíc potřeboval. Nechal ho potupně a v bolestech zemřít na kříži. Nedal mu moc sestoupit z kříže a všem dokázat, že Ježíš je milovaný Boží Syn, seslaný Mesiáš, který má vysvobodit Izrael. Neposlal legie andělů na jeho záchranu, aby přesvědčil všechny nevěřící Tomáše. Neproměnil lidská srdce  aby přijala Ježíše jako Božího Mesiáše a přidali se k němu. Nastalo jen smutné nedělní ráno bez Ježíše. Naplněné už jen takovými běžnými lidskými starostmi - koupit vonné masti a plátna pro důstojné uložení Ježíšova těla do hrobu; starost o to, kdo odvalí těžký kámen u vstupu do hrobu. Jenže se k nim přidávají nečekané starosti - kámen u vchodu do hrobu je odvalený. To by ještě nebylo tak hrozné, ale - hrob je prázdný. Úlek a hrůza naplnily srdce žen, protože už nezbylo vůbec nic, ani to tělo, ani ten hrob. Všechno je pryč.

V tomhle je velikonoční nedělní ráno tak úžasné. Najednou se to láme někam jinam. Všechny pozemské starosti mizí, jsou odloženy stranou, vypadají jako úplně malicherné, protože jsou překonány něčím tak velikým a úžasným. Neuvěřitelnou zprávou. Ježíš tu není, byl vzkříšen. Ten zrazený, potupený, odsouzený všemi - i Bohem - opuštěný a ukřižovaný a do hrobu uložený Ježíš byl vzkříšen. A není k nalezení v hrobě, protože je jinde.

Co nám tahle zpráva může říct?

Vyvolává otázku: Dá se tomu věřit? Naše zkušenost říká, že člověk umírá a tím všechno končí. A teď najednou máme uvěřit, že s Ježíšem to bylo jinak? Sice zemřel tak jako každý z nás, ale ... třetího dne vstal z hrobu do nového života. Právě tomu máme uvěřit. Jen tak, na základě svědectví tří žen, které viděly prázdný hrob a hovořily tam s nějakým mládencem, nebo možná se dvěma, a ti jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen. Místo, kam uložili jeho tělo je prázdné. Je to dost chatrné svědectví. Tři ženy, kdysi u nějakého hrobu, kdesi u Jeruzaléma. A to je všechno. Nic konkrétnějšího nevíme. Proto hovoříme o víře.

Vidíme z toho, že na Pána Boha člověk nestačí. Lidé mohou mít tisíckrát pocit jak na Boha vyzráli, jak ho konečně vymetli na smetiště dějin. Uložili do hrobu a zavalili velikým kamenem, aby nemohl ven. Bůh je mrtev a my si můžeme žít podle svého. Tenhle příběh ukazuje, že to tak není. Stvořitel byl, je a zůstává mocnější než všichni lidé dohromady. Nelze ho našimi silami překonat. Ale také zůstává mnohem laskavější a vstřícnější než my lidé. Kolikrát jsme se pokusili ho odstranit. Už kdysi dávno v zemi Šineár lidé začali budovat věž, která měla dokázat jejich moc a sílu a pomoci jim zbavit se Boha. A naposledy soudruzi komunisté chtěli vymýtit tohle tmářství - víru v Boha. Nikdy se to ale nepovedlo. Vždy znovu Pán Bůh prokazuje, že jeho moc je větší než lidská, vždy znovu nám odpouští a snaží se navázat nový kontakt. Vždyť je Stvořitelem, který má moc stvořit nový svět a přivést do něho člověka. 

Ukazuje nám dostatečně jasně, že Pán Bůh člověka neopouští. ,Bože můj, proč jsi mě opustil‘ volá Ježíš z kříže. Něco podobného asi znělo v hlavách i jeho učedníků. I žen, které stály pod křížem a sledovaly jak jejich milovaný Ježíš umírá. V té chvíli to tak vypadalo a působilo. Jenže - nedělní ráno už říká něco jiného. I v té temnotě, v posledním okamžiku, kdy člověk umírá, i když je uložen do temného hrobu, Bůh zůstává s ním a neopouští ho. Jeho láska, milosrdenství, péče, starostlivost nekončí s naším posledním výdechem. Ta jde mnohem dál. Bůh s námi vstupuje až do toho hrobu, až za něj, nakonec i do toho pekla. A chce, a taky může, člověku nabídnout nový život s novými možnostmi jaké tu dosud nebyly. To přináší vzkříšený Ježíš, když vychází z temného hrobu. Není tu, není mrtev, ale žije novým životem, protože to tak chce laskavý a milostivý Bůh. Je průvodcem v našem pozemském životě i v naší smrti i v tom životě novém.

V téhle zprávě je uschována obrovské, neskutečné, nepředstavitelné množství naděje a radosti. Vždyť život, láska, milosrdenství vítězí ve vzkříšeném Kristu nad hříchem i smrtí. Vstupujeme tím do nového života, který ještě žijeme zde na zemi a přece už patříme ke Kristovu nebeskému království. Radujme se a veselme se z té nejlepší zprávy, která kdy tímto světem zněla a která dnes nově dorazila i k nám. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za tvé vítězství. Děkujeme za tento dar svobody od strachu ze smrti. Dej, ať ze z toho dokážeme radovat a těšit a tuto radost rozdávat lidem okolo nás, aby i oni měli možnost ji poznat a prožít a čerpat z ní. Amen.