SKUTKY APOŠTOLŮ 1,20-26

20Neboť je psáno v Knize žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;‘ a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘ 21Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, 22od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ 23Vybrali tedy dva, Josefa, jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; 24pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, 25aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ 26Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Jidáš svoji cestu Ježíšova učedníka uzavřel sám v naprosté beznaději. Podle všeho sebevraždou. Tak se uvolnilo jedno místo mezi Dvanácti. Mezi těmi, kteří s Ježíšem chodili a u něho se učili. Slyšeli a viděli a přijímali mnoho, aby pak sami mohli mnoho rozdávat dalším. Ale teď mezi těmi, které si Ježíš sám vyvolil a povolal náhle jeden chybí. Bylo potřeba tu zející díru zaplnit. Doplnit opět na plný počet Dvanácti. ,Jeho pověření ať převezme jiný‘. A toho jiného je potřeba najít, aby se mohl ujmout pověření. Kdyby s nimi byl Ježíš, bylo by to snadné. Sám by určil, kdo má být novým dvanáctým učedníkem. Ale Pán už s nimi není. 

Možná, že v tomhle okamžiku se začíná skutečná samostatnost učedníků. Nebo můžeme říct samostatnost církve. Už ne Pán Ježíš, jako to bývalo doteď, ale to oni sami teď nesou odpovědnost za to, jak to bude dál. Co bude s evangelijní zvěstí, zda a jak bude pokračovat Ježíšem započaté zvěstovatelské a spasitelské dílo.

Možná je to také taková první ukázka církvi, že se nemůže spoléhat na to, že za ní Pán Ježíš bude všechno řešit a taky to vždycky vyřeší k její spokojenosti. Ale odpovědnost už je a bude vždycky především na církvi. Vždyť Ježíš své následovníky posílá do celého světa, aby jemu získávali další učedníky a křtili je v jeho jménu. Je to už dílo apoštolů i dalších učedníků, je to jejich poslání, tedy už i naše, a tak za něj neseme oni i my odpovědnost. Odpovědnost nese Církev, tvořená jednotlivými lidmi. A to jak před světem, ve kterém má vytrvale zvěstovat evangelium lásky a milosti a přinášet svátosti, tak ale také před samotným Pánem Ježíšem, kterému se bude zodpovídat z toho, jak své poslání dokázala naplnit. A jak velký, kolikanásobný užitek její snaha přinesla.

Možná je to ukázka i každému z nás, že podobně jako první učedníci, tak i my všichni další si máme být vědomi toho, kde a jak člověk může skončit, když se bude chovat podobně jako kdysi Jidáš Iškariotský. Nejenom když zradí svoji víru, pravdu, lásku, ale hlavně když zapomene, že s pokáním, s prosbou o odpuštění se vždycky může a má obracet především a hlavně k Pánu Ježíši a ne pouze k druhému člověku. Protože to skutečné odpuštění hříchů, smytí vin, očištění od špatnosti udílí přece jen a jedině sám Pán Ježíš. Svojí obětí na kříži a svým zmrtvýchvstáním třetího dne. Ať už si člověk nebo církev v tomhle směru myslí cokoliv, ať už si to právo kdokoliv přisvojuje a nebo ne, je dobré si napořád pamatovat, že odpustit hříchy, smazat viny, odstranit jejich tíži, to je vždycky pouze a jedině v režii samého Pána Ježíše. Krista, Mesiáše, Spasitele.

Vyznání vin a odpuštění patrně bylo i součástí rituálu zvolení nového učedníka, který má doplnit kruh do plného počtu Dvanácti. Naznačuje to i modlitba, ve které učedníci prosí svého Pána, aby jim pomohl, poradil, ukázal, který ze dvou jimi vybraných mužů, Barsabas nebo Justus, má zaplnit místo po Jidášovi. Nejprve se společně modlili: Bože, ty přece ,znáš srdce všech lidí‘, znáš všechno, co se v nás děje, stává, jak myslíme i konáme, nic před tebou neskryjeme, a tak taky přesně víš, kdo je tím pravým pro tohle poslání. A teprve pak losovali. 

Losování je pro nás poněkud nezvyklý způsob rozhodování. Naše církevní praxe je postavená na volbě. Kdo získá větší počet hlasů, ten získává tu pozici o kterou jde. Věříme tomu, že je to ten nejlepší a spravedlivý způsob. Ale u prvních učedníků vidíme velikou důvěru v losování. Důvěru, že jako je všechno v rukou Božích, pak je v jeho rukách jak volba, tak i to losování. Můžeme to i přijmout jako vzor pro naši víru. Vnímat v tom ujištění, že opravdu vše je plně v rukách našeho Pána a Spasitele. Není z toho vyjmuto ani takové losování, jehož výsledek se nám může zdát velmi nejistý. Ale ať už jde o volbu nebo o losování, je pak také důležité přijmout výsledek. Přijmout ho jako vůli Boha živého, který vidí mnohem dál než my. Jehož plány sahají od počátku až j samotnému konci. A do jeho plánů patři i to, zda zvolíme nebo vylosujeme kohokoliv. On přece ví a zná jak to bude pokračovat.

A tak los padl na Matěje. Ten doplnil učednický kruh na požadovaný počet dvanáct. A těchto Dvanáct, i s Matějem, se pak stalo autoritami prvotní církve a zvěstovateli evangelia. Ale to vůbec neznamená, že by Barsabas byl snad méně hodnotný než Matěj. To určitě ne, jeho víra a jeho následování Pána Ježíše bylo stejně opravdové a silné jako Matějovo. Jen s ním Pán měl jiné záměry než s Matějem. Povolal si ho k jinému úkolu než aby byl tím Dvanáctým. Podobné je to přece i s námi. Každého z nás si Pán Ježíš povolal ke službě. A každému svěřil to, k čemu má obdarování a na co stačí, s čím si dokáže poradit. Tohle je pro církve, pro sbor, pro společenství důležité. Tvoříme ho lidé různí a různě obdarovaní. S tím, že naše talenty se mohou vzájemně doplňovat, ale taky násobit a přinášet nové nápady, novou svěžest do našeho společného života víry. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, dej našemu společenství pevnost, odvahu a bláznovství otevírat se novým lidem, novým nápadům, myšlenkám a projevům tvého Ducha. Amen.