1 LIST JANŮV 1,1-4

1Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. 2Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. 3Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 4To píšeme, aby naše radost byla úplná.

Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. A nebo jinak. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží. Tímhle dechberoucím divem - Božím Slovem - svět vůbec žije a existuje a pokračuje. Slovem Božím, které všechno startuje a všemu dodává životodárnou energii lásky a milosti po celé věky. To je od počátku, to jsme mnohokrát četli v Písmu a slyšeli v kázáních a úvahách a taky to stále můžeme vidět kolem sebe na vlastní oči. Jak se naše planeta stále rozvíjí a každé jaro jakoby oživuje zase novou energií danou jí na samém počátku. 

Ale nad tohle vyjmenované je zde ještě to, čeho se ruce apoštolů dotýkaly a co dosvědčují. Jde tu právě o Slovo života, které se stalo tělem a přebývalo po nějaký čas mezi námi v tomto pozemském světě. Jde o osobu Pána Ježíše Krista a jeho rozhodnutí stát se člověkem, abychom mohli cítit a vnímat jeho blízkost. Aby nám nebyl a nezůstával jen vzdálený a tajemný a neuchopitelný ve svých nebesích. Ale sám se rozhodl překročit tuhle hranici, zbořit hradbu mezi Bohem a člověkem a vyšel nám naproti s rozevřenou milující náručí. Aby do ní zachytil každého, kdo zklamal, kdo se zvrhl, kdo se propadl kamsi dolů, kdo v lidském světě nenachází své místo, kdo je nemocný, nebohý, chromý, nahý, opuštěný, hladový či žíznivý, kdo je osamocený na cestě nebo ve vězení. Kdo ani nemá kde by hlavu složil. Koho postavili ke zdi a míří na něho zbraní, koho přibíjejí na kříž. Vlastně cokoliv z toho se může stát kdykoliv komukoliv. Že zničehonic vypadne z dosavadního zavedeného poklidného života, ze všech možných i nemožných sociálních jistot a najednou si už neví rady, Neví co a jak a kudy.

Bída, bolest, zoufalství, nenávist, vražda, zkrátka hřích se objevuje už od Adama a Evy. Provází člověka a mnohdy proměňuje život v takovou až bezednou propast, která všechno pohltí a nic nevydá. Aby nás nemohla všechny jen tak beztrestně schlamstnout a ponechat si, abychom jen nezetleli v temném hrobě a neproměnili se jen v pouhý prach, aby tohle bylo změněno, proto také přichází Pán Ježíš. Jistou láskou, pokorou, poslušnou vytrvalostí, pokojným přijímáním toho, co přichází se nakonec stává vítězem nad hříchem a smrtí. To máme slyšet znovu a znovu pro naši podporu. Pro úžasnou naději, která je v tom skrytá a kterou ve víře můžeme objevovat a čerpat z ní. A protože to sami zažíváme, tak můžeme i my svědčit dalším, že to tak je. Že to je skutečnost a může to být skutečnost i pro další a další.

A pomocníkem je nám v tom právě Duch svatý. Duch, který z Otce i Syna vychází k nám a s námi je. Provází celou pozemskou církev svým vanutím a snaží se jí vždycky směřovat zpátky ke Slovu jako k naprostému základu. Jako nutné potřebě pro víru. Když začíná mít tendence z té správné úzké cesty mířit někam jinam. Kamsi do široka za cizími božstvy, za poklady pozemského světa. Jak se jí to mnohokrát stávalo a vlastně pořád stává. Pořád přicházejí lákadla a pokušení na církev jako celek, na skupiny i na jednotlivé členy. Právě působení a moc Ducha svatého nás navrací zpátky k tomu podstatnému a důležitému. K poznání, že se musíme držet Slova, abychom obstáli a odolali. Abychom mohli pravdivě a poctivě svědčit o mnohém, co jsme zažili, viděli, pocítili, přijali. Z čeho skutečně žijeme. Co nám pomáhá žít život přece jenom poněkud jinak, než to je, než to bývá běžné.

Jen se podívejte na současnou Ukrajinu. Tam se zase, po kolikáté už, vyvalila z temnoty na světlo bezbožnost člověka. Který přestal jednat rozumně a dobře a začal sledovat jenom své zvrácené cíle. A strhává do té temné propasti s sebou i mnohé další. Můžeme vidět a poznávat, že zlo války, zlo nenávisti vždycky rozvrací morálku vojáků. Tady minimálně těch ruských, protože z toho získávají pocit, že mohou jednat naprosto beztrestně. Že se nenajde nikdo, kdo by je soudil. Ale mnohem smutnější je, že vidíme i ubohost a malost církve, reprezentovanou patriarchou Kyrile. Církve, ze které se vytratila poslušnost nebeskému Králi, Ježíši Kristu a jeho Duchu. Která místo toho dokáže jen poklonkovat těm pozemským králíčkům. A to pro nějaké svoje osobní výhody, pro větší bohatství tady na zemi. Pro bláhovou představu, že tak jsou těmi důležitými, co mají moc rozhodovat a určovat dobré a zlé.

Ale vedle těchto malostí naštěstí pořád existuje v Rusku, na Ukrajině, u nás, kdekoliv na světě ta skutečná pravá církev Kristova. I dál poslušná přikázáním a příkladu svého Pána. Proto, že se pořád snaží mu naslouchat a nechává se vést, ovlivňovat, směrovat samotným Duchem svatým. Hledá vytrvale a soustavně ono skutečné a jedinečné společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem, které je tím pravím základem. V poslušnosti Slovu se nakonec skrývá ta pravá radost, radost nebeského království lásky a milosti. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za dar tvého svatého Ducha, kterého jsi své církvi seslal jako pomocníka a učitele. Současně o něho prosíme, aby nás neopouštěl, ale provázel nás a pomáhal nám rozpoznávat tu správnou cestu následování tvého příkladu. Amen.