PŘÍSLOVÍ 4,18-23

18Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den. 19Cesta svévolníků je však jako soumrak, nevědí, o co klopýtnou. 20Můj synu, věnuj pozornost mým slovům, k mým výrokům nakloň ucho. 21Ať nesejdou ti z očí, střez je v hloubi srdce. 22Dají život těm, kteří je nalézají, a zdraví celému jejich tělu. 23Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

Milá sestro, milý bratře. Pamatuj, že také ty máš střežit své srdce. Ono to je důležité, střežit si ho. Věděli to už staří Izraelci a předávali si tohle upozornění z generace na generaci ve formě přísloví. Jako určitý společný poklad. Poklad seskládaný z vědomostí, poznatků, zkušeností, zážitků které mohou člověku v mnohém napomoci. Při hledání a nalézání jeho životní cesty. ,Srdce‘ je takový biblický terminus technikus. Srdce je v Písmu samotné jádro člověka. Jeho nejzákladnější, nejhlubší já. Tam je ta kuchyně, kde se vaří jeho myšlenky, nápady, poznání, zkušenosti, informace i city, kde se z nich tvoří osobnost a osobitost člověka. Jeho charakter i to, jaký je a jak působí na bližní okolo sebe. Co ze sebe rozdává, vydává do světa. Právě tohle své nejhlubší já, svoji kuchyni, tu si pečlivě střez. Vždyť odtud vychází tvář života. A protože je to tvé srdce, tak odtud vychází tvář tvého života. Žádný jiný život tady na zemi totiž mít nebudeš. Proto tak dobře a pečlivě střez to, co už máš. A hleď na to, aby to bylo co nejvíc dobré a moudré a světlé a svítící stále víc a jasněji.

Zase jako bychom se ocitli na samém počátku. V okamžiku, kdy byla jenom samá temnota. V lidech i mezi lidmi. V lidstvu vůbec. Těžká nejasnost v tom, jak bychom měli žít, jaká pravidla by měla mít lidská společnost, odkud a kam bychom měli směřovat, aby to bylo k něčemu dobrému. Na počátku byla i v tomhle temnota. V lidských vztazích. Ale Pán Bůh nám tolik věřil a stále věří a tak nám dal schopnost poznávat co je dobré a co zlé. Přidal nám k tomu i pravidla a rady a dovednosti a schopnost učit se a dedukovat, vyvozovat poučky a myšlenky a přísloví. Ukázal nám a dává nám poznat, co je spravedlivé, co je dobré, co nám za to skutečně stojí. A tímhle poznáváním se lidský život, lidské společenství začalo postupně prosvětlovat. Do temnoty svévole a sobectví a hříchu začala probleskovat spravedlnost a moudrost a hlavně láska. A to tak moc, tak silně ,až je tu den‘. Den skutečného prosvícení nebo třeba prozření nebo poznání a možná nejlépe - uvěření. Uvěření v jediného skutečného živého Boha, který tvoří světlo spravedlnosti a víry a lásky. Světlo, ve kterém se všechno vynořuje z temnoty do jasna a srozumitelna pro člověka. 

Takže se člověče dobře dívej a uč se a zařazuj to dobré a krásné do své paměti. Ukládej to postupně ve svém srdci. Všechno dobré, co jsi od svého nebeského Otce kdy dostal. A taky všechno dobré, co dostáváš od svých bližních. A opravdu dobře si to střez. Nic lepšího asi ani dostat nemůžeš. A všechno tohle dobré může být tvůj poklad. Ten uložený v srdci, ze kterého máš rozdávat zase dál. Mnohým okolo sebe. Tohle může být to, co rozsvítí tvůj život a co bude zářit nejenom tobě samému, ale i mnohým lidem okolo tebe.

Protože vedle dobré životní cesty spravedlivého je tu naneštěstí i ta druhá, a to je - podle knihy Přísloví - cesta svévolníka. Ta je ale nakonec jen temná, smutná, bývá i dost nepříjemná. Ta dovede člověka nikoliv ke světlu, ale naopak k soumraku. Stáčí se tahle cesta vlastně zpátky do té temnoty, která jakoby už na samém počátku všemu vládla a všechno zhltla, že nic nikde nebylo viditelné, patrné, jasné. Zůstávala jakoby napořád jen ta temnota a neživo v ní. A tohle je konec, který nenese ale ani nenabízí jakoukoliv naději. Byť třeba sebenepatrnější. Cesta svévolníka se končí v naprosté a totální beznaději. Protože jí chybí to zvláštní toužení a rozhlížení se po spravedlnosti. Po Boží blízkosti a hlavně po lásce. Chybí ji také vyslyšení a zpracování těch dobrých rad a nápovědy a přikázání, která k člověku přicházejí od samotného Boha Otce.

Je zajímavé, že už tady se vyskytuje poznání, jak může pohoda duševní ovlivňovat pohodu tělesnou a samozřejmě je to i naopak. Jak jsou tělo a duše vzájemně provázané a obě části na sobě závislé. A když některou z nich začne pohlcovat temnota odrazí se to i na té druhé. A člověk se směřuje na tu soumračnou cestu. Cestu k temnotě. Ale je to naštěstí i naopak. Když je jedna část prosvětlována slovem Božím, čistou láskou, velikým milosrdenstvím, může to snadno prosvětlit a uzdravit i tu druhou část. Nebezpečí potemnění života člověka, nebo potemnění srdce člověka, tak tohle nebezpečí je tady vždycky nějak přítomné. Může se skrývat leckde. Taky klidně v bolesti těla nebo duše. Ale i v mnoha a mnoha nejrůznějších pokušení. Od těch velikých až po velmi nenápadné a zprvu jakoby vůbec ne nebezpečné. Ale soumrak, šedivění, temnění srdce člověka se může dít nejrůznějšími cestičkami a způsoby. A často velice nenápadnými. Právě proto, aby jsi zůstal nebo zůstala ve světle, střez sestro, střez bratře dobře své srdce. Aby do něho nevklouzla temnota a nepohltila ho postupně. Drž se světla moudrosti, světla lásky, světla důvěry a víry v Boha. Který se chystá na cestu k nám, aby v nás opět posílil světlo víry v evangelium. Znovu ho zažehl a dal mu sílu pronikat temnotou, prozařovat ji a ukazovat to nové, co je přichystáno a na co se můžeme tolik těšit. Tak ať jen naplno svítí světlo evangelia lásky a porozumění z našich srdcí do širého adventního a vánočního času, do všech stran, ke všem lidem. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Buď světlem na které se těšíme. Které určitě zažene temnotu, která je někde v nás schovaná. Buď světlem, které nám ukazuje to dobré a krásné a nadějné. Právě na takové vzácné a zvláštní světlo chceme pokorně a trpělivě čekat. Amen.