SKUTKY APOŠTOLŮ 1,15-21

15V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: 16„Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, 17ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. 18Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. 19Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. 20Neboť je psáno v Knize žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;‘ a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.’

Vždycky mi přišlo zvláštní, že minimálně novozákonní texty od samého počátku zdůrazňují skutečnost, že Jidáš zradil Pána Ježíše. Už v evangeliích na to narazíte. Všechny tři soupisy Dvanácti učedníků (Mt 10,1-4; Mk 3,13-19; L 6,12-16), které si Pán Ježíš vyvolil a povolal, představují Jidáše jako toho nejhoršího z nich. Už tím, že je na všech třech seznamech vždycky až jako ten poslední. Jako by byl nejméně významný z nich všech. Napovídá tomu i skutečnost, že Šimon je naopak jmenován vždycky jako první ze všech. Může to být tím, že autoři vycházeli, čerpali ze stejného zdroje. Jen u Lukáše nacházíme jedno jiné jméno než u ostatních dvou evangelistů. Matouš a Marek mají Tadeáše, Lukáš místo něj jmenuje Judu Jakubova. Ale to dnes není to podstatné. Naopak všichni tři se shodují v tom, že Na samý konec seznamu napsali jméno Jidáš s přízviskem Iškariotský. A s poznámkou ,který ho zradil‘ nebo ,který se pak stal zrádcem‘. 

Vysvítá z toho, že prvotní církev vnímala Jidášovu úlohu jako tu nejhorší ze všech? Že mu jeho zradu nebyla schopna či ochotna odpustit? Nejde odpustit to, že zradil jejich Mistra, Pána, Mesiáše, Syna Božího? Je to skutečně neodpustitelná zrada? A vidíme, že autor Lukášova evangelia Jidášův čin nezapomene připomenout i tady: ,který na Ježíše přivedl stráže‘. Ptám se na to s vědomím toho, že ten první ze všech - Šimon Petr - přece předvedl něco hodně podobného. Zapřel, zradil svoji víru a důvěru v Ježíše jako Mesiáše, jako Syna Božího, když třikrát za sebou stihl odpověď ,Neznám ho.‘ Je to opravdu o tolik jiné, když Šimon-Petr takhle zapřel či zradil ze strachu o svůj život? 

Samozřejmě, že tam rozdíl je. Pokud v tomto textu je zachycen skutečný osud Jidáše Iškariotského, pak tu rozdíl opravdu je. V prvé řadě Jidáš svoji zradu uskutečnil ze svého rozhodnutí. Musel si svůj čin rozmyslet a promyslet, aby to všechno vyšlo. Naproti tomu Šimon-Petr reaguje na okamžitou hrozbu a nemá moc času se rozmýšlet. A pak o něm máme psáno, že hořce plakal, když mu došlo, co se stalo, co udělal a litoval svého zapření. Pochopil, že pokud chce následovat svého Mistra, pak mu musí zůstat věrný. A podle církevní tradice skutečně takový byl až do konce. Věřme, že církevní tradice mluví pravdu. U Jidáše žádné takové hnutí nemáme zaznamenané. Vlastně máme. Matouš popisuje, že Jidáš ,pocítil výčitky a vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: Zhřešil jsem, zradil jsem nevinou krev!‘ Ale oni jeho lítost odmítli. ,Co je nám potom, to je tvoje věc.‘ 

Možná že tady je zlom v Jidášově chování a jednání. Možná tady je ten důležitý rozdíl mezi Šimonem-Petrem a Jidášem. Ten první se obrací v lítosti k tomu, kterého zradil či zapřel. Prosí Ježíše o odpuštění a taky s emu ho pak dostane. Je pověřen, aby v prvním čase vedl skupinku učedníků. Jidáš jedná jinak. On se obrací na lidi. A to ještě na ty, kteří jeho zradu přivítali a odměnili těmi pověstnými třiceti stříbrnými. Ale ti jeho lítost odmítají: Co je nám po tom, to je tvoje věc. A tak ve svém trápení zůstává Jidáš sám. A jeho zrada se s ním potáhne na věky. Protože je zaznamenaná v Písmu, které se čte a vykládá už staletí. Každá další generace se znovu dovídá o tom, že to tenhle Jidáš Iškariotský je ten, který Ježíše zradil. A kterému nebylo odpuštěno. Proto nejspíš skončil tak jak skončil. Tragicky. Buď se oběsil, podle Matoušova svědectví a nebo se střemhlav zřítil, jak to dosvědčuje Lukáš. Obojí by ale byl velmi smutný konec.

Jidáš mě zaujal jako takový předobraz člověka, který se nadchne, ale to nadšení mu nevydrží. Jidáš stal opravdu nadšeným učedníkem Pána Ježíše. Vždyť ho doprovázel, uvěřil v něho, koukal mu tak říkajíc do kuchyně a díky tomu slyšel a viděl i víc než ostatní posluchači. Zaučoval se, byl na té dobré cestě. Vlastně na té nejlepší možné cestě. A pak najednou takový zlom. Nejen, že cestu následování opustil. On jí vyloženě zradil. Vyzradil kdy a kde Ježíš bude možné ho bez rozruchu zatknout a uvěznit.

Už první církev Jidáše označovala ,ten, který ho zradil‘. Možná měl posloužit i jako odstrašující příklad pro mnohé další. Jak až to s člověkem může dopadnout, když se vydá na nesprávnou cestu. Ale možná, že měl sloužit i jako součást evangelia, dobré zprávy. Že umožnil, nebo pomohl Ježíšovi naplnit jeho poslání. Dovedl ho k oběti na kříži a pak ke vzkříšení třetího dne. A k vítězství nad smrtí. A možná je to taky upozornění, jak ani skutečnost, že následuji Ježíše celým srdcem, celou duší a celou silou nemusí člověka dokonale ochránit před vlastní slabostí a selháním. A možná, možná nám tenhle příběh má znovu připomenout, že pokání, lítost může člověka dovézt k odpuštění a k novému životu. Když se s ním obracíme k Bohu jako Petr a nikoliv jen k lidem jako to udělal Jidáš. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme odpusť nám to nedobré, co jsme za sebou nechali a dej nám pokračovat lépe. Podobně jako Petr, který hořce plakal a bylo mu odpuštěno. Amen.