SOUDCŮ 3,1-6

1Tyto pronárody ponechal Hospodin, aby jimi zkoušel Izraele, totiž všechny ty, kteří nepoznali žádné boje o Kenaan, 2aby je izraelská pokolení poznala a naučila se bojovat, ti totiž, kteří předtím boj vůbec nepoznali: 3ponechal pět pelištejských knížat a všechny Kenaance i Sidóňany a Chivejce, kteří obývali Libanónské pohoří od hory Baal-chermónu až po cestu do Chamátu. 4Ti zůstali, aby byl skrze ně Izrael zkoušen, aby se ukázalo, budou-li poslouchat Hospodinovy příkazy, které přikázal jejich otcům skrze Mojžíše. 5Izraelci tedy sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 6Brali si jejich dcery za ženy a své dcery dávali jejich synům a sloužili jejich bohům.

Nemíval to ten Izrael vůbec jednoduché. Jak to šlo za sebou. Nejdřív otrocká dřina v Egyptě, pak čtyřicet let putování pouštní krajinou a nakonec ještě postupné dobývání Zaslíbené země a boje s místními národy. Stálo jim to vůbec za to. Dneska už to v Palestině tak nevypadá, ale tehdy... Tehdy to podle všeho byla skutečně úžasná země zaslíbená. Krásně zelená a úrodná a určitě o moc příjemnější k žití než je to dneska. Izrael měl v době soudců i poměrně volné a svobodomyslné společenství založené hlavně na společné víře v jediného Boha Hospodina a na vzájemné podpoře a pomoci v případě nějakého ohrožení z venčí. Jinak si staří Izraelci v době soudců patrně žili dost podle svého. Samozřejmě v rámci tehdejších možností. A pokud se drželi Boha Hospodina

Dlouhé putování pouští a dobývání Zaslíbené země i všelijaké další šarvátky a boje byly vlastně i takovými zkouškami izraelské víry v Boha, který je mocně vyvedl z egyptského otroctví. Daly by se považovat i za jakési nevyřčené, ale zásadní otázky, které Hospodin i tímhle zvláštním způsobem nepřímo pokládá svému vyvolenému lidu. Důvěřujete mi? Důvěřujete mé moci? Jste připraveni se na mne spolehnout v každé situaci? Nejenom takhle, ale mnoho krát a mnohými způsoby se ptá Izraelců a nutí je k přemýšlení právě nad jejich důvěrou či nedůvěrou v Hospodina Boha. Nad ochotou se podřizovat jeho Zákonu a plnit jeho přikázání. Opírat se o ně a posilovat tak víru osobní i víru celého Izraele.

A právě to bylo něco, co Izrael skutečně potřeboval. Hodně moc. Třeba proto, že si nežil jen sám pro sebe. Byl ze všech stran obklopen mnoha a mnoha jinými národy. Z jejich pohledu pohanskými a hlavně proto i nepřátelskými. Četli jsme, že sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. A uprostřed mnoha dalších národů a kmenů a skupin a všelijakých zvláštních kultur a náboženství. To všechno mívalo vliv na Izrael a jeho víru v Hospodina. Ne vždycky se totiž dokázal udržet na té správné cestě. Ne vždycky dokázal projít zkouškou bez ztráty kytičky.  

Uvědomuji si, že na tom nejsme zas o tolik jinak, než byli kdysi Izraelci. Jsme na tom v mnohém lépe. Nemusíme bojovat o své holé přežití. A nejsme obklopeni národy, které by usilovali o naši likvidaci. I když dneska zase... Ale různé zkoušky a nejrůznější pokušení na nás přicházejí také.

Úplně stejně jako kdysi, tak i dnes jde ve zkouškách o víru. O naši víru. O moji víru. A o její pevnost, nebo sílu, nebo vytrvalost. Aby se nerozlomila, neroztříštila ve strachu, v obavách. Ať už o život nebo o majetek, nebo kdo ví o co. Nebo aby víra nevyšuměla, nevytratila se z mého srdce, z mé mysli, z mé síly, z mé moci. Neudusila se v trní všech možných starostí, ale i radostí a potěšení. Ve zkouškách jde spíš o to, abych se naopak sám v sobě vybičoval k nové pevnosti a získal další jistotu právě tím, že dokážu nepodlehnout. Že se budu ze všech svých sil snažit neustoupit z jistoty, kterou mi dává víra v Boha Hospodina, jeho Syna a jejich spojení Duchu svatému. Že se svojí slabostí budu bojovat jak jen to je možné. Jak to jen jde. Na co mém síly stačí.

Vynořuje se ale celkem logická otázka: A co když mé síly nestačí? Nevydržím, nechám se přemoci pokušením. Jako třeba Šimon Petr, nebo Jidáš, nebo Jakub a Jan Zebedeovi. Nebo kdo ví kolik dalších nevydrželo. Chtěli vydržet, chtěli stát na té správné straně, chtěli pevně věřit, ale tělo bylo příliš slabé. Izraelcům snad nějak pomáhal Zákon. Ale ten se postupně ukazoval jako nedostatečný. Jako něco, co člověka spíš svazuje. Nedovoluje mu tohle a tamto. Možná o to víc se to nedovolené stává chtěným a tím zároveň i pokoušejícím. Vítězí touha po tom, co je zakázáno. Touha vyzkoušet si i jiného boha než jen pořád dokola Hospodina. Touha zajistit si úrodu a bohatství a štěstí taky jinde než v tom  jediném možném chrámu. 

Pavel o tom píše, jak náročný Zákon je a taky jak málo mu člověk dokáže vyhovět. A taky uvažuje nad tím, do jak složitých situací se člověk může dostávat, když ví že by měl naplnit Zákon a přitom sám na sobě často poznává, že na to nemá. Je obklopen tolika jinými možnostmi a nabídkami a božstvy a taky by to chtěl, ale Zákon mu říká, že je to zlé a špatné a nemožné. Tak to šlo věky. A pak se to změnilo. Obětí Pána Ježíše Krista, který z nás sňal nejen naše hříchy, ale i tíži tohohle věčného zápasu. Jak naplnit požadavky Zákona každý den a každou chvíli. Tohohle nás zbavil, když místo nás zemřel na kříži. Vše je pryč a ty jdi a nehřeš. A když už zhřešíš, tak čiň pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. A je tady. V osobě Ježíšově, v osobě Ducha svatého, v každém z nás jak tu sedíme. Pokud věříme, že Ježíš je Kristus, je Spasitel a Pán všeho stvoření. Je Boží Syn a Král nebeského království, které není z tohoto světa, ale tenhle svět mu patří. A my s ním. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, stůj při nás, když zápasíme sami se sebou, se svými slabostmi, malostí a nedokonalostí. Dej nám svého svatého Ducha jako pomocníka k vítězství nad všemi pokušeními. Amen.