MATOUŠOVO EVANGELIUM 9,32-34

32Když odcházeli, přivedli k němu němého člověka, posedlého zlým duchem. 33A zlý duch byl vyhnán a němý mluvil. Zástupy v údivu říkaly: „Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.“ 34Ale farizeové říkali: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“

Vždycky znova mě zvláštně zaskočí svědectví Písma o tom, že Pán Ježíš vyháněl z lidí zlé duchy nebo démony. Ne, že bych pochyboval o schopnostech Pána Ježíše. Ani trochu. Spíš nevím jak si mám poradit s použitou terminologií - zlý duch, či démon. Kdo nebo co to má být? Co si vlastně pod tím termínem máme představit? Může to být snad nemoc nebo nějaké postižení, či třeba závislost. Protože je s tím spojena i němota. Ale není to zřetelné. Co ale jasné je, že cokoliv takového nedovoluje jedinci být tím, kým by být měl či mohl být. Člověkem, obrazem Božím a bližním druhým. Právě tohle zlý duch znemožňuje. Znemožňuje mu komunikaci, bere mu možnost obracet se k Bohu hlasitou modlitbou. Bere mu svobodu, ovládá a staví pak člověka proti Bohu i proti bližnímu. Způsobuje nedorozumění, odcizení, nepochopení. A taky přináší zlobu, nenávist, sobectví a kdo ví co ještě nepěkného. Ovšem tohle biblické svědectví, že Pán Ježíš vyhnal zlého ducha z posedlého člověka ukazuje, že jeho moc, jeho láska, jeho milosrdenství jsou silnější než jakékoliv zlo. Tomu není a nebude nikdy dáno zcela a napořád zvítězit. Neboť Bůh tolik miluje člověka, že za něho vydal svého milovaného Syna. Dal v sázku jeho svatost. S jistotou a s důvěrou, že láska nakonec jasně zvítězí nad tím, co je zlé. Možná ale i s nějakým rizikem, že to tak dopadnout třeba taky nemusí? Možná riskoval, možná to měl jisté.

Všimněme si taky, jak je to v textu zřetelně rozděleno. V jedné chvíli, v první větě jde o muže, kterému vládne zlý duch a nedává mu pokoj. Jako by to byla jedna postava, jedna osoba. A v druhé chvíli, v další větě už jde o dvě zcela jasně oddělené identity. To spojení nebo spíš nadvláda jednoho nad druhým je rozrušena. Zlý duch je jako nežádoucí vyhnán a umlčen. Naopak doposud němý muž potom hned začal hovořit. Je Ježíšovou mocí vysvobozen ze závislosti, vyveden z otroctví do svobody, propuštěn do nového života naplněného radostí, novotou, nadějí. Jak zvláštní to pro toho muže asi v té chvíli bylo? To si nejspíš ani nedovedeme představit.  Ale je tu cítit obrovská radost. Vždyť hned mluvil. Je úplně jedno co říkal, ale mluvil. Byl teď nezávislý na tom, co ho ovládalo. Teď tu konečně mohl mluvit sám za sebe. A to je hrozně důležité. Vždyť řeč je také Stvořitelovým darem. Máme ji abychom se mohli domlouvat mezi sebou. Měli možnost se dorozumět, vysvětlovat si. A taky aby nás řeč spojovala do jednoty víry. Dává nám možnost společného vyznávání, modliteb, zpěvu, chválení, uctívání. Dává nám možnost hovořit s naším milujícím Otcem na nebesích. No není to nádhera, že právě tohle my můžeme. Beze strachu, bez pocitu nějakého ohrožení se můžeme s čímkoliv k němu obracet. S velikými díky za to dobré, ale i s pokornou prosbou o odpuštění toho zlého. Řeč nám umožňuje zformulovat a předat cokoliv, co se nám vyrojí v mysli, nebo v srdci. Fantastická je tahle možnost mluvit. A hlavně domluvit se. Samozřejmě to ale také člověk musí chtít, domluvit se. Předat to, co si v sobě nosí a přijmout to, co má zase ten druhý. Aby pokud možno mezi námi nedocházelo k nedorozumění. Neporozumění si. Jako se to stalo lidem kdysi dávno při stavbě bábelské věže v zemi Šineáru. Kdy se veškerá jednota a všechno spojenectví totálně rozpadlo právě kvůli neporozumění. Nebo když se Izraelci nebyli schopni po smrti krále Šalamouna společně domluvit a rozdělili se na dvě království, která mezi sebou dokonce bojovala. Nebo když se křesťanská církev Velkým schizmatem rozdělila na dvě - římsko-katolickou a pravoslavnou (ortodoxní). A taky se pak dlouhá staletí nechtěly domluvit a nenáviděly se a válčily spolu. Lidská řeč je tedy pro nás hodně důležitá. Jistě byla důležitá i pro toho uzdraveného muže. S chutí se podělil o svoji obrovskou radost.

Kde je tak veliká radost z nečekaného vysvobození ze starého a z nové svobody, objevuje se často taky veliký údiv. Pozastavení se nad něčím, co zatím nikdy nikdo nejen v Izraeli neviděl a nezažil. I když i ve Starém zákoně najdeme zázračná uzdravení. Např. Abímelech a jeho žena, nebo Náman syrský. Byly to ale většinou jen jednotlivci. Ovšem Ježíš se nám lidem prokazuje jako skutečný Pán nad životem i smrtí, když uzdravuje malomocné, chromé, slepé, němé, posedlé ne jen jedním zlým démonem, ale dokonce hned celou legií. Také křísí z mrtvých. Nad něčím takovým je pak údiv na místě. Protože to je skutečně cosi nevšedního. 

Smutné je, že vedle údivu, může takový nevšední zázrak vyvolat i zlobu a nenávist. Třeba proto, že některým nabourává jejich zažité zvyklosti. Pro některé je to spíš zneklidňující než radostné. Spíš nepřijatelné než radostné. A tak přichází touha to zneklidňující zničit a vymazat. Třeba pomluvou - nedělá to z dobroty, z lásky, ale pod mocí ještě horšího zla, než které vyhnal. Nebo obžalobou z neuctivosti, z rouhání. Nebo dokonce reaguje násilím - pronásledováním, uvězněním, či dokonce popravou. Ukazuje to na lidskou hloupost a omezenost a hříšnost. Na neochotu přát dobré bližnímu svému. I proto nás Pán Bůh stále učí, že máme nejdříve milovat jeho (Stvořitele) a současně i člověka (jeho stvoření). Že se máme pokoušet milovat dokonce i své nepřátele. Aby už nerostlo zlo nebo hřích pořád dál, ale aby v nás nenacházel pro sebe živnou půdu a nešířil se. Rozhodně by bylo mnohem lepší, kdyby naopak všude rostla láska a všechno to dobré, co nám přináší a naděluje. Aby v nás víc než zlo, než zlý duch sídlil a působil Boží duch, Duch svatý. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Ve tvé moci je nejen uzdravit nemoci těla či ducha, ale i nemoci vztahů nebo myšlenek a nápadů. Zkrátka všeho, co nás nějak rozděluje a ničí. Prosíme tě velice moc, uzdravuj naše myšlení, naše srdce, naši nelásku. Amen.