MATOUŠOVO EVANGELIUM 7,24-27

24A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. 25Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. 26Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. 27A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. 28Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; 29neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Ježíšova slova připomínají reportáž z oblasti povodňové aktivity. Nebo působí jako vyprávění pamětníka dávných událostí z historie jedné vesnice. Tak tedy slyšme:

V naší vsi žili dva bratři Po svém bohatém otci zdědili značné jmění. Rozdělili se spravedlivě rovným dílem. Bylo toho pro oba až dost, aby se už nemuseli do smrti starat o to, co budou jíst a do čeho se obléknou. Shodli se, že nechtějí bydlet v otcově domě, ale prodají ho a každý si postaví nový dům, podle svého vkusu. Jak řekli, tak udělali.  

Starší bratr chodíval rád na procházky podle malého potůčku, který přitékal z pastvin nad vesnicí, plnil malou vodní nádrž na návsi a pak pokračoval dál až k Jordánu, do kterého se vléval. Rozhodl se, že právě tady si postaví dům. Tráva je tu po celý rok zelená a svěží a i několika stromům, které vrhají příjemný stín, se tam docela daří. Voda pro domácnost a pro dobytek je před domem. Asi i proto to bylo pro něho snadné rozhodování. Mohl si dopřát pohodlí a luxus, který druzí neměli. Koupil pozemky kolem krásné zátočiny s malým jezírkem a několika stromy pár mil za vsí. Bylo to krásné místo, plné zeleně a lákalo každého, kdo šel okolo. Starší bratr nešetřil a nechal tam postavit krásný nový dům z lehkého bílého pískovce. Uprostřed svěží zeleně svítil čistotou a novotou do daleka a lákal všechny okolo jdoucí, aby se zastavili, poseděli v chladivém stínu stromů u stolu před kamenným domem a prohodili přitom s pánem domu několik slov, probrali všechny novinky a osvěženi pokračovali dál na své pouti. Kde kdo ten dům obdivoval a chválil a snad všichni toužili po tom, mít stejný a nebo ještě lepší, krásnější, pohodlnější, rozměrnější, vybavenější, honosnější... Mnohým se líbil ale byli i takoví, kteří záviděli a pomlouvali a klevetili a vymýšleli všelijaké povídačky o majiteli. Třeba, že to určitě nebylo samo sebou, že se mu podařilo dům vystavět tak snadno a rychle. Jen málokdo si uvědomoval, že zem na březích potůčku byla měkká a kyprá, opravdu snadno se v ní hloubily základy. Proto šla dělníkům práce rychle od ruky. Díky tomu byl dům hotov dřív, než se kdo nadál. Jiní se ho snažili napodobit a tak v jeho okolí vyrostla za chvíli celá řada podobných staveb. Všechny lákala právě ta snadnost. Snadná a lehká cesta k dosažení cíle. Když se starší bratr s velkou slávou nastěhoval do nového domu uspořádal „Den otevřených dveří“. Pozval na něj snad celou vesnici, na pohoštění nešetřil a všechny nechal nahlédnout do svého nového domova, který si s vybraným vkusem a citem zařídil tím nejmodernějším, co bylo k dispozici.

Zato mladší bratr si zvolil pro stavbu nového domu místo, nad kterým všichni vrtěli hlavami. Rozhodl se ho postavit na holém a pustém skalisku, které se tyčilo nade vsí. Byla to tvrdá skála, do které hloubit základy byla až neskutečná dřina. Zatímco starší bratr už dávno pohodlně bydlel v novém a krásném domě na břehu zátočiny ve stínu stromů, jeho mladší bratr kopal sám základy pro svůj dům, protože se nikomu nechtělo se dřít při práci na tvrdé skále. V době oslavy se mladšímu bratrovi podařilo s bídou vykopat základy pro dům. Všem se ale zdály až nesmyslně hluboké, jakoby snad mělo přijít nějaké zemětřesení, či co. Ale protože pracoval neúnavně každý den i v poledním žáru, práce se přece jenom hýbala dál. Až konečně přišel den, kdy se i mladší bratr mohl nastěhovat do svého nového domu. Také pozval všechny na prohlídku, také bylo dobré jídlo a pití pro všechny. Projevil stejně dobrý vkus jako jeho bratr. I jeho dům vypadal uvnitř velice příjemně a pohodlně. Byl v něm chládek a stín a byl otevřen pro všechny okolojdoucí. Příchozích na oslavu však nebylo tolik, jako u druhého bratra, přestože zval všechny. Snad proto, že byl až druhý, nebo se lidem nezdál dům, postavený na skále tak lákavým místem jako ten uprostřed zeleně. Kdo ví? Ale tím práce ještě neskončili. Protože stál dům daleko od zdroje vody, začal mladší bratr hloubit před domem studnu, aby měl odkud brát vodu. Musel kopat hodně hluboko, než na ni narazil. Byla to úmorná dřina, prokopávat se tou tvrdou a nepoddajnou skálou a přitom nemít žádnou jistotu, že nakonec opravdu najde pramen vody. Ale on věřil. Několik měsíců to trvalo, než narazil na pramen. Opět se slavilo, opět bylo plno radosti, jídla a pití do sytosti pro všechny, kdo se k oslavám připojili. Přesto jich bylo o něco méně než poprvé. Pár dní na to, začal budovat na jižní straně skaliska základy pro novou vinici. Musel nanosit kameny, z nich vystavět nad sebou stupně, do nich nasypat dobrou hlínu, zasadit sazenice vinné révy a postarat se o zajištění zavlažování jednotlivých stupňů vinice. No a pak mu nezbývalo než několik let čekat, až nová vinice začne nést úrodu. Když bylo hotovo, opět všechny a podělil se s nimi o svoji radost z dokončeného díla. Zase jich bylo o poznání méně než minule. Lidé asi neměli pocit, že založení nové vinice je pro ně důvodem k oslavám. 

Kolem vsi vyrostly nejenom domy dvou bratrů, ale postupně i mnohé další. A jejich majitelé se předháněli v honosnosti a výzdobě. Lidé si na to časem zvykli. Už to pro ně nebyla žádná novota. Všichni to brali jako samozřejmost. A život vesnice se vrátil do svých všedních kolejí. Zemědělci se starali o svá políčka a vinice, pastýři pásli stáda, řemeslníci opravovali staré a vyráběli nové, obchodníci se snažili prodat co nejvíc s co nejvyšším ziskem, lichváři si hlídali půjčky a úroky z nich, aby je někdo neošidil, rabín vyučoval Zákon a v sobotu vykládal v synagóze Písmo, ženy vařily a děti dál zlobily své rodiče.

Až jednoho zimního dne se všechno naráz změnilo. Byl to den, na který nikdo z vesnice nezapomene. Pršelo čtyřicet dní, když se náhle z kopců přivalila velká voda. Z malého mírného potůčku se v jednom okamžiku stala prudká řeka, která se nezadržitelně valila a s sebou brala všechno, co jí stálo v cestě. První, co nenávratně zmizelo v kalných vlnách, byl právě onen zářivě bílý dům staršího bratra, který se v nádheře skvěl uprostřed zeleně na břehu zátočiny a který tolik lidí obdivovalo a toužilo po něm. S velikým rachotem padl do vln. Protože jeho základy byly mělké a v příliš měkké půdě, ze které se stalo odporné mazlavé bláto ve kterém nic nedrží. Nebylo nic pevného, co by základy domu podepřelo a podrželo. Snadno a rychle se ke všemu starší bratr dostal, ale ještě rychleji a lehčeji o všechno přišel. Voda s sebou vzala i mnohé ostatní domy. Po vodním přívalu nezůstal nepoškozený jediný dům. V kratičkém okamžiku nikdo neměl nic. Zůstala jen zhouba.

Vlastně ne. Povodeň přečkal a útočištěm pro všechny prchající před velkou vodou se stal dům mladšího bratra. Ten jediný vydržel a odolal. Ani první a nejprudší náraz vodního proudu s ním nepohnul. Jeho základy, položené hluboko v pevné skále, držely i potom, když připlouvaly a narážely do něho kmeny vyvrácených stromů, kusy stržených stavení a kdoví jaké nebezpečné věci a špínu voda nesla. Teď i ti, kteří předtím mluvili o zbytečné dřině a o nesmyslně hlubokých základech, museli uznat, že ta hrozná námaha, všechno snažení se nakonec mladšímu bratrovi vyplatilo. A nejenom jemu. Protože i pro ostatní se jeho dům stal záchranou ve chvíli ohrožení, bezpečím v záhubě. Posledním místem, kde ještě byla naděje. 

Když jsme pak všichni seděli v domě postaveném na skále za pevnými zdmi u hřejícího ohně a kolem nás se valily nekonečné proudy vody, tehdy teprve jsme si všichni začali uvědomovat, že naše záchrana před zhoubou je právě dům, nad kterým jsem kroutili hlavami a leckteří se i pošklebovali vybranému místu, hloubce základů a vší dřině spojené s jeho stavbou. Pořád jsme si říkali, že to jde i snáz, že život přece může být i pohodlnější a rozkošnější. Ale to, čím jsme se vždycky pyšnili, co jsme si hýčkali, protože se nám to zdálo tak krásné, příjemné, lákavé, co bylo snadno dosažitelné, z toho nám na konci nezbylo nic. Jen smrduté bahno, jen pustota a prázdnota. To bylo teď tam, kde jsme si předtím tak spokojeně a lehce budovali nové příbytky. Své vlastní malé světy jistoty a bezpečí. O kterých jsme si namlouvali, že to tak bude na pořád. Jenže se to ukázalo jako bláhovost. Vůbec nic nemá člověk věčně, pokud to nevystaví na opravdu pevných základech. Na takové skále, se kterou nemůže nic hnout, protože je pevná... inu jako skála. Jen pevnost, jakou má skála, může být člověku jistou základnou pro jeho život, pro jeho výhled do budoucna. Kdo chce najít jistotou, opravdovou jistotu, tomu nezbude než se namáhat. Musí tomu vždycky něco dát - čas, úsilí, práci, námahu, myšlenku, čin. Vlastně ne něco, ale všechno. Musí se dát celý - své srdce, mysl, duši, sílu, celého sebe. A přitom je potřeba jít pěkně do hloubky. Jen takové povrchní polechtání nemá žádnou zvláštní trvalost, v tom není budoucnost. Je to jen bublina, která navenek vypadá nádherně a lákavě. Ale když se někdo podívá dovnitř, zjistí, že je to podfuk. Bublina praskne při prvním větším nárazu, rozpadne se jako dům staršího bratra. Bez námahy, bez opravdového usilování nemá člověk nic. Co není poctivé a pravdivé, to neobstojí před zkouškou. 

Tolik zápis v městské kronice.

Je to příběh, který v sobě skrývá poučení. Proto byl řečen. Tím poučením je vlastně vyslovený nárok Pána Ježíše na nás. Jen ten, kdo slyší tato slova a snaží se jim porozumět, přijmout za své a podle nich také přemýšlet, konat, jednat, ten smí doufat, že bude vposledu označen jako moudrý a ne jako bláznivý či pošetilý. Tak nás bude Pán Ježíš při svém druhém příchodu soudit a oddělovat. Tak je to zaslíbené. Napravo moudré, nalevo pošetilé. Napravo bezpečný dům, nalevo zhoubný příval. A přece to ale znamená stavět svůj život na skále tady, v pozemském žití. Uskutečňovat Boží království už tady na zemi. Tou skálou jsou přece činy lásky. Laskavé dílo, pomáhající, jdoucí potřebnému bližnímu vstříc, jdoucí s ním i proti proudu až k oběti sebe sama. To je ta skála, kterou nemůže porazit nic neboť stojí na Božím slově. Na skutečnosti, že Bůh je láska. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, upevňuj v nás víru ve tvé spasitelství, aby byla pevná jako skála a nepohnuly s ní žádné pochybnosti. Dej ať je naše víra plná ochoty rozdávat tvoji lásku všem našim bližním se kterými jsme spojeni životem v konkrétním místě. Probuď všechny dřímající, povolej nové, osvěž nás svým svatým a dobrým Duchem. Amen.