MATOUŠOVO EVANGELIUM 28,16-20

16Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

Trošku je v těch Ježíšových povelikonočních zjeveních zmatek. Každý evangelista vyjmenovává nějaké jiné a když už se na některém shodnou, tak ho stejně popisují odlišně. Může to být argument, že jsou vymyšlené pozdější církví. A je to její ostuda, když ta různá vyprávění nedokázala sjednotit. Takové pokusy samozřejmě byly. Ale církev vedená Duchem svatým dobře rozhodla, že mají v Písmu zůstat všechna čtyři evangelia. Byť si někdy i protiřečí. Což je celkem pochopitelné. Pohybujeme se totiž v čase, nebo vyprávíme si o čase, který se vymyká všemu před tím i potom. Jsme v čase mezi vzkříšením a nanebevstoupením Pána Ježíše. V čase, kdy on ještě zůstával v tomto světě a přece se už ujal vlády nebeského království. S veškerou mocí na nebi i na zemi. V čase, kdy se už moc tohohle království začala takhle viditelně a zřetelně projevovat. Ale všichni ostatní - jeho učedníci i učednice a další následovníci - ještě pořád v tomto světě zůstávali, zůstávají. I proto byla ona setkávání nutná. Aby učedníci viděli, slyšeli, vnímali, sáhli si a také přijali, že se věci skutečně proměnili. K upevnění víry ve Vzkříšeného Ježíše mělo posloužit i setkání v Galilei. Na hoře, kterou Pán Ježíš určil. Tam se setkali. Co se tam odehrálo je tak trochu ukázka toho, jak my lidé vnímáme Pána Ježíše. I když je to dávná historie, přesto je lidský pohled na Ježíše a jeho zmrtvýchvstání až dodnes podobný jako byl tehdy.

Setkávají se všichni na hoře, kterou Pán Ježíš určil. Ostatně, kde taky jinde než venku se to dalo uskutečnit. Kostely nebyly (Rokycanský kostel ještě nestál, abychom je pozvali k nám), do synagog by je asi jen tak nepustili a chrám nestál v Galilei ale v Jeruzalémě v Judsku. Galilea ale byla místem, kde to všechno začalo - u Genezaretského jezera Pán Ježíš povolal bratry Šimona a Ondřeje a syny Zebedeovy Jana a Jakuba. A pak si po Galiei postupně posbíral i své ostatní učedníky. Odsud pak společně vyrazili do Jeruzaléma a dál už to všichni známe. Předpokládám. Vybrané místo má připomínat okamžiky, kdy se Pán Ježíš odcházel modlit na horu. A taky se na horách setkával se svými posluchači a kázal jim tu. Nejčastěji proto, že tu byl větší klid než někde dole. V tomhle se tomu naše kostely aspoň trochu přibližují. Taky tu nacházíme větší klid než jinde. Klid na soustředění se na Slovo, na modlitbu či meditaci. Na obracení se k Pánu Bohu. Setkání na hoře mělo i symbolický a historický význam. Připomíná například Mojžíšovo setkání s Hospodinem, Elijášův zápas s Baalovými proroky nebo okamžik Ježíšova proměnění do nebeské slávy. A z tehdejšího pohledu bylo odsud určitě blíž do nebes, o kterých byli přesvědčeni, že je mají přímo nad hlavou.

Je zajímavé, že ani předchozí zjevení a svědectví o nich, a ani tenhle okamžik s mnohou symbolikou, některé z učedníků nepřesvědčil. Nedokážeme říct, zda tam bylo jen těch jedenáct, nebo tam bylo lidí víc. Ale je to možné, dokonce pravděpodobné. Pak by zmínka, že někteří stejně pochybovali byla o něčem trošku jiném, než kdyby se týkala jen samotných jedenácti. Ale i tak bych to chápal. Vzpomeňme na Izrael, který zažil v Egyptě i na poušti takové zázraky a stejně potřeboval pro svoji víru berličku v podobě zlatého telete. Aby si Hospodina nějak zpřítomnil. 

Řekl jsem, že se učedníci tehdy pohybovali ve velmi zvláštním čase. V čase po vzkříšení a před nanebevzetím Pána Ježíše. V čase, který je pro člověka hodně náročný. Protože to není čas o důkazech a dokladech, o fyzikálních zákonech. Ale je to čistě čas víry. Tady se opravdu dá jen věřit a nebo nevěřit. Jistě, je tady ještě ta možnost pochybovat. Být nalomený ve své nedůvěře, být nasměrovaný k poznání, být už na hraně, ale ještě ne za ní. Někteří z učedníků to měli právě takhle. A mám kolem sebe řadu lidí, kteří na tom jsou podobně. Něco je ke zprávě evangelia přitahuje, něco je na tomhle příběhu fascinuje, něco z něj na ně volá a zve. Cítí důležitost v něm pro sebe i pro svět. Ale ta lidská přirozenost se brání a vzpírá. Bývá to tak a není na tom nic tak špatného ani nepochopitelného. Cesta k víře, k uvěření byla, je a bude pro každého jiná, jedinečná. U někoho odstartuje jediným pohledem (jako Marii Magdalské u hrobu), někdo k uvěření potřebuje nějaký fyzický dotek (jako třeba učedník Tomáš). Někdo dojde k poznání skrze radost, jiný přes bolest. Někdo přes setkání s někým koho vůbec neznal (etiopský dvořan a diakon Filip), někdo přes své nejbližší (Šimona k Ježíšovi přivedl jeho bratr Ondřej). Je v tom úžasná a fascinující pestrost, která připomíná pestrost veškerého Božího stvoření. Je v tom veliká víra, ale taky veliké pochybování. A někdy se to všelijak prolíná a převaluje přes sebe. Kdo ještě včera pevně věřil, může zítra pochybovat a naopak. Kdo je dnes pevný jako skála se může zítra drolit jako písek. Takoví jsme, tak to s námi bývá. Pán Ježíš to o nás moc dobře ví. Stejně jako věděl, že někteří okolo něho i na té hoře pochybovali. A přece i těm pochybovačům svěřuje stejné poslání jako těm, kteří už uvěřili. Všechny je posílá zvěstovat evangelium. Zvěstujte to všem národům. Říkejte, co se stalo, jaké zvláštní události se odehrály a jaké důsledky to pro každého z nás má. A klidně to zvěstujte i se svými pochybnostmi. Nebojte se jich. I ty mají svojí cenu. Stejnou jakou má pevná a jistá víra. I ty mohou člověka přiblížit Kristu. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za jistotou víry, že ty jsi vstal pro nás a za nás z mrtvých. Děkujeme i za pochybnosti, které nás ve víře provázejí a nutí nás znovu nad vším rozvažovat a přemýšlet. Amen.