LUKÁŠOVO EVANGELIUM 2,1-14

¹Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. ²Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. ³Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. ⁴Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, ⁵aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě ⁶Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. ⁷I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. ⁸A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. ⁹Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. ¹⁰Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. ¹¹Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. ¹²Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ ¹³A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ¹⁴„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Dnes se přesuneme jakoby až na počátek. Nebo přesněji těsně před něj. Kdy ještě nebylo zhola nic. Ani světlo, země, život. Všude panovala jenom nicotná temnota. Dokonce i v rokycanském evangelickém kostele (zhasnout). Ale i když to vypadalo pustě a nehostinně a neživě, přece se i v té naprosté temnotě něco někde začínalo dít. Nad nekonečnou pustou temnotou se totiž vznášel Duch Boží. Vznášel se s jasným záměrem. Vnést do temnoty čisté světlo. Vnést do pustiny jedinečnost života. Stvořit obraz Boží - člověka. A tak se rozhodl vstoupit do děsivé pustoty jako malé světélko. Jako malinký, drobounký plamínek. V té panující temnotě ho ale zahlédl jen málokdo. Nebo možná nejdřív jen nějak vycítil než spatřil. Ale pár takových se našlo. Několik spravedlivých uprostřed temné nespravedlivosti, které si Duch Boží vybral, aby byli svědky o téhle veliké události. Vybral si takové, u kterých se dalo čekat, že přijmou světlo a ponesou ho dál. Kteří se tím i sami stanou nadějí.

Jako první to byli dva obyčejní prostí lidé, které Duch Boží obdaroval v zastrčené prťavé vesničce Betlém v Judsku. Dva lidé jménem Marie a Josef. Ti byli těmi prvními, kdo přijali světlo. Určitě by ti dva bohatě stačili, aby přijaté světélko roznesli do široka a do daleka do té pusté temnoty. Když s nimi byl Duch Boží, tak by to jistě dokázali.

Ale Duch Boží se rozhodl jinak. Přidal k nim další svědky - tři mudrce odkudsi z dalekého východu. Ti i přes tu velikou vzdálenost zahlédli blikat ono nové světélko a vstali a vydali se za ním. Duch Boží v nich probudil touhu a chuť být u toho, podívat se a přijmout světlo. A skutečně to tak bylo. Přišli, přijali a odnesli si ho domů tam kdesi na východě. Nadšení z toho, že viděli, že spatřili, že se propojili. To byla jejich odměna za to dlouhé putování sem a tam. 

Člověk by si řekl, že počet pět už by snad mohl stačit. Ale Duch Boží to viděl jinak. Moc dobře věděl, že tohle světlo je hodně zvláštní a taky výjimečné. Tohle světlo je úplně první a chce svojí září propojit nebe a zemi. Stvořitele a stvoření. Boží království na nebi s Božím královstvím na zemi. A tak do přijímání světla zapojil jak nebeské tak i pozemské zástupy. Na nové světlo se přišli podívat z nebes zástupy čistých andělů a ze země zase parta umolousaných pastýřů. Všichni dorazili ke světlu s velikými očekáváními, s nadšením a taky s nadějí, že se v té pusté temnotě začnou s tímhle novým světýlkem konečně dít věci nevídané a neslýchané. Co ještě oko nikdy nevidělo a ucho nemělo šanci zaslechnout. Co lidem ani na mysl nepřišlo, co je nenapadlo, protože ani netušili. Co tuhle zemi ještě nikdy takhle zvláštně a mocně nerozsvítilo. 

Takže na počátku to byl vlastně jen docela malinký plamínek v jednom děťátku. Byl malý a byl málo viditelný. Dokonce dost zastrčený v chudém chlévě na okraji nezajímavé vesničky. Ale protože to tak bylo v plánu Ducha Božího, najednou se kolem něho objevilo těch několik lidí a zástup andělů, kteří se chytli. Zahořeli velikou touhou být tu s ním, být u něho a nechat se od něho prosvítit, prozářit a zapálit tou nádhernou čistotou a nevídanou novotou. 

A koukněte se okolo. I vy jste dneska dostali tohle světlo. Aby také nás očistilo od všeho starého a nedobrého. Aby nám zazářilo do minulé temnoty. Aby se i v nás začalo odehrávat něco úplně nového.

Vánoce jsme už slavili mnohokrát. Vždycky jsme si tak připomínali narození Ježíše. I tu chudobu v jesličkách. A že právě o to mu šlo, aby se nám tak co nejvíc přiblížil. A tak dále a tak dále. To už známe skoro nazpaměť. A opakuje se to v mnoha koledách i kázáních, divadelních i televizních hrách, básních i na obrazech. Zapomeňte teď ale na všechno, co bylo. Protože to je pryč. Jako by nikdy ani nebylo. Představte si, že to staré zmizelo v pusté temnotě minulosti. Protože teprve až dnes a právě teď se pro nás všechny rozzářilo zvláštní světlo, které přináší úplně novou naději na nový život. Světlo, za kterým stojí za to putovat a nechat se jím prostoupit, prozářit, proteplit, nechat se učinit zcela novým.

Marie a Josef, mudrci, pastýři, dokonce i ti andělé byli po setkání s tímhle novým světlem v podobě děťátka najednou úplně noví. Neříkám, že byli hned i jiní. Ale setkání s tímhle světlem z Betléma v nich něco odstartovalo. Něco se s nimi, nebo v nich začalo dít. Stalo se pro ně a hlavně v nich Slovo Hospodinovo. Stal se v nich Duch Boží. Ten už se nevznáší nad temnotou a pustotou. Dávno už je, dávno se stává v nás lidech. No a dnes ... dnes se stalo světlo Slova Hospodinova i v nás všech. Z malého a zastrčeného Betléma doputovalo světlo Slova až do malých a zastrčených Rokycan, Oseka, Volduch, Holoubkova, Hromnic, Dobříva. Až do našich srdcí, našich duší a tam svítí, září, hoří jasným plamenem. To vám všem přeji. A ať to tak je už napořád. Amen.