LUKÁŠOVO EVANGELIUM 6,17-19

17Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského; 18ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. 19A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.

Nemiluji zrovna veliké zástupy. Když je moc lidí namačkáno pohromadě. Vždycky tu totiž hrozí, že se něco div ně zvrtne a z dosud pokojného zástupu se náhle stane zběsilý dav. Nebezpečí je v tom, že dav je mnohem snadněji ovladatelný a taky manipulovatelný. Asi můžeme předpokládat, že něco takového nehrozilo u zástupu, který se shromáždil kolem Pána Ježíše. Přicházeli sem přece především naslouchat. Šlo jim o to dozvědět se od Pána Ježíše informace, které oni sami považovali za důležité pro svůj život. Chtěli, potřebovali do sebe nasát něco z toho nového učení s kterým Ježíš přichází. Na čem budou moci postavit svůj život, o co se budou moci opřít, co je nenechá ve štychu. Takovým základem pro ně byl doposud Mojžíšův zákon. A patrně zůstal i dál. Ale teď z něho mohli od Ježíše slyšet i vrstvy, nebo výklady, které většinou od svých kněží a rabínů neslýchali. Veliký důraz na lásku, která by měla mezi lidmi vládnout nejen slovně, nejen ve vyznáních k Hospodinu, ale že je tolik důležité, nezbytné ji posunout i do každodenního potkávání se a jednání mezi sebou. Nejen v synagóze či v chrámu, ale taky na tržišti, na poli, na vinici, při cestování, doma. Prostě kdykoliv a kdekoliv. A právě to je to zajímavé, co lidé mohli a podle všeho i chtěli od Pána Ježíše slyšet a pro sebe přijmout. 

Dobře víme, že církev a kazatelé po celá staletí právě o tomhle mluví ze všeho nejvíc. O tom, že máme naplno milovat Pána Boha a stejně tak i svého bližního. A přece je pořád na nás lidech vidět, že právě tohle potřebujeme slyšet znovu a znovu. Stále to vypadá, že je mezi námi skutečné lásky ještě nedostatek. Především v těch obyčejných každodenních setkávání a jednání se člověk tak často neudrží. Snadno sklouzáváme zpátky k nelaskavosti, k sobectví, k odmítání. Podléháme egu či představě o vlastní důležitosti. Což je něco celkem dost běžného. Stává se to každému z nás. Ani ti kazatelé, kteří nás vyzývají k lásce k bližnímu se tomu nedokážou ubránit. A právě proto je tak důležité si Ježíšovy výzvy a podobenství a mustry o tom, jak by ta každodenní láska měl vypadat, znovu a znovu opakovat a připomínat a zdůrazňovat. Proto, že na ně skutečně občas zapomínáme. Proto si je potřebujeme do sebe zase znovu a nově ukládat, aby v nás zůstala a trvala, stávala se láska k Bohu i láska k bližnímu.

Zástupy pravděpodobně k Ježíšovi přitahují také ony velmi jasné a viditelné projevy lásky. Jeho nezměrná ochota pomáhat lidem nějak potřebným, třeba postiženým, nemilovaným, odmítaným. Lidem, kteří se ocitli v pro ně vlastními silami neřešitelných situacích. Jeho ochota takhle konkrétně a viditelně rozdávat lásku plnými hrstmi všem prázdným a hledajícím a toužícím právě po ní. Vždyť i proto za Pánem Ježíšem lidé přicházejí. Načerpat, nabrat si lásku, která je v něm. Naplnit se nejen jeho učením, ale také jeho konkrétní láskou. Asi i v tom se Ježíš odlišuje od tehdejších zákoníků, rabínů či saduceů. Nejde mu ani o vlastní prospěch nebo popularitu; nejde mu ani o to ovládat lidi nebo veřejné mínění; nejde mu ani o reformu církve či náboženství, nejde mu o shromažďování majetku. Jako naprostý základ vidím právě jeho snahu o změnu smýšlení člověka. Jeho vnitřního uspořádání. To přece mě Pán Ježíš vypráví podobenství o nebeském království. To mě vypráví o lásce, která v něm vládne. To mě přibližuje Hospodina jako milujícího Otce. To mě napovídá, že když se budu držet jeho rad, nebo přikázání, že mě pak nemine vstup právě do Otcova nebeského království. A taky mě říká, že když se budu držet jeho rad nebo přikázání, mohu ochutnávat krásu nebeského království dokonce už tady na zemi. Respektive, když se budeme my všichni držet jeho rad nebo přikázání, že se nám přiblíží nebeské království na dosah. Že bude uprostřed nás a v nás a s námi a bude tu pro nás.

V Ježíšovi je moc, která dokáže uzdravovat a napravovat. Jak tělo, tak ale i duši člověka. Někdo se ho potřebuje dotknout přímo, fyzicky. Sáhnout si, aby měl jistotu. Udělali to lidé ze zástupu kolem Ježíše, udělala to žena, která už dlouho byla nemocná, toužil po tom Tomáš, aby měl jistotou, že Ježíš byl opravdu vzkříšen. Někdo touží po tom, aby se s Ježíšem dotkl ve slově. Toužily po tom, zástupy, které se okolo něho shromažďovaly. Toužil po tom Nikodém, který za ním tajně chodil a naslouchal jeho zajímavým slovům. Někdo se chce dotknout spíš v duchu nebo v srdci. Aby to byl zážitek, pocit, emoce. Něco kdesi uvnitř, co člověkem pohne k novému způsobu života, ke změně smýšlení, k proměně celého srdce, duše, moci síly, kterou má.

Pán Ježíš tu rozdává plnými hrstmi. Své Slovo, učení, podobenství, vyprávění, ale současně taky pomoc, podporu, léčení, napravení. Rozdává z nebeské lásky, která tak moc patří do našeho světa. Dává nám víc, než si kdy pomyslíme, než spočítáme, nebo než dokážeme dohlédnout. A od nás chce za to jen důvěru. Abychom za ním stále přicházeli s touhou naslouchat, čerpat, nabírat. A pak jít a taky rozdávat a dávat a radovat se s obdarovanými. Láska, radost, pokoj, požehnání to je dobrá a radostná zpráva pro každého tedy i dnešního člověka. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, z hloubi našich srdcí o lásku. O takovou lásku, která pohne každým člověkem, promění jeho srdce k dobrému, změní celkovou atmosféru nejen v naší zemi ale po celém světě. Amen.