Víte, uvědomuju si kolik je v mé blízkosti lidí, kteří určitě nemají tolik, jako mám já. A kdybych se vypravil někam dál - Afrika, Asie, Arábie - asi by byl ten rozdíl ještě zřetelnější. A taky kolem sebe vidím lidi, kteří se bez pomoci druhých prostě neobejdou. A ještě jiné, kteří potřebují, aby jim někdo znovu a znovu připomínal a opakoval základní životní návyky. A jsou tu i děti, které jejich rodiče nejsou schopni vychovat, nedávají jim ani čas ani zájem. A taky je mi jasné, že všichni ti, kdo se o ně starají - pečovatelky a pečovatelé a sestry a lékaři a sociální pracovníci a učitelé a další personál v mnoha různých zařízeních, že takovou činnost nemohou dělat zadarmo. Aby to bylo profesionální, aby to byla skutečná pomoc, aby to celé mělo smysl a řád a cíl, musí to být lidé se vzděláním, s praxí, se zkušenostmi. Chápu to a tak se snažím je různě podporovat. Někdy finančními dary, jindy dobrovolnou pomocí, někdy zase nějakými hmotnými dary nebo konkrétní materiální pomocí. Myslím, že to tak má být. Starat se nejen o samotné potřebné, ale současně také o ty, kdo jim poskytují pomoc a zázemí a naději a radost. Já sám se takhle starat moc nedokážu. Neumím to, nemám na to buňky, nebo talent. Patrně bych se v takové roli ani necítil moc dobře. Nevěděl bych si rady. A právě o to víc pak obdivuju ty, kteří tohle dovedou. Mají ten dar. Naladit se pěkně přímo na vlnu toho, kterému pomáhají. Dovedou s ním i třeba nějak zvláštně komunikovat. Rozumějí mu, chápou, vnímají. Zvládnou vycítit, co se v něm zrovna odehrává a najít ten správný způsob jak mu vyhovět. Je to prostě úžasné, že takoví lidé jsou A je to úžasné, že naše společnost tohle dokáže. Jsem na to vážně hrdý, protože to určitě není samo sebou. Má to svoji letitou historii, staletý vývoj. 

Ale na druhou stranu v tom možná máme pořád ještě nějaké rezervy. K téhle myšlence mě totiž navedl text, věta z Matoušova evangelia, kde Pán Ježíš hovoří jak ke svým učedníkům tak ale i k dalším shromážděným posluchačům. V páté kapitole, v sedmém verši jim říká přímo tohle: 7Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

A tady jsem narazil na ten zvláštní termín - milosrdenství. Co to vlastně znamená?  A jak má, jak může být člověk milosrdný. Možná taky ke komu má být milosrdný? 

Když se podíváte do Písma, kde jsem samozřejmě hledal nejdřív, narazíte na mnoha místech na skutečnost, že milosrdenství je tam nejvíc a ponejprve přisuzováno, nebo přiřazováno Bohu Hospodinu. To on je vždycky jako první ten milosrdný. To on se smilovává nad člověkem. Vlastně tak činí už od počátku, jak jsme to četli u Jana. U něho milosrdenství začíná, od něho přichází k nám. Už od stvoření je milosrdenství, je smilování znamením Hospodinovi blízkosti a přítomnosti. A jeho milosrdenství je pokaždé taky velice konkrétní. Hospodinovo milosrdenství je vždycky spojeno s nějakým konkrétním člověkem, nebo lidem a současně i s velmi jasným projevem ze strany Boží. Milosrdenství Hospodinovo, se tedy vždycky vztahuje přímo ke člověku. Ke mně, k tobě, k mnoha a mnoha dalším lidem. Které ani neznáme a nepoznáme, ale Boží milosrdenství nás s nimi propojuje. Spojuje do jednoty těch, nad kterými se smiloval. A takové milosrdenství, smilování se je znamením jeho lásky, kterou od samého počátku cítí a projevuje svému stvoření, svému obrazu zde na zemi - člověku. Milosrdenství je tedy jednoznačně propojeno s láskou. Platí, že kdo miluje je současně i milosrdný a naopak. Kdo je milosrdný má současně i lásku k druhým. Kdo se dokážou smilovat nad tím, kdo stojí naproti nim, vedle nich nebo dokonce i proti nim, tak takový mají v sobě odlesk Božího milosrdenství. Podobně jako se smilovává Hospodin Bůh nade mnou, nad námi, nad mnohými, tak bychom se také my měli umět smilovávat nad druhými lidmi.

Takže z toho je jasné, že milosrdenství je především určitý vztah mezi Bohem a člověkem. A to vztahem nesmírně veliké lásky. Až takové, která dokáže překračovat běžné hranice a vstupovat i tam, kam se normálně neodvažujeme. A smilovávat se, či odpouštět a rozdávat i tehdy, když se do toho moc nechce. Nebo i když člověk nevidí důvod k něčemu takovému. Právě to je ten nejlepší obraz boží v člověku. Vidět nejenom sám sebe, nejenom své bolesti a trápení, nejenom to moje štěstí a spokojenost. Ale vnímat a přijímat také své bližní podobně, jako Pán Bůh vnímá mně. S láskou a milosrdenstvím. 

Nakonec bych milosrdenství či smilování viděl, nebo zkusil popsat jako jakýsi koktejl. Určitě v něm nemůže chybět úcta. K životu jako takovému. Jedinečnému a neopakovatelnému daru. S vědomím, že každý z nás máme jen ten jeden a podle toho bychom k tomu měli přistupovat. Ke svému životu i k životu bližních. A taky bych do něho vrazil odpuštění. I proto, že v životě se nic už neopakuje ani nedá vrátit. A žít pořád  jen v minulosti, ve starých křivdách a zlobách se nedá. To už pak není skutečný život, ale jen bolavé živoření. I proto sem patří také velkorysost a nadhled nad tím, co se s námi nebo mezi námi děje. Abychom byli schopni se od starých zážitků odpoutat a spíš hledět kupředu, k tomu novému. Ale současně poučeni minulostí. Takže je důležitá i vnímavost vůči druhým. Ne jen zaměření se na sebe, ale slyšet, vidět, vycítit, co mi můj protějšek sděluje slovy, ale také řečí těla. No a jako nejdůležitější ingredience sem patří pochopitelně láska. A o té se toho řeklo i napsalo už nepřeberně. A abych nezapomněl. I když je člověk milosrdný měl by přece jenom počítat s tím, že se ale nemusí vždycky od druhé strany dočkat stejného. To se prostě stát může a stává. Právě proto je tu zaslíbení, že takoví dojdou milosrdenství v nebeském království, milosrdenství u Boha, taky jako odměnu za svoji snahu být obrazem Božím. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za všechno dobré, co jsi pro nás vykonal. Za tvoje rozhodnutí přijít k nám, za oběť i vítězství nad smrtí. Za velké milosrdenství, které jsi nám takovým způsobem projevil. Amen.