LIST JAKUBŮV 1,23-25

23Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled: 24podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. 25Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

Vždycky, když si stoupnu před zrcadlo (pohled do zrcátka) a když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Zůstávám pokaždé v úžasu nad tou krásou, kterou vidím. Znovu se podivuji takové nádheře, osobitosti, jedinečnosti. A ne, neodcházím od zrcadla s tím, že bych hned na sebe zapomenul. Nejde to, nemyslet na sebe sama, když jsem tak úžasný. Proto se musím mít tolik rád a logicky jsem tak pro sebe tím nejdůležitějším ze všech. Pravda, občas taky myslím na to, jak úžasný je Pán Bůh ve své lásce a moci, když dokázal stvořit někoho tak dokonalého. 

Nevěříte mi snad? No tak se taky podívejte (nastavovat zrcátko lidem). Taky tam přece musíte vidět dokonalost, kterou nám Pán Bůh každému dal. Tohle je totiž taky jeho výjimečný dar nám. Vždyť každý z nás je tak jedinečně krásný, úžasný a milováníhodný. Dovolím si tvrdit, že takhle nějak by nás totiž mohl vnímat i On. Taky doufám, že nás tak i bere. Vždyť jsme do jednoho stvořeni jeho láskou a celý život nám ji sype obrovské závěje jak manu z nebes do našich srdcí a myslí, do našich životů, vztahů. Štědře, až snad lehkomyslně a rozhazovačně a děje se to od věků na věky. Dostáváme jeho lásky tolik, že bychom si snad ani vlastně neměli na nic stěžovat. No jasně, jsou také chvíle, časy, okamžiky, kdy se nám zdá, že ta láska asi někam vyprchala, zmizela. Že nám ji snad Pán Bůh přestal tak štědře sypat jako to bylo dosud. Možná že on odešel, odvrátil se od svého obrazu člověka (mě) a patrně nějak pozapomněl. Jak to popisuje Jakub ve svém listu. 

Ale já bych to až takhle neviděl (zrcátko). Ne, určitě ne. Viděl bych to tak, že se spíš od Pána Boha odvracím já, než on ode mně. To já jsem ten, kdo rád pohlédne ani ne tak na svůj obraz (zrcátko), ale na svého Pána. Ovšem jakmile od něho odvrátím svůj zrak, tak velmi rychle zapomínám. Na všechno to dobré, co mi dal a co pro mne připravil, udělal a zařídil. Zapomínám na jeho lásku sypanou na mne z nebes jako manu v tak velkém množství, že jí je vždycky o mnoho víc, než kdy snad budu ve svém životě potřebovat. Ale celý můj problém je právě v tom, že tak snadno a rychle zapomínám. Odvracím se a tím pádem nevidím, neslyším, nevnímám to množství dobrého, co ke mně vytrvale směřuje od mého Pána už od samého počátku. Vlastně ještě dřív než jsem přišel na svět se Pán ve mně vzhlédl a přijal mě za svého. Stejně jako vás. A s tím nám také dal plnost své lásky. Ne jen tak nějak, někdy, občas, když se zrovna na něho dívám nebo na něho myslím. Kdepak, plnost jeho lásky pro mně je tu vždycky. Ať je to se mnou tak a nebo tak, na Pána je spolehnutí, že se na mne dívá vytrvale a taky mě vytrvale miluje. Asi se zvláštní jistotou, že to přece se mnou takhle nemůže být pořád. Že jednou musí přijít ta chvíle, kdy už u něho zůstanu. Neodvrátím zrak, ale se nechám jeho láskou naprosto naplnit a tak se s ním propojím a budu tím novým stvořením, novým člověkem. Nejen jeho láska, ale i jeho důvěra ve mně, tedy v každého z nás, ta je prostě vytrvalá a neochabující a spolehlivá a dokonalá.

To by vlastně mohl být ten okamžik, kdy se ,zahledím do dokonalého zákona svobody‘, který nám přinesl Pán Ježíš. Asi začnu od té svobody. O té totiž mluví hodně moc a vlastně všude. Kdekdo se dneska zaklíná svobodou. Svobodou slova, taky svobodou vyznání, osobní svobodou a podobně. Což je fajn, že si mohu být jistý, že když jdu do kostela, do synagógy, do mešity, tak mi to nikdo nemůže zakazovat. Že za jiný názor třeba na politiky mě nebudou vyslýchat nebo zavírat. Mohu si zvolit podle svých představ školu, práci, bydliště a podobně. Je to něco, co nemají všude a měli bychom si toho vážit. Na druhou stranu je tu tolik zákonů a vyhlášek a nařízení, které nutně svobodu člověka nějak omezují. Většinou tu jsou pro naše dobro a tak bychom si toho taky měli vážit. Ovšem svoboda, kterou přináší Pán Ježíš a o které píše Jakub je jiného formátu. Je to osvobození od strachu. Nemusím se bát nikoho tady na zemi, protože má budoucnost je přece v nebeském království. Nemusím se bát ani hříchu a smrti, protože ve víře v Krista, který vstal třetího dne z mrtvých, mohu smrtí projít do nového života. Troufnu si říct, že tohle taky mohu spatřit, když se podívám na svůj obraz (zrcátko). Vždyť tohle zaslíbení Neboj se je určeno přímo mě. Já se nemám čeho bát. Pokud se tedy držím ,dokonalého zákona svobody‘. A můj obraz v zrcadle by mi taky měl, mohl připomínat tuhle úžasnou milost. Tenhle veliký projev Boží lásky ke mě. Tohle svobodné Boží rozhodnutí přizvat i mě do téhle vzácné svobody. Dokonalé svobody, protože mě, nám všem ji nabízí a dává nás dokonalý Spasitel Ježíš. A že je to zákon. Je to přece Boží zákon. Tedy to není nějaký lidský předpis, který je třeba dodržet, jinak je člověk potrestán. Je to Boží zákon dokonalé svobody. Je to zákon typu ,Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské‘. Zákon ,Miluj Boha a miluj bližního svého‘ a nad to už nic většího a důležitějšího není. Patří k tomu i dokonalost pokání a milosti. Dokonalost je v tom, že své chyby, hříchy dokážu vyznat a prosit o jejich odpuštění. Jak člověka, tak Pána Ježíše. Dokonalost je také v tom, že mohu s nadějí očekávat odpuštění určitě od našeho Pána. Nevím zda nám ji taky sype plnými hrstmi jako tu manu z nebes, ale věřím, že s jeho odpuštěním a milostí můžeme počítat už tady na zemi a určitě pak i v nebesích. Pamatujme na to až zas budeme hledět na svůj obraz (zrcátko). Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme, udrž nás i působením svého Ducha mezi těmi, kteří touží po dokonalém zákoně svobody, po tvé pravé lásce a po skutečném spasení. Amen.