LUKÁŠOVO EVANGELIUM 24,30-33

30Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 

Tak tenhle příběh se asi může zdát poměrně reálný. Určitě víc, než když se vzkříšený Ježíš zjevil svým učedníkům uprostřed uzavřené místnosti. Shrň mě si to. Ke dvěma putujícím učedníkům se přidává neznámý pocestný, vykládá jim Písmo a nakonec přijímá jejich pozvání ke společnému stolování. Docela dobrý. Až na ten závěr, že. Ten je už zase takový zázračný, když ,zmizel jejich zrakům‘. Ale k tomu v té chvíli klidně mohlo dojít. Vždyť cíl byl dosažen. Otevřely se jim oči a oni ho poznali. To je to důležité. Pán je postupně vedl k tomu, aby oni sami nakonec rozpoznali, s kým putují a s kým stolují. 

Samozřejmě, že ti dva učedníci nepoznali, že se k nim připojil Vzkříšený Pán. Jednak je ani ve snu nenapadlo, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Nejen oni, ale ani nikdo jiný takovou zkušenost neměl. Ani my nemáme ve svém okolí někoho, kdo by vstal z mrtvých. Ani nikdo z našich známých nemá. Také v tom je Ježíšovo vzkříšení tak unikátní a současně i zázračné. Vymyká se zvyklostem, zkušenostem, ale také celému řádu, ve kterém se pohybuje tento svět a i my sami. Odměnou za hřích je normálně smrt a ta je konečnou. Tak to je od počátku, respektive od chvíle, kdy první lidé museli kvůli svému hříchu odejít z Boží blízkosti. Nebo z ráje, nebo ze zahrady Eden. Prostě hřích porušil, vlastně porušuje stále, jednak vztah člověka k Bohu, ale současně i lidské vztahy. I proto bývají tak bolestivé a zarmucující. Také proto, že nejsme schopni hned odpustit a neoplácet zlé dalším zlým. Až Ježíšova usmiřující oběť na kříži a hlavně jeho zmrtvýchvstání třetího dne všechno proměnilo.

A tak mají tito dva učedníci na útěku z Jeruzaléma, kde se po Ježíšově ukřižování necítili bezpečně, mají možnost se jako jedni z prvních potkat se Vzkříšeným. Samozřejmě, že jim něco takového ani na mysl nepřišlo, protože to ještě nikdy lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo. 

Rozpoznávacím znamením se stal okamžik stolování. Okamžik, kdy byl Ježíš s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Podle všeho tihle dva nebyli účastníky tzv. poslední Večeře těsně před svátky Pesach. Ale společné stolování, to pro ně bývalo běžné. A Ježíš, jako Mistr, jako Učitel, hlava společenství měl právo začít stolování zrovna tímhle úkonem. Běžným v celém židovstvu. Pán domu, nebo nejstarší či nejvýznamnější muž u stolu měl tohle právo. Vzít chléb, rozlomit ho a podělit jím všechny okolo stolu. Možná měl Ježíš nějaký specifický úkon, možná nějakou zvláštní formulaci. Prostě něco, co tihle dva znali jen od něho a podle čeho ho v té chvíli přesně poznali. Co jim ho vrátilo.

Myslím si, že takhle to asi bude mít i každý další, kdo vysluhuje svátost. Když ho budete pozorovat dostatečně dlouho, zjistíte, že každý bude mít nějaké gesto, pohyb, slovo podle kterého poznáte, že je to právě ten a nikdo jiný. A řekl bych, že něco takového se stalo v té chvíli. Něco, co učedníkům jasně sdělilo: Tenhle muž nemůže být nikdo jiný, než náš Mistr Ježíš. Nebo se tam odehrálo něco, co přesně zasáhlo právě tyhle dva konkrétní učedníky. Něco, co bylo jedině pro ně, aby prohlédli. Pán Ježíš takhle jedná často. Máme tu samozřejmě církev jako společenství mnoha lidí, a současně i jako instituci, která nese celá  staletí zvěst evangelia, zvěst o Ukřižovaném a Vzkříšeném Ježíši, milovaném Božím Synu. Milujícího každého člověka. Církev tu je, aby tahle zvěst nezmizela ze světa ale zněla pořád dál a pokud možno i pořád stejně. Ale současně s tím musí zvěst evangelia znít taky nekonečně různorodě. Právě tak, aby oslovila právě každého jednotlivého člověka. Musí znít pro něho srozumitelně. Tak, aby rozpoznal, že tohle je zvěst, nabídka i pro něho. Právě a jedině pro něho. Asi se pak musí vždycky odehrát něco tak specifického, že to toho konkrétního člověka zastaví a dá mu to podnět k přemýšlení. Jiném, než jak myslel a jednal do teď. Je to něco jako probuzení z neklidného spánku. Pohled do jiného krásného světa. Vykročení do nového života o kterém se mu doteď ani nesnilo. To je ta poznámka učedníků: ,Což nám srdce nehořelo?‘ Stalo se něco, co je vyburcovalo z jejich smutku, co je zase nakoplo a oni byli náhle plni nové energie a naděje. Potkali se s jedinečností Božího království, které se k nim přiblížilo ve Vzkříšeném Pánu.

Je zajímavé, že je takhle neoslovilo Ježíšovo slovo. Když jim cestou vykládal Písmo. Oslovil je až ten okamžik jakéhosi deja vu. Náhle zažívalo něco, co už mnohokrát předtím. Až tohle jim otevřelo oči. Ukazuje nám to, že k víře, k přijetí Ježíše jako Spasitele všech, ale i přímo mého, že k tomu mohou vést nejrůznější cesty. Co u jednoho zabere spolehlivě s druhým nedělá nic. Každý zkrátka potřebujeme něco jiného, co v nás zapálí oheň víry. Něco, aby i naše srdce hořelo. Přesto se nakonec dostalo i na slovo. Když Ježíš zmizel, když bylo dosaženo cíle - oni uvěřili - v tu hodinu vstali a rychle se vrátili do Jeruzaléma k ostatním učedníkům. A s nimi si vyměňovali zkušenosti. Sdělovali si, co viděli, slyšeli a zažili. Sdělovali si svědectví o svém uvěření. Je to také jeden z okamžiků, kdy se začala tvořit církev. Vzájemným svědectvím, sdělováním si osobních zkušeností, vyprávěním o hořícím srdci, o obrovské radosti, která k nim přišla, k naději která se objevila a už tu zůstala na věky. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za tvé slovo, za to že nás všechny vyučuješ Písmem, ale také osobními svědectvími a dokonce i velmi zvláštními a někdy i velmi nečekanými zážitky. Amen.