EXODUS 3,13-14

13Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ 14Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům: JSEM posílá mě k vám.“

Vůbec se Mojžíšovi nemůžeme divit, že chtěl znát jméno Boha, který ho právě posílá k Izraelcům, a vlastně i k mocnému faraonovi. Jak jinak by se asi mohl prokázat, že ho posílá ten pravý Bůh? Nahlédněme jen krátce do Mojžíšova životopisu. Narodil se v nuzné izraelské chatrči na břehu Nilu, ale vychován byl na dvoře faraónově. Poté však ubil jednoho egyptského dozorce, emigroval a potom žil v exilu u midjánského pohanského kněze Jitra, jehož dceru Siporu si vzal za ženu. Jeho minulost tedy určitě nebude u Hebrejů vzbuzovat příliš velkou důvěru, neboť z toho není dobře rozpoznatelné, kam vlastně patří. Jeho posluchači se mohou dohadovat, že jsou tu tři možní bohové, kteří ho posílají. Je to egyptský, izraelský nebo midjánský bůh? Kterého si z toho obyčejní Hebrejové mají vlastně vybrat? Podle čeho mají poznat, že ten, který k nim hovoří jménem boha, hovoří jménem toho pravého a ne nějakého cizího? Že tenhle Mojžíš je skutečně pravým a ne nějakým falešným prorokem. Není divu, že má Mojžíš takové obavy, aby ho jeho vlastní vůbec přijali. Jim se totiž vůbec nemusí zdát jako vlastní. Také z těchto důvodů chce Mojžíš znát jméno Boha, kterým se bude prokazovat.

To má i svůj další důvod. Podle starověkých představ to bylo tak, že všechna božstva měla, dokonce musela mít své jméno. Jinak by od sebe ani nešla rozeznat. Jde to jen podle jména. Jinak přece člověk nemůže vyjádřit, že vyznává a klaní se třeba Atonovi, Aštartě, Mamonu, Amorovi, Narcisovi, Leninovi, Satanovi. Jinak to není možné než vyslovením jeho jména. Jde to jen takovým velmi konkrétním a zcela jasným vyznáním. A pak hned přesně víme a známe, kdo ke komu patří, k jakému směru se hlásí.

V kultu a magii existuje představa, že když vyznavač zná to správné jméno, pak je spojen nebo propojen. Jménem je připojen k onomu konkrétnímu božstvu. Stává se jeho součástí a božstvo je pak zase součástí jeho života. Patří tak k sobě. Jsou to vlastně takové spojité nádoby. Když tě já budu vzývat, pak ty mi za to budeš pomáhat. Zapomenu ti přinést včas oběť, pak hrozí nebezpečí, že nedostanu tvoji pomoc a požehnání. Naopak vyvoláváním a vzýváním tvého jména si tě, mé drahé božstvo, mohu naklonit, zajistit si tvoji podporu, přitáhnout si tě k sobě a ke svým potřebám. Takhle je to jasné a srozumitelné úplně každému. 

Ale jméno, které dostává Mojžíš k použití je z úplně jiného ranku. Není to ani Franta ani Pepík ani třeba ten Amor. Pán Bůh Mojžíšovi říká: „JSEM, KTERÝ JSEM“. Nebo se to dá taky přeložit jako: „BUDU, KTERÝ BUDU“. Mojžíšovi to tedy moc neulehčil jednoduchého. Jak se má popasovat s takovým zvláštním jménem? Až se ho zeptají: V čím jménu k nám přicházíš? V koho to věříš? Pak Mojžíš řekne: „Mým Bohem je JSEM, nebo BUDU. Posílá mě za vámi JSEM.“ Nejen staří Izraelci a faraón a jeho dvůr, ale i dnešní člověk by nad takovou odpovědí zůstal stát v nechápavém údivu. Zkuste někomu vykládat, že: Já věřím v JSEM, modlím se k BUDU. Všichni vás budou považovat přinejmenším za člověka ne úplně při smyslech.

Pán Bůh však toto jméno vyslovuje také proto, že zcela přesně vystihuje skutečnost. On přece opravdu JE. Od věků na věky, vyznáváme pravdivě. A také že je Alfou i Omegou, Počátkem i Koncem, Stvořitelem i Vykupitelem, Pánem i Spasitelem, Sloupem ohnivým i oblakovým. Je dokonce Cesta, Pravda i Život. Nebo Víra, Naděje a Láska. Nebo úzká cestička a úzká brána.

Staří Izraelci si pak ale mohli na vlastní kůži prožít jaký jejich JSEM je a jaká je jeho skutečná moc. Vždyť přemohl faraóna a jeho velikou, mocnou říši. Izraelci odešli z otroctví do svobody a po cestě pravdivého poznání jediného Boha vešli do nového života v Zaslíbené zemi, do svého domova. A dokonce s nimi o tom uzavřel smlouvu podle které platilo, že JSEM je stále s nimi. Uprostřed nich on JE a BUDE a nic a nikdo to ani na nebi ani na zemi ani v hlubinách to nezmění.

Pro nás je radostná skutečnost, že na tom nejsme o nic hůře než starý Izrael. Spíše lépe. JSEM se pro nás zjevil v osobě Pána Ježíše Krista. Tak přišel k nám a JE tu. Už nepotřebujeme Mojžíše jako zvláštního prostředníka nebo spojovatele a vůdce, ani žádného jiného člověka, který by se tak tvářil nebo vystupoval. Nikdo z lidí není a nemůže být JSEM nebo BUDU. Takovým je jedině Pán Bůh živý, konající a podle své vůle i mnohé proměňující. Mění a proměňuje své stvoření v miliónech let zvláštního vývoje. Proměňuje člověka a jeho vnímání a přijímání právě toho, který tu JE od věků na věky. Taky třeba mění a proměňuje svoji církev do mnoha různých a rozličných podob a tvarů, které se v průběhu času všelijak proplétají, rozdělují a zase třeba spojují. Všelijak se od sebe odlišují i připodobňují, vzájemně si občas lezou na nervy, ale taky se bratrsky přijímají. Ovlivňují se, inspirují i rozcházejí a zase scházejí. To všechno se ale děje a pořád má dít pro větší slávu toho, který BYL, JE a BUDE.

Buďme mu za to všechno vděčni a chvalme jej všemi svými hlasy, srdci, silami, životy. Amen.

MODLITBA

Pane. Jsi s každým člověkem po celý jeho čas. Prosíme, buď s námi tak, abychom tvoji přítomnost stále cítili, aby nám byla posilou, potěšením i radostnou nadějí. Aby nám pomáhala překonávat všechny nesnáze osobní i společné. Amen.