1 SAMUELOVA 15,22

22Tu řekl Samuel: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.“

Tučného kozla, beránka bez vady, bílou holubici, zlatý pohár, stříbrný tác, měděný svícen. Tohle bylo možné v Jeruzalémském chrámu přinést jako oběť Hospodinu. Něco jako oběť zápalnou a něco jako oběť darovanou. Jako výraz pokání, uvědomění si vlastních vin. Také šlo poslat peníze chrámu na zaplacení obětní bohoslužby. Způsob jak dát najevo uvědomění si vlastní slabosti před svody světa. Přinášení obětí Hospodinu mělo být pro člověka výzvou, aby se zamýšlel nad svým životem. Zda jedná podle Zákona. Celý systém obětí - kdy, jak, proč a za co se mají přinášet byl součástí náboženského života pospolitosti. Oběti byly i součástí výchovy Izraele. Hospodin si přes ně utvářel a vychovával svůj lid. Ukazoval mu co je dobré a co zase zlé. Čím člověk prospívá sám sobě i svým bližním. A zda kráčí po cestách Hospodinových. 

Vlastně se dá říct, že šlo o rituální úkony, které byly součástí uctívání Hospodina i osobního náboženského života. Byly Izraeli zadány a tak se plnily. V určený čas a určeným způsobem. To ovšem může hrozit nebezpečí, že se vše zautomatizuje. Už nejde o to jaký je skutečný smysl a proč se to celé děje. Pravě, že je celý úkon pravidelný a taky do značné míry zautomatizovaný, člověk nepřemýšlí o jeho smyslu. Ale převáží právě to, že se to má dít. Tak se to dělalo vždycky a tak to má být i dál. Generace za generací přebírají zažitý zvyk a prostě ho plní jako tradici. Někdy opravdu jen plní. Ze zvyku. Aniž nějak víc přemýšlejí nad jeho obsahem a smyslem. Právě tohle vyčítá prorok, soudce Samuel izraelskému lidu. A není jediným, kdo v Písmu kritizuje právě takové bezobsažné rituály. Zvyky a návyky, které se postupem času začaly jen vykonávat bez snahy o jejich hlubší pochopení. Bez snahy o proniknutí do skutečného smyslu. Proč vlastně přináším oběti. Proč se modlím sám nebo modlíme společně. Proč Bohu zpívám žalmy a písně. Proč čtu Písmo a vymýšlím nebo poslouchám jeho výklad, kázání, úvahy. 

Asi je snazší zaříznout kozla nebo berana a spálit na oltáři, nebo věnovat zlato či peníze do církevní pokladnice. Přinést a předat to knězi či faráři, který zajistí předepsané. My nenosíme do kostela zvířata k oběti na oltáři. Ale bezduchým rituálem se klidně může stát i návštěva nedělní bohoslužby. I ta je přece pravidelná. Asi se také může stát jednotvárnou. Každý týden v neděli se opakuje do značné míry to samé. Písně, kázání, modlitby, ohlášky, Večeře Páně se střídají v pravidelném rytmu. Takže i ta návštěva bohoslužby se může stát pro člověka jen prázdným rituálem. A určitě to není snadné se toho vyvarovat. Nespadnout do pouhého zvyk. To je to k čemu Samuel vyzývá Izrael. Aby se pořád snažil všechno ze Zákona brát a vnímat ne jako povinnost, které se musí naplnit. Tak to nebylo ustanoveno. Nikdy nám Pán Bůh neukládá bezduché vykonávání nařízení a předpisů. I ty nejstarší předpisy a přikázání Zákona měly hluboký smysl a představovaly živou víru tehdejších věřících. Podobně jako k nim tato Hospodinova slova hovoří k nám. Do dnešního času, do současné situace. Mnoho se už liší. Okolní podmínky, možnosti, společenské zřízení. To je jiné než v době soudce Samuela. Co se ale vůbec nemění a co zůstává je sám Bůh Hospodin. On zůstává stejný od počátku na věky. A co zůstává stejné přes všechny věky je víra člověka v Pána Boha. Zůstává pořád platné, že bez pevné víry v Boha by člověk nebyl ničím. A to platí jak v dobách praotců, tak v době krále Davida, Pána Ježíše Krista, středověké i dnešní církve. Takže ne jen rituály, nedělní bohoslužebné úkony, ani budovy kostelů, nic z toho není skutečně podstatné pro člověka. Skutečně podstatnou je víra v jediného a skutečného Pána, Stvořitele i Vykupitele. Život ve víře a důvěře v Boha Otce, Syna i Ducha má skutečnou hodnotu. Je to hodnotný a dobře prožitý život. Líp už prožít svůj pozemský život člověk nemůže. 

Ovšem nad rituály, náboženskými rituály, kterými se věřící lidé zaobírají bez hlubšího zamýšlení se nad smyslem a jejich hodnotou, nad takovými rituály se Samuel vysloveně pohoršuje. Jsou pro něho pohoršením bezduché zvyky, tradice, rituály. Ze kterých se vytratil obsah a smysl. To, co je činilo součástí živého vztahu mezi člověkem a Bohem.

Mnohem náročnější je onen jiný způsob, o kterém hovoří Samuel a ke kterému vybízí všechen Boží lid: Poslouchat Hospodina a pozorně rozvažovat. Tady nejde o nacvičené rituály nebo stále opakované modlitby. Ale o pozorné naslouchání Božímu slovu. Jde o moji vlastní aktivitu. Ne jen předat druhému, ať to za mě udělá, odslouží, odříká, obětuje. Vyřídí to předepsané s Bohem i za mě a tím je hotovo. Právě takhle to fungovat nemá a nemůže. Bez osobní účasti věřícího nemá cokoliv smysl. Bohoslužby, rituály, oběti jsou marné, zbytečné, pokud při tom věřící člověk není celým svým srdcem, myslí, duchem, silou. Samuel nám zdůrazňuje, že opravdu záleží na mé osobní účasti. Do vztahu s Bohem musím vstoupit jako celý člověk. Dát mu vše co mám a co jsem. Nemůžu se skovávat za druhého nebo za oběti ať už masité nebo finanční. Do vztahu s Pánem Bohem skutečně musí jít člověk naplno. Vždyť je to vztah postavený na lásce a důvěře. Veliké lásce a veliké důvěře. Jde přece o život - pozemský a na něj navázaný život věčný. Jde o vzácný dar, kterým se věčný život stává z Božího zaslíbení skutečností. Dar, který je i výsledkem mého vztahu k Bohu, do kterého vstupuji se vším, co mám. A to znamená, že se vydáváme Pánu Bohu s úplně vším. I tím hříšným, co si tak v sobě střádáme a nosíme. Se všemi hloupostmi, které naděláme a zlem, které za sebou necháváme. Vydáváme se mu i s tím dobrým, co se nám také povede vytvořit. Zanechat v našich bližních.

Ono plné nasazení, ke kterému vybízí Samuel, je důležité. Je to podobné tomu, co později říkali Jan Křtitel i Pán Ježíš: Čiňte pokání, obraťte se. Odvraťte se od hříšného života vzývání pohanských model. Držte se Hospodinova slova a vůle. Odvraťte se od vlažné víry. Odvraťte se od života, kde chybí láska v obou rovinách. Láska k Pánu Bohu, nebeskému Otci, Pánu a Stvořiteli i Vykupiteli a lásky k bližnímu ve víře a souputníku v pozemském životě. Buďte pokorní, čiňte pokání, obraťte se, poslouchejte! To je výzva, která zní i pro nás. Jde o posun v životě. Od rádoby svobodného života, kdy si člověk podle svých představ užívá života a nezříká se ničeho a tak si to tak šněruje tím životem všelijak. Taky od života víry jen navenek, aby to před druhými dobře vypadalo. Obětuji, co je třeba, stejně jako ostatní a zase si můžu jít po svých. Jenže podle Samuel, se pak nedá hovořit o životě ve víře a poslušnosti Hospodina Boha. On nechce polovičatost z naší strany. S něčím takovým se nikdy nespokojí. To se prokazuje v celém Písmu, v celé historii Božího lidu. Jedině celým srdcem, duchem, myslí a silou je možné žít v pravém vztahu s Bohem i bližním člověkem.

Taky jsem si u tohoto textu uvědomil důležitost toho, do jakého církevního společenství člověk patří. To ho ovlivňuje i v jeho osobním přístupu k životu a víře. A pak se může stát, že společenství, sbor, církev, které se soustřeďují spíš na vnější projevy a vnější okázalost, mohou sklouznout k tomu, co kritizuje Samuel. K formálnosti, k provádění potřebných úkonů nezávisle na skutečných potřebách věřících lidí. Nemusí to tak vždycky být, ale svádí to. Ke spokojenosti s tím, že plníme obřady. Naproti tomu společenství, kterému jde o vnitřní prožívání spojení s Boží láskou mívá v sobě víc živosti. Vede člověka k dalšímu zájmu o Boží slovo, naslouchání, co mu Písmo říká, co se v něm otevírá ať už úplně nového nebo nově to staré, co zná z dřívějška. Aby zvažoval slovo Písma. Nejen sám, což je důležité, ale i s ostatními, protože to je cesta k objevování mnoha skrytých myšlenek a doporučení. Živý zájem o Boží slovo se snaží Samuel probudit ve věřících. Vytvořit společenství, které nemusí přinášet oběti masa, tuku, zlata a stříbra. Ale snaží se dát Bohu Hospodinu a Pánu Ježíši Kristu své srdce. Svůj celý život.

Soustředění se, naslouchání i rozvažování nad slovem Hospodinovým přivádí člověk blíž Bohu. Prohlubuje vztah, upevňuje ho, dává mu větší sílu. I víra je pak jistější a jasnější. Současně nás to odvádí od všelijakých od pokušení a svodů v tomto světě. Nejde o to, se všeho zříct a žít asketickým životem. Spíš jde o to, si co nejvíc připomínat, že skutečný život je spojený s Boží láskou, s milostí, která odpouští hříchy a dává naději na nový život. K této naději i nás volá soudce a prorok Samuel. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Dej nám pokoru před tvojí láskou. Dej nám radost z tvé oběti. Dej také nám podobnou ochotu k oběti, k odepření si čehokoliv nedobrého, abychom i tak osvědčili svoji víru v tebe a posílili ji sami ve svých srdcích, ale i ve svých bližních. Amen.