PRVNÍ KNIHA MOJŽÍŠOVA 1,3-5.14-19

3I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. 4Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. 5Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

14I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. 15Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. 16Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. 17Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, 18aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. 19Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

Třeba jste to taky někdy zkoušeli. Zavřít oči a dál jít už jen poslepu. Jenomže to hned člověk natáhne ruce a snaží se šmátrat před sebou, aby objevil případnou překážku. A má nastražené uši, aby uslyšel i sebe slabší šramot. Zkrátka je v tu ránu nastavený úplně jinak, než když má oči dokořán otevřené a vidí všechno okolo sebe. U takového pokusu si pak člověk může ověřit a uvědomit, jak to světlo a to že vidíme, jak je to pro nás fakt důležité. Že tu je světlo ve kterém vidíme, jak i to určuje způsob našeho žití. Vlastně i prožívání všeho, protože zrak je pro nás ve všem konání hodně moc důležitý. Ale když se člověk ocitne za zavřenýma očima ve tmě, tak se alespoň malounko přibližuje situaci, která tu byla na počátku. Já vím, že to přirovnání hodně pokulhává, ale přece jen to stojí za to si to občas vyzkoušet. I s tou představou, že se snažím vnímat, jaké to asi mohlo být před vším než to najednou bylo.

I když má člověk zavřené oči, tak stačí aby je otevřel a hle, je ve světle a vidí všechnu tu krásu okolo sebe. Jenže to se díváme na něco, co tu je už dávno hotové. Ale na počátku tady nebylo nic. Jen naprostá temnota a pustota. Nebyl nikde žádný život, žádný pohyb, zvuk, záchvěv vzduchu. Ani myšlenka, nápad, touha. Zkrátka a prostě kde nic tu nic. 

Až pak Slovem Božím se najednou začalo stávat něco naprosto úžasného. Najednou se do té temnoty začaly prolamovat barvy a vůně a tvary a zvuky a city a emoce a šlo to pořád dál a hloub. A bylo toho pořád víc a víc. A najednou do toho všeho stávání zazářilo světlo. Doposud bylo všechno úplně nové a tolik zajímavé, ale tohle, to tedy muselo být něco. Světlo donutilo temnotu se stáhnout. Zmizet kamsi pryč, protože ve světle už bylo všechno jasné a rozpoznatelné. Světlo se ujalo vlády nad veškerým stvořením a vlastně i nad temnotou. A naplnilo i dosavadní pustotu. Ať už to bylo světlo slunce nebo měsíce nebo hvězd nebo ohně, nebo baterek či reflektorů, tak vždycky světlo odhalovalo a odhaluje veškerou nádheru, kterou Stvořitel měl ve své fantazii, ve své mysli nebo snad v srdci a které dopřál neuvěřitelný prostor a rozlet. Ne jen jedné jediné planetě, ale hned celému obrovskému, zřejmě i nekonečnému vesmíru. Panečku, ten se ale dokázal rozmáchnout. Nejenom ve své fantazii, ale hlavně pak v tom reálu. Kam jen dohlédneme, ať už vlastníma očima a nebo třeba Webbovým teleskopem, všude je vidět neobyčejná nádhera jeho stvoření. Doklad jeho vůle a lásky.

Smutné je, že se velice často musíme dívat i na to, jak tu nádheru dokáže zmršit člověk. Občas by snad bylo lepší se nedívat a nevidět. Bylo by lepší kdyby to lidské zase zmizelo v nějaké temnotě a pustině. Zničená příroda, mrtvá krajina, znehodnocená voda, nekonečné skládky, vyhynulé celé druhy, mrtvoly zvířat i lidí. A válkami zničené a rozbité všechno, co bylo stvořené Bohem nebo vystavěné člověkem. Ale ono je asi dobré, že to špatné nejde jen tak někam zastrčit, ale že se i na to máme dívat. Třeba se z toho postupně dokážeme poučit a do temnoty odešleme naši vlastní vnitřní temnotu a zlobu a nenávist. Všechno to pomatené a zničující, to hříšné, co v sobě pořád máme. To by bylo něco, kdyby tohle všechno zmizelo, ztratilo se v temnotě a zůstalo tu jen to nádherné a životodárné světlo. 

Slunce, měsíc, nespočetné hvězdy a planety a další všelijaké útvary kdesi daleko nad našimi hlavami jsou úžasným Božím dílem. Stvořené jeho slovem. Z jeho nápadu, z jeho chuti tvořit a rozdávat ze své lásky a moci. Jejich světlo, jejich záře jsou pak darem pro nás. Nejen pro člověka, ale pro veškerý život tady na zeměkouli. Bez něj by to tu nutně muselo vypadat úplně jinak. Nebo taky nijak. Ale Pán Bůh to vymyslel a stvořil právě takhle. A takhle je to dobré. Takhle je tu všechno ve světle.

Tím nejlepším, nejzářivějším světlem pro člověka je a napořád zůstává Boží Slovo. Osvětluje nám co je dobré, tedy co je v souladu s Boží vůlí a záměry. Ale osvětluje nám i to zlé, abychom ho rozpoznali a vyhnuli se mu, když to je v protikladu s láskou a milosrdenstvím Boha Stvořitele. Nasvěcuje nám cestu, po které jdeme, abychom jen neklopýtali a marně nebloudili v temnotě podobně, jako když zavřeme oči a chceme v té tmě jít dál. Nemusíme se tlouct temnotou, protože už máme, známe a dál poznáváme světlo Boží pravdy. To je poselství adventu pro každého z nás, dnes ale speciálně pro Josefa. Dnes souhlasí s životní cestou, na kterou ho při křtu vypravili jeho rodiče a taky tento jeho domovský sbor. Chce souhlasit s cestou, která vždycky byla je a napořád bude plná nádherného Božího světla. Světla síly, lásky, milosti, světla slova, které nejen zní, ale také se stává a tvoří mnoho úžasného a vždycky nějak nového. Dá se říci, že Josefův souhlas s touhle cestou z něho tedy tvoří nového člověka. Člověka Božího, Bohem stvořeného a obdarovaného. Plného a dokonalého. Navenek asi nepoznáme hned teď nějaký rozdíl. Že by nám tu začal zářit nebo mluvit jazyky. Ale uvnitř, v něm se bude stále stávat něco nového. Protože ho na jeho cestě bude doprovázet a držet Duch svatý. Ten bude napořád jeho světlem i nadějí i závdavkem na příští. Stejné to ale bude i pro nás ostatní, nemyslíte? Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Ochraňuj každého, kdo se vydává po tvé cestě světla, lásky a milosrdenství. Každého kdo hledá světlo pravdy, každého kdo se snaží být dobrým i pro druhé. Amen.