Dnes máme první den po sobotě a tak se pro něj hodí právě tohle čtení z 

JANOVA EVANGELIA 20,19-23

19Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tak tohle je zcela neuvěřitelná zpráva. Taky zcela nemožná. Nezdá se vám? Myslím Ježíšovo zázračné zjevení uprostřed uzavřené místnosti. 

Učedníci se schovávají. Nevystrčí ani nos, protože mají strach aby nedopadli jako Ježíš. Tohle není naposledy. I potom se mnohokrát církev schovávala za zavřenými dveřmi. Někdy proto, že skutečně hrozilo pronásledování a dokonce i smrt za víru v neviditelného Boha. Někdy jen proto, že by se jiní mohli posmívat víře v Ukřižovaného a Vzkříšeného Krista. A někdy kvůli tomu, že mezi sebe nechtěla pustit nikoho dalšího, protože se považovala za výlučné společenství. Ale ať už jsou důvody jakékoliv, vidíme tady, že uzavírat se je chyba. Hrozí, že se z uzavřené církve stane buď sekta a nebo partička těch, kteří se mají rádi a vystačí si. A nebo jen jakási skupinka vystrašených a neschopných jedinců. 

Strach, který ochromuje a který mívá velké oči, právě takový sevřel učedníky po Ježíšově ukřižování. Představuji si, jak tam sedí a zoufale si pořád dokola opakují: Co bude dál? Co máme dělat? Co s námi bude? Byli snad tak vystrašení, že naprosto zapomněli na všechno, co jim Pán Ježíš říkal? Co své učedníky učil? Někdy se to stává. Myslím, že i nám. Občas zapomínáme na to povzbudivé a nadějné, co jsme četli v evangeliích, slyšeli v kázáních a úvahách, i co jsme sami zažili. Někdy z nás mizí všechno to radostné, nadějné, povznášející a zbývá pocit prázdnoty a nemohoucnosti. A zas se vynořuje otázka: Co máme dělat když jsme sami? I to je jeden z důvodů proč Pán Ježíš za námi přichází. Tehdy se svým učedníkům zjevil tak, jak ho znávali. Aby je ujistil, že zpráva, kterou slyšeli hned ráno od tří žen, že ta je pravdivá. A on je skutečně vzkříšený. Potvrdit to mají i ty  rány na rukou a v boku, které jim ukáže.

Ale stejně je to neuvěřitelná zpráva. Že by někdo vstal z mrtvých a mohl se jen tak zničehonic objevit uprostřed zavřené místnosti. Působí to na mě, že učedníci ani ve chvíli, kdy se mezi nimi Ježíš objevil ještě nevěřili. Nedivím se jim, já bych tomu asi taky v první chvíli nevěřil. Ostatně pořád je mnoho těch, kteří takové zprávě nevěří. Ale jak ještě víc přesvědčit toho, kdo ne a ne uvěřit? Snad i proto přichází ten zvláštní okamžik, kdy Pán Ježíš dýchne na své učedníky se slovy: „Přijměte Ducha svatého.“ Ten jim určitě pomohl se lépe zorientovat a poznat, co se skutečně stalo. Je to okamžik jakéhosi jejich prozření. Je to okamžik, kdy jsou oživeni a mohou vstoupit do svého nového života. Jako Stvořitel na počátku vdech člověku život, aby mohl být jeho obrazem a taky partnerem (jak jsme to četli z knihy Genesis), podobně v téhle chvíli Pán Ježíš vlastně vdechuje učedníkům nový život. S pomocí Ducha svatého se tak stávají někým novým. Novým stvořením. Už zjišťují a poznávají, že jejich Mistr opravdu vstal z mrtvých. Že ranní svědectví žen o otevřeném a prázdném hrobu je pravdivé. Že se před nimi s Ježíšem objevila i nová radost a veliká naděje. A v jejich tolik rozbouřených a zoufalých duších se náhle může rozprostřít pokoj, který dává jen a jen Pán Ježíš.

Právě setkání se vzkříšeným Pánem je okamžikem, který člověku přináší pokoj. Ať už je jeho minulost jakákoliv, ať už napáchal cokoliv, ať už si nese bolestí k neunesení, ať už si neví rady co a jak dál, tak v tenhle okamžik setkání to všechno minulé jde stranou. Člověk se dostává do zcela nové situace omilostněného hříšníka, který si už dál nenese nic zlého. Všechno špatné zemřelo s Pánem Ježíšem a dar Ducha svatého nás uvádí do novosti nebeského království. Do života, který není zatížen ničím špatným a zlým. Který je naplněný radostnou zprávou - evangeliem. Který dobře vnímá, že na základě této nezasloužené a přesto velmi reálné milosti je potřeba žít jinak než doposud. Měl bych přijmout změnu, která se se mnou udála a reagovat na ní. Duch mi dává tuhle změnu či proměnu poznat a přijmout ji. Součástí změny je i pokoj, který dává Pán Ježíš. Pokoj právě z toho, že jsme byl omilostněn. Že mé hříchy mi Pán odpustil. Očistil mě od nich. Setkání, odpuštění, milost, radost, Duch - to je to nové v proměněném životě. V životě podle Krista. 

Změna by pak měla být poznat i v ochotě odpouštět druhým. Podobně jako Bůh v Kristu odpustil mě, i já bych měl v lásce Kristově odpouštět mým bližním. S jistotou, že jednám tak, jak mě k tomu vyzývá Pán Ježíš. A že mé odpuštění druhým bude mít odezvu i v nebesích. Odpouštím-li, pak už se ve mě odráží nebeské království a prolíná se pozemské s nebeským. Naše odpouštění si čistí vztahy v tomto světě. A Pán ví, proč a za co komu odpouštíme a slyšíme, že i on chce odpouštět v souladu s námi. Že nám tolik důvěřuje. Ale bývají i zážitky a události a slova a činy, které jsou tak zlé, že je odpustit nedokážeme, neumíme. Nejde to, nedaří se. Neseme si je jako nepříjemnou zátěž. I v takové situace nás provází náš Pán a nese s námi i tuhle tíži. To námi neodpustitelné. Když to nezvládáme my, pak ani on nemůže odpustit. Aspoň dokud je to problém tady na zemi. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za tvé vítězství nad hříchem a smrtí. Děkuje za milost odpuštění, které se nám tak dostalo. Prosíme, dej ať i my dokážeme odpouštět a nevzpomínat na staré bolesti a křivdy. Dej, ať si umíme užívat téhle možnosti a žít v čistotě a pokoji. Amen.