MARKOVO EVANGELIUM 12,13-17

13Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. 14Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ 15On však prohlédl jejich úskok a řekl jim: „Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!“ 16Když mu jej podali, zeptal se jich: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ 17Ježíš jim řekl: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Velice se nad tím podivili.

Působí to zvláštně, že zrovna představitelé židovstva rozdělují život, nebo svět, nebo prostředí na části duchovní a pozemskou. Nebo jinak - dělí tu život člověka na povinnosti k Bohu a povinnosti k císaři. Udivuje, že to dělají zrovna oni. Pro které platil stejný Zákon jak ve věcech víry, tak ve věcech státu. Zákon je jen jeden a podle něho je třeba se vždycky řídit ve všech oblastech života. Navíc vždy upřednostňovali povinnosti k Bohu nad povinnostmi k zemi. A ještě víc nad povinnostmi k pohanům. A teď tu najednou mluví o Bohu i císaři v jedné rovině. Jako by ten římský císař mohl být Bohu Hospodinu nějakým partnerem k jednání. Nebo snad konkurentem, nebo by ho snad měl nahradit. Co to má být?

Má to být chyták. Je to úskok z jejich strany. Pokoušejí se Ježíšovi podrazit nohy záludnou otázkou. Vlastně neřešitelným problémem. Pokud upřednostní platbu císaři, může být prohlášen za kolaboranta. Přisluhovače Římu. Pokud upřednostní platbu Hospodinu, pak může být označen naopak za odpírače spolupráce s Římem, za rušitele klidu v zemi, za vzbouřence. Ať zvolí jakoukoliv odpověď, kouká z toho pro něho problém. Nu, vyřešil to, tak říkajíc, šalamounsky. Až se nad tím podivili, jak jim vyklouzl z dobře přichystané pasti. Jak se jim ho nepodařilo zatáhnout do politických a mocenských hrátek, kterých se sami účastnili.

A jsme u toho. Křesťanská církev po celá staletí řeší otázku jak moc se má, může, měla by angažovat ve věcech veřejných. Dokud byla v podzemí v římských katakombách, dokud byla pronásledovaná, neměla ani šanci nějak výrazně ovlivňovat politické dění. To platilo jak v Izraeli, tak v římské říši nebo třeba v Arménii. Ale když mohla vyjít na světlo, když se dokonce stala jedinou povolenou církví v římské říši, najednou se to obrátilo. Najednou jakoby její část přestala sloužit Bohu, dávat co patří Hospodinu a začala se mnohem víc starat o to kolik dát císaři. A pak taky - kolik toho mají lidé dávat jí. Kolik a co všechno má chtít, vymáhat, brát, zabavovat ve svůj prospěch. Nebo tzv. pro ,větší slávu Boží‘. Nešlo jen o majetky, ony pověstné pozemské poklady, ale současně taky i o moc, vliv, rozhodování i ovlivňování politiky. Tyhle snahy neskončily ani dneska. 

Jenomže my bychom neměli nějak razantně rozdělovat svět na prostory čistě církevní a necírkevní. Duchovní a materiální. Přece i křesťanů se dotýká dění v celé společnosti. A tak se dostávám k tomu, co je před námi. K okamžiku kdy máme, ba dokonce musíme dát císaři co jeho jest. Nechci a nebudu dělat žádnou předvolební agitaci komu dát ve volbách hlas. Ale uvědomuji si, že je to chvíle, kdy víc než kdy jindy máme povinnost dát světu, co mu patří. Znamená to ale taky pečlivě přemýšlet nad tím, že ovlivňujeme budoucnost. A to nejen tu nejbližší a naší, ale máme přemýšlet i nad tím, co můžeme udělat a připravit pro další generace. To, jak se rozhodneme za ten týden, to ovlivní i svět, ve kterém budou žít, studovat vyrůstat generace po nás. Ve kterém bude dál žít a pracovat i církev a její jednotlivá společenství. Ve kterém to bude vypadat podle toho, jak se rozhodneme. Ano máme dávat císaři, co mu patří. Přitom ale s vědomím, že ještě před tím máme dávat Hospodinu, co patří jen jemu. 

Ježíšova moudrost se prokazuje v tom, že se nenechal nachytat. Prohlédl chyták, který na něho nastražili. Uvědomil si dobře, kam jeho protivníci míří a co z toho může vzejít za těžkosti. A tak se zachoval přesně tak, jak mu nejdřív pochlebovali. Nekoukal na to, že tu před ním jsou vzdělaní teologové (farizeové) a vlivní politici (herodiáni). Nekoukal na to, zda mu mohou nějak uškodit. Ale podle skutečnosti jim odpověděl. Na prvním místě patříme Bohu Hospodinu. A máme hledět na jeho vůli a Slovo. Ovšem také na jeho lásku a milosrdenství. To má být přece první přede vším jiným. Tak je to psáno na začátku Zákona - Já jsem Hospodin tvůj Bůh a nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Tím bychom se měli řídit, ať se děje co se děje. Z Ježíšovy strany je to takový žďuchanec do protivníků. Tohle přece vy sami moc dobře víte, že první je Hospodin Bůh a jemu patří všechno. Čest, chvála, oslavování. Patří mu i všechno stvoření, včetně člověka. Všechen život. Jemu patříme a jemu se zodpovídáme. Taky žijeme ve světě, který on svým slovem stvořil jako dobrý. Potom ho svěřil člověku do péče a do užívání. A tak jsme povinni také dodržovat zákony světa pozemského. Nemůžeme se z toho vymanit, protože máme zodpovědnost za svět, za zemi, za to místo kde žijeme. Tedy je potřeba dát císaři, dnes státu, to co mu patří. Naplnit povinnosti, které na nás klade. Židé měli zaplatit povinnou daň pohanskému římskému císaři. Vlastně římské říši, protože císaři se po čase měnili (a na to židé neměli žádný vliv), ale říše tu zůstávala nadlouho. My máme na rozdíl od nich možnost ovlivnit to, kdo bude oním ,císařem‘ u nás. Můžeme to vnímat a přijímat i jako dar, který nám Hospodin dává. Jako projev své lásky a přízně, která nás posunuje od dědičných králů nebo samozvaných diktátorů až k dnešní možnosti vybírat. Buďme za to vděčni, že smíme dávat Bohu to podstatné a světu to potřebné. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě o moudrost při každodenním rozhodování se. Dej nám do srdce tolik lásky, aby nás vedla pokorně i odvážně při řešení stále nových situací. Přidej nám k tomu, prosíme i svého svatého Ducha, aby zůstával naším rádcem. Amen.