MATOUŠOVO EVANGELIUM 5,5

Sotva jsem se narodil, už jsem naplno křičel do celého světa, abych ho upozornil na sebe a na své potřeby. Volal jsem z plných plic: Jsem tu. Pojďte si pro mne. Postarejte se o mne. Přišel jsem do tohohle světa a odteď už je tedy i můj. Chci ho. Chci ho mít pro sebe celý! Nekřičím tak ale jen já sám. Takhle křičíme na počátku úplně všichni. Snažíme se vykřičet svůj nárok na svět, na jasné místo v něm, na ohledy od druhých vůči nám. Jako ti ostatní i já tu chci mít své dobré a jasné místo. Snažím se přivlastnit si aspoň kousek tohoto světa. No, raději spíš co největší kus, než jen nějaký kousíček. Bojuju tu o svoje místo, svoji přítomnost tady, o svoji nesmazatelnou stopu v dějinách na této planetě. Všemi svými schopnostmi a talenty, někdy ostrými lokty a třeba i tím křikem, řevem, když mám pocit, že je to potřeba, aby si vybojoval svůj nárok. Prostě chci, aby mě bylo co nejvíc slyšet, aby mě znala velká spousta lidí, obdivovali mě a uznávali. Jde mi zkrátka o to, aby můj hlas byl hodně dobře, ale hodně dobře slyšet do všech stran. Lidi ho musejí brát skutečně vážně, poslouchat ho a poznat ho. Chci, aby naslouchali mému hlasu a přijímali ho a brali mě pro sebe jako autoritu, podle které se mají řídit. Nechali se mým hlasem ovlivňovat, utvářet, vést. Ano, tohle chci - být nepřehlédnutelný a můj hlas aby byl nepřeslechnutelný. Jinak bych v tomhle našem světě neobstál. Kde bych asi tak skončil, kdybych se nedokázal pořádně ozvat? Jenomže, představte si to, Písmo a Pán Bůh se ke mně ozývají hodně odlišně.

Pán Ježíš mluví ke svým učedníkům i dalším posluchačům několikrát také o tom, kdo z lidí může vstoupit do Božího nebeského království. V Matoušově evangeliu je část, která je mnohými nazývána jako Kázání na hoře. V páté kapitole v pátém verši tam promlouvá takto ke svým učedníkům: 5„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“

Takže taková slova říká Pán Ježíš zástupu lidí, kteří se kolem něho shromažďují, aby mu naslouchali. Přicházejí za ním taky proto, že ho vnímají jako autoritu. Určitě lidskou ale ještě víc i náboženskou. A chtějí od něho slyšet radu, posilu, názor na nějaký problém, výklad nějakého nejasného textu v Písmu, rozhodnutí ve sporu. Ale touží i po konkrétní pomoci, činu a podobně. Chtějí, aby jeho hlas byl slyšet nade všemi ostatními. A zrovna k těmto shromážděným lidem promluví Pán Ježíš najednou trochu jinak, než asi sami čekali nebo chtěli, nebo toužili. Právě k těm, kteří tolik chtějí slyšet jasný a hlasitý prorocký hlas, výrazný Boží hlas, touží zažít Ježíšovu moc a sílu na vlastní kůži, tak k těm se náhle obrací s docela nečekanou výzvou. Už ne ti uřvaní a hluční a nadutí a pyšní. Tiší jsou, tiší mají být od teď těmi zajímavými a důležitými. 

Jenomže koho si pod těmi tichými vůbec máme představit? Jsou to pravděpodobně ti, jejichž hlas není v našem světě skutečně moc slyšet. Přitom Pán Ježíš nijak nespecifikuje proč vlastně nejsou slyšet, proč že jsou těmi tichými. Kdo to jsou ti tiší. Možná do této zvláštní skupiny patří ti, kteří jsou natolik slabí, že se raději ani neodvažují nějak ozvat, když děje něco s nimi nebo jejich životy. Aby na sebe nepřitáhli pozornost. Možná jsou až příliš vyplašení ze všeho toho křiku ostatních a tak si sami netroufají k tomu taky něco říkat. Nebo si sami připadají příliš nedůležití na to, aby se snažili svůj hlas pozdvihnout natolik, aby je bylo mezi všemi těmi ostatními aspoň trochu slyšet. A třeba jsou to takoví, co se stydí vůbec něco říct, projevit se trochu víc nahlas. Obávají se třeba toho, že se jim budou druzí za to posmívat a ponižovat je. Za jejich slabý hlas. Nebo je prostě my ostatní hlasití nechceme slyšet, protože posloucháme hlavně sami sebe a nikoho dalšího a nebo slyšíme spíš ty ještě o něco silnější a hlasitější než jsme my. Je to třeba i proto, že tihle tiší pro nás nemají dostatečně významný a důležitý hlas, abychom se jejich tichým hláskem vůbec chtěli nějak zabývat a naslouchat tomu, co chtějí říct. Jsou prostě moc malí, nezajímaví a proto i nedůležití.

Ale do téhle skupiny mohou patřit také ti, kdo jsou tišší jaksi programově, záměrně. Sami se rozhodli být a zůstávat těmi klidnými, pokojnými, tichými, kteří nechtějí vyvolávat jakékoliv další konflikty a spory. Sami od sebe nechtějí zvyšovat hlas a používat ostré lokty proti komukoliv druhému. Bylo by to proti jejich přesvědčení a pod jejich důstojnost, dělat něco takového. Křičet hlasitě na ty druhé.

Určitě nějaké takhle tiché všichni známe. A nebo možná že ne, protože jsou natolik tiší, že my je v tom našem společném hluku a rambajzu ani nevnímáme. Neslyšíme ty pro nás příliš tiché a proto asi i nezajímavé hlasy. Protože podstatné na tomhle světě a v téhle společnosti zatím pořád zůstává prosadit sám sebe. Podle toho se mezi sebou většinou řídíme. Ten náš svět je přece zatím pořád postavený na výkonech, na sebeprosazení, na tom být tím nejlepším, být prvním ze všech. To přece oceňujeme. Takové měření znali také lidé kolem Pána Ježíše. Jen někdo z mnoha měl totiž v té době právo rozhodovat a přikazovat druhým. Jen někdo mohl volat, křičet tak hlasitě, že ho ti druzí museli poslouchat. Museli sami zůstat tiše a dělat to, co jim ti s právem hlasitosti nařídili.

Člověk si říká, proč zrovna tichým Pán Ježíš nabízí to, že jim bude blaze. Ale ono je to v důsledku veliké ubezpečení právě pro všechny ty tiché a z lidského pohledu nevýznamné, že je přeci jenom někdo registruje a naslouchá i jejich tichému hlasu. Pán Bůh slyší každý hlas. Ten hlasitý, ale stejně tak slyší i ten tichý. I ten nejtišší, pro nás třeba až neslyšitelný. Pro ně zní ubezpečení, že ne jenom ti věčně hlasití a ukřičení, ale také všichni tiší mají nárok na tuto zemi. A Pán Bůh se postará o to, aby jim tento nárok nikdo nemohl upírat. Tiší jsou pod ochranou Boží moci. Bůh stojí s nimi a za nimi. A to je také evangelium Ježíše Krista. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě dej nám dobrý sluch, abychom slyšeli ty tiché a dovedli se s nimi spojit a být s nimi. Podobně jako ty jsi neustále s námi, ať už jsme tu jako ti tišší a nebo hlasití. Amen.