JANOVO EVANGELIUM 8,12-16

12Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ 13Farizeové mu řekli: „Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé.“ 14Ježíš jim odpověděl: „I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. 15Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho. 16Jestliže já přece soudím, je můj soud pravdivý, neboť nesoudím sám, ale se mnou i ten, který mě poslal.

Třeba jste taky někdy celí netrpěliví vyhlíželi ranní východ slunce. Čekali jste na světlo, které přijde. Právě na to světlo, které na samém počátku stvořil Bůh. Stvořil světlo slunce a taky měsíce. Jednak aby jejich střídání určovalo běh stvořeného světa. Pomáhali mu existovat v řádu, který stvořitel ustanovil a který se i s pomocí střídání světla a tmy udržuje. Taky proto, abychom v jejich světle viděli nádheru stvoření. A uvědomovali si jeho nekonečnou pestrost a nádheru. Třeba když se na to samé místo v krajině díváte ve svitu slunce, tak bývá úplně jiné než ve svitu měsíce. Pokaždé je jinak krásné, i když je to pořád to samé místo. A ještě světlo nám pomáhá poznávat, jak je to dobré když s jeho pomocí vidíme všechno, co tu je. Naopak temnota nám zase dává poznání, jak důležité a prospěšné pro nás světlo skutečně je. A jak bychom bez něho nezvládali vůbec nic, protože bychom nic neviděli a tím pádem ani nepoznali. Tahle světla patří od počátku k řádu světa ve kterém žijeme. A podle všeho budou jednou patřit i k jeho konci až nastane.

A koukejme na to, tady najednou Pán Ježíš jako světlo světa označuje sám sebe. Tak to jako, že slunce a měsíc a jejich světlo už můžeme škrtnout, shodit je z oblohy a existovat tu dál bez nich? Protože teď už nám bude svítit jen a jen samotný Ježíš? Jako nějaké nové slunce a nový měsíc? Že by třeba tohle měl být ten konec našeho světa a naší doby? Jasně, že to přeháním. Takhle to Pán Ježíš nejspíš nemyslel. Vlastně se s jeho slovy posouváme do poněkud jiné roviny. Z roviny fyzické, hmotné, viditelné, do roviny duchovní, nehmatatelné a jen těžko rozpoznatelné. 

Světlo slunce, nebo svíčky, žárovky nebo ještě nějaké jiné nám pomáhá rozpoznávat, kde se pohybujeme, co tu kde je a co můžeme a co už zase ne. Dává nám poznání světa stvořeného a viditelného. Ovšem Pán Ježíš nám chce jako světlo pomáhat orientovat se i v jiných rovinách, než jen v té naší pozemsky hmotné. Chce nám svítit na naši životní cestu. Proto, že, ač chci nebo nechci, tak velmi často bývá všelijak klikatá. A nemusí to být vždycky jen kvůli mě. Ale taky proto, že se potkávám se spoustou dalších lidí. Ti, někdy víc a někdy míň, můj život také všelijak ovlivňují a tvarují a posouvají různými směry a způsoby. Což může být někdy k lepšímu a mě povznášejícímu, ale jindy to může být zase naopak. K horšímu a mě deptajícímu. Právě tohle jsou pak ty okamžiky, kdy potřebuju světlo, které mi osvítí skutečnost toho, s čím se potkávám. Je to k dobrému nebo ke zlému? Je to v souladu se Stvořitelovým řádem a nebo to jde proti němu? Je to k rozsvícení mé cesty nebo k jejímu zatemnění? Jak a podle čeho to vlastně má člověk poznat? 

Pán Ježíš přichází asi také proto, že předchozí způsoby komunikace Pána Boha s jeho lidem se ukázaly jako ne úplně dokonalé. Respektive lid Boží ,dokázal‘ všechno, co mu Pán Bůh předal, různými způsoby zmanipulovat, poupravit, pootočit někam jinam. Někdy schválně a vědomě, když reagoval na určité životní situace. Jindy z pohodlnosti, protože to bylo moc náročné. A pak zase v mnohonásobně zbytečné touze po dokonalosti ještě všechno zpřísnil. Ale podobně to dělá člověk i ve svém osobním životě. Taky to tak mívám, že se snažím ulevit si, protože se mi zrovna teď nechce jet úplně na sto procent. A jindy bych to zase přeháněl v náročnosti. Kde je v tom ale snažení se o dokonalost a kde je pokora a poslušnost? Chybí mi, protože mnohé si nakonec určuju jen já sám podle svého. A do takových zmatených situací míří Ježíšovo slovo. Já jsem světlo světa a tím jsem zákonitě i tvoje světlo. Já přicházím, abych ti konečně rozsvítil v lebce a ukázal ti, co a jak. Oddělil i v tobě světlo od temnoty. Věci jasné a zářivé od těch temných a nečistých. Pojďme na to spolu a určitě objevíme jak to je správně. 

Stačí pro sebe přijmout základní, že oním pravým světlem, které tolik potřebujeme a bez kterého se nedá existovat, že tímhle světlem je napořád láska. Která tvoří pro druhé, aniž za to něco očekává. Která rozdává i víc než je potřeba. Která přichází přestože ji nevoláme a nečekáme. Která se stará dokonce víc, než velí docela obyčejná slušnost. Která tiše skousne i to, co by nemusela. Která se klidně vydá i do veliké nepohody, když se ukazuje, že to je potřeba. Která vydá dokonce i sebe sama, jen aby zachránila druhého. Láska, která je tady. A která právě tímhle vším, i mnohým dalším dobrým, o sobě vydává dokonalé svědectví. Tady jsou pak už všechny otázky zbytečné, protože to svědectví je jasné a srozumitelné. Pro toho, kdo hledá, kdo tluče, kdo se dotazuje a kdo to činí vytrvale. Chce vyjít ze své vnitřní temnoty na cestu plnou světla lásky.

Ale bývá to i tak, že někteří to takhle vidět nechtějí. Kteří světlo odmítají. Kterým temnota vyhovuje a jsou v ní spokojeni. Je to smutné, ale takoví lidé tu jsou pořád. Někdy jejich temnota jen prošumí světem, ale někdy za sebou zanechává strašlivé a bolavé stopy. I proto bychom se měli o to víc otevírat světlu, které přináší Pán Ježíš, Boží Syn. Toužit po něm z celého srdce, celé duše, celé mysli i síly, abychom i my dokázali aspoň trochu svítit do temnoty světa okolo nás. Nést světlo evangelia naším blízkým, přátelům, sousedům, kolegům. Zkoušejme to dál a dál, znovu a znovu. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme, přijď jako světlo, kterým se budeme moci nechat prozářit a nalézt v tom pro sebe novou posilu a potěšení. Buď hvězdou, která nám září na naší životní cestě a vede nás dobře. Amen.