Když se podívám do své minulosti tak vidím, že jsem si to sypal tím svým životem pořád tak nějak v klídku a v pohodičce. Dokázal jsem se - radovat ze života. A pro by ne. Vždyť je v něm pořád tolik krás. Stačí se na některou z nich soustředit a užívat si jí. Chodívám třeba moc rád na procházky do lesů. Tam pak ležet někde na palouku na zádech a koukat se do korun stromů, jak se mírně pohupují ve větru. A mezi nimi probleskuje sluníčko. Naslouchat přitom šepotu větví a zvukům zvěře. Nebo se na podzim brouzdat šustícím barevným listím. Taky jsem chodíval moc rád na různé koncerty a festivaly. Folk, bigbít, písničkáři, vážná hudba. Vždycky to byla spousta úžasných zážitků. Sedával jsem taky v hospodě se spoustou nejrůznějších kamarádů a známých. Probírali jsme všechno možný a popíjeli přitom pivo. Dělali si legraci z přiblblého komunistického režimu. Z lidí, kteří se ho tolik báli, z jejich malosti a ubohosti, vymýšleli přitom co zajímavého zase společně podnikneme nebo uspořádáme. Nadávali na práci a na všechny možný debilní povinnosti, který s tím byli tehdy spojený. Moc rád jsem taky jezdil autem po světě a koukal se na něj, jak je krásný. Jak je úplně jiný, když se jede hezky pomalu, a jak se najednou změní když se naopak pořádně šlápne na plyn. Nádhera to je, když si to člověk takhle pohodlně sviští tou nádhernou krajinou. A co teprve, když si člověk vyjede někam jinam, do zahraničí, kde je všechno zase úplně jiný než tady u nás doma. Vidět hory nebo dokonce velehory opravdu stojí za to. Stát na mořském pobřeží a poslouchat hučící příboj a vidět slunce zapadající do mořských vod, to je taky neskutečná paráda. Kolik dalšího se ještě dá vidět a prožít a uskutečnit. Co všechno člověk tady na zemi může. Vlastně snad může cokoliv, co si usmyslí, co ho napadne, na co má odvahu a možnosti. Pozemský život je pořád neskutečně krásný a báječný. Když se tedy člověku všechno daří a všechno je s ním v pořádku.

Pán Ježíš promlouval ke svým učedníkům a posluchačům několikrát o tom, kdo z lidí může vstoupit, vejít do nebeského království. V Matoušově evangeliu je část, které je nazývána ,Kázání na hoře‘. V páté kapitole ve čtvrtém verši tam Pán Ježíš promlouvá ke svým učedníkům takto: 4„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“

Tohle říká Pán Ježíš lidem, kteří jsou okolo něho shromáždění a jsou celí natěšení na jeho slovo. Učedníci i ti všichni ostatní. Těší se, co zajímavého jim zase bude vyprávět. Proto přece za ním přišli a mnozí i z dost vzdálených míst. Sedí tam mezi nimi zcela jistě i celá řada spokojených a šťastných lidí. Jenže z těchto Ježíšových slov je celkem jasné, až jisté, že život není pořád jen štěstí a spokojenost a pohoda. Kromě mnoha krás a příjemností, může obsahovat taky pořádně nepěkné šmouhy a trable. Nikdy to nebývá jen samé klídek a pohodička. Však také za Pánem Ježíšem přichází i spousta lidí různě nemocných. Mnoho z nich v té době naprosto nevyléčitelně. Takových, co už nevědí, co by ještě mohli udělat, aby se uzdravili. Ježíš se potkává na svých cestách mezi městy a vesnicemi a samotami také s řadou lidí všelijak postižených. Na těle nebo na duchu. Zmrzačených fyzicky nebo duševně. Dokonce i kulticky, nábožensky, duchovně. A všichni jsou pro ty své nemoci nebo postižení vyloučeni ze společenství ostatních. Vedle těhle je tu okolo Pána Ježíše i nemálo všelijak skřípnutých životem. Těžce zasažených nepřátelstvím nebo nepřejícností druhých. Zradou, podrazem, lží, nenávistí. Které těžce semlela lidská neomalenost a sobectví. Bezohlednost, proti které se sami nemají šanci jakkoliv ubránit. Nebo systém, se kterým si prostě nevědí rady. Neví, jak na něho. Neumí se v něm vyznat. Určitě taky v zástupu okolo Pána Ježíše najdeme i celou řadu takových, kteří v životě bolestně trpí hlavně pro svoji vlastní hloupost a neschopnost. Nedovedou, nebo někteří se nechtějí prosadit v tom našem světě, vystavěném nejvíc právě na schopnosti prosadit se. Což se děje nejvíc na úkor těch druhých. A tihle všichni se dají shrnout pod to jedno jediné slovo, které tu používá Pán Ježíš. Všichni dohromady jsou ti plačící. 

Většinou to bývá tak, že dokud se něco takového nepříjemného, bolavého nestane člověku samotnému, tak se tím nezabývá. Dokud přímo na něho nedolehne bolest nemá důvod něco řešit za někoho jiného. Proč taky, když náš pozemský život je tak krásný a báječný? Proč se tedy zabývat nějakým cizím neštěstím, bolestí, trápením. Ohlížet se po ztrápených a plačících tamhle někde vedle. Možná se po nich moc neohlížíme my lidé, ale určitě se po nich vždycky ohlížel, ohlíží a pořád bude ohlížet Pán Bůh. Má pro ně velké pochopení, otevřené srdce i náruč jako mívá milující otec, a pak ještě má pro ně i připraveno něco krásného.

Všichni ti shrnutí pod jeden termín plačící, ti všichni budou potěšeni. Tak zní zaslíbení právě pro tyhle všechny plačící, postižené, nemocné, poraněné, zrazené a i jakkoliv jinak bolavé, ať už jde o bolest navenek nebo někde uvnitř. Je opravdu zajímavé, že ony plačící už Pán Ježíš nijak dál nespecifikuje, nekonkretizuje. Nějak je tu úplně jedno, zda člověk truchlí pro ztrátu svého nejbližšího, nad tím, že mu doktoři sdělili, že je nevyléčitelně nemocný nebo jen pro nějakou ztracenou malou hračku. Podstatná přece není velikost lidského neštěstí. Podstatou Božího zájmu o člověka je právě samo ono neštěstí, které ho svírá. Bolavý život. Trápení, které na člověka doléhá. Beznaděj, která ho pohltila, jako toho marnotratného synka z podobenství. Smutek ze všeho, co se mu nedaří. Takoví nejprvněji a nejvíce budou potěšeni. O to jak a aby to bylo dokonalé potěšení, o to se už postará sám Pán Bůh. Stvořitel a Spasitel člověka i všeho živého v celém nekonečném vesmíru. Setře každou slzu z očí a potěší všechny plačící svojí nezměrnou láskou. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za mnohé, kterým není lhostejné utrpení druhých. A prosíme ať mezi ně patříme i my. Pomoz nám vnímat potřebné okolo nás a také se jim snažit pomoci a zmírnit jejich utrpení. Amen.