LUKÁŠOVO EVANGELIUM 12,16-21

16Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. 17Uvažoval o tom a říkal si: ,Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?’ 18Pak si řekl: ,Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.’ 20Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?’ 21Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

V podobenství se hovoří pouze o bohatém muži. Napovídá to, že Pán Ježíš chce mluvit o boháčích obecně. Ale my si toho bohatého muže pro dnešek pojmenujeme třeba Šlomo. 

Mnohým se asi líbilo a líbí, jak to Pán Bůh tomu bohatému Šlomovi nedaroval. Jak mu tu jeho pýchu na místě spočítal. Jeho nadutost, pramenící z velkého bohatství. Z pocitu, že přece může všechno co chce, když na to má. Cítíme, že něco takového by bylo potřeba i dneska. Aby někdo stejně rázně zpražil dnešní naduté bohatce. S takovými slovy, jaká pronesl Pán Ježíš na boháčovu adresu, by se i dneska ztotožnil kdekterý „obyčejný“ obyvatel nejenom naší malé země. Pýcha bohatých a mocných vzrůstá. Takový pocit má hodně těch „nebohatých“. S příklady bezohledné nadutosti se taky střetáváme. Ve zpravodajství slýcháme o různých „podnikatelích“, kteří svůj majetek získali různými nepoctivými praktikami a machinacemi - daňové podvody, neodvádění povinného pojištění, čerpání neoprávněných dotací a podobně. Ale jim to nevadí a ještě se tím dokáží pyšnit před námi. Námi neschopnými. A co politici? Ne všichni, ale na některých je jasně vidět, že do politiky vstoupili pouze s jedním jediným záměrem a tím je namastit si vlastní kapsu co nejvíc a co nejrychleji, aby už víckrát nemuseli chodit zařezávat na šichtu a měli se už jen dobře. Ti všichni by potřebovali slyšet taková jasná, přímá slova, která slyšel bohatý Šlomo od Pána Boha. Potřebovali by je slyšet, aby si konečně přestali být tak moc jistí svými domnělými výhodami a přednostmi, pramenícími pouze z jejich z bohatství. 

Jenže, pozor, kdybychom se na ten příběh podívali z pohledu podnikatele nebo živnostníka, tak z tohoto úhlu na Šlomově chování nemusí být nic špatného. Spíš naopak. Jeho jednání se dá ohodnotit jako chování moudrého hospodáře. Staral se, aby ani zrno nepřišlo nazmar. Proto dává vystavět větší stodoly, do kterých se mu bohatá úroda vešla a neshnila na poli, nesežrali jí myši ani nerozkradli chudší sousedé. Kdekterý hospodář by vám řekl, že to tak bylo správně a že by to sám udělal také. Jen blázen by nechal ležet ladem takové bohatství. Jen blázen by se o něj nepostaral. Z tohoto pohledu není nic špatného na tom, když člověk užívá svůj talent ku prospěchu. Vždyť Ježíšovo podobenství o hřivnách nás nabádá k využívání talentů, které máme. Vede nás k jejich rozmnožování. A když má někdo talent dobře a rozumně hospodařit, má tento talent také využívat v té největší míře.

Když se na příběh podíváme optikou starozákonního příběhu o Josefovi, tak získáme pocit, že se Šlomo zachoval podobně jako on. Bohatou úrodu shromáždil do stodol, dobře se o ni postaral a zachoval ji celou na horší časy. Udělal to samé, co už kdysi dávno v Egyptě praotec Josef. A díky tomu pak Egypťané přečkali časy neúrody. Díky rozumnému chování dobrého hospodáře Josefa měli i obyčejní lidé potravu v následujících sedmi letech neúrody. Dá se předpokládat, že sám Josef na tom neprodělal. A stalo se to na základě Božího rozhodnutí. Z Hospodinova zásahu byl Josef jmenován faraónovým zástupcem. Druhým nejdůležitějším mužem v zemi. Nepochybujme, že tím byl zabezpečen na celý zbytek svého života. Podobně jako náš bohatý statkář Šlomo. Už nemusel mít starost o to, co bude druhý den jíst, kde ulehne, co si vezme na sebe a kde sežene dostatek peněz na zaplacení složenek za plyn a elektřinu, na nakrmení dětí a na benzín. Takové obyčejné starosti ho už netrápily. 

Tak proč Pán Ježíš bohatého Šloma tak napadá? Proč mu Bůh přímo nadává? A proč se nechoval stejně k Josefovi, když jejich příběhy mají tolik společného? Asi proto, že nějaký rozdíl v nich bude. 

Řekl jsem, že Pán Bůh Šlomovi nadává. Na něco takového nejsme v Bibli zvyklí. Lukáš zaznamenal, že Pán Ježíš použil slovo „Blázne“. Dneska se to nezdá jako urážlivé slovo. Blázna vnímáme jako člověka nemocného, který je tak trochu hoden politování, tak trochu mu snad i závidíme jeho potřeštěnost, se kterou se může vymykat leckdy svazujícím společenským normám, tak trochu bývá roztomilý ve svém podivínství a tak trochu se před ním máme na pozoru, protože nikdy nevíte, co takového blázna napadne, co řekne nebo co v příští chvíli udělá. Ale biblický blázen, to je trochu jiný kafe. Blázen je v biblickém smyslu ten, kdo žije svůj život bez Boha Stvořitele, kdo ani trochu nepočítá s Hospodinem, s jeho mocí, s jeho vůlí a silou. Kdo si svůj život buduje a vytváří na jiných základech, než na poslušnosti a pokoře před Bohem. Písmo to míní dokonce až tak, že takový blázen stojí pod vlivem ďábelských, Bohu odporujících mocnostech, a tím se dotyčný stává nezpůsobilým pro společenství s Bohem. Ten, kdo byl označen jako blázen, býval v Izraeli vyobcováván ze společenství lidu a z obecenství s Bohem. Nesměl na bohoslužbu. A to bylo asi skutečně to nejhorší, nejzlejší, čeho se mohl Izraelec na druhém dopustit. Staří Izraelci to brali skutečně tak, že dotyčný je bláznovstvím vylučován z jakékoliv naděje na spasení a na věčný život i na odpuštění. Bylo jasné, že není dobré s takovým člověkem, s bláznem, dál udržovat další styky. Tímto pojmenováním, označením, tak mohlo být zcela zatraceno nejenom tělo, které se v temném hrobu mění v prach a tak se navrací zpět do země, ale také duše člověka, která se tím ocitá někde v prostoru, kde není žádného spojení se Stvořitelem a Vykupitelem. V zatracení, odkud není nijaké cesty ani zpět, ale ani někam dál. Kde už nic není a nic se tu neděje, nekoná. Blázen už nemohl vstoupit pod Boží moc, neboť jeho bláznivá ďábelskost se tomu příčila. Odpírala se podřizovat Hospodinově vůli. Bláznovství v biblickém smyslu je bezbožnost. Bezbožný život. A blázen je člověk žijící život bez Boha. Tak to vnímal starý Izrael, tak to cítila i Ježíšova doba.

A snad i na tohle Pán Ježíš naráží ve svém podobenství. Všimněme si, jak hezky a roztomile tady Šlomo rozmlouvá sám se sebou. Je vidět, že se má opravdu rád. Třikrát je zde psáno: „říkal si“. Rozmlouval se svojí vlastní duší. K ní se obrací a na ní myslí, když si říká: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli“. Má příjemný pocit, že se mu podařilo zabezpečit se před vším nebezpečím. Dospěl ke kýženému cíli. Má dost „na mnoho let“, a na ty se těší. Může si dopřávat, co hrdlo i duše ráčí. A může být přitom spokojený. Veselit se z toho, jak se mu povedlo na všechno vyzrát. Už mu nic nehrozí a také mu nic nechybí. Nehrozí mu nedostatek. Může si užívat života na plné pecky. Nalezl odpověď na otázku, která zaznívá v žalmu a na kterou hledá odpověď i dnešní člověk, chudý i bohatý: „Kdo nám dá užít dobrých věcí“. A právě v tomhle příjemném, milém a nadějném rozpoložení, v okamžiku nadcházející světlé budoucnosti, přichází studená sprcha. „Blázne“, říká mu Bůh. Kde to žiješ? V jakém světě si myslíš, že seš? Jsi skutečně jako pomatený, jako blázen bez rozumu, jako nemoudrý muž. Copak se dá život nějakým majetkem, věcmi, plnými stodolami, pěti, šesti, sedmi místnými ciframi na kontě dokonale zabezpečit? Ani sebe lepší systém bezpečnostního zařízení, ani sebelépe vycvičená ochranka, ani hesla a kódy, ani ty šílené sumy na bankovních účtech, ani ti nejzručnější a nejvzdělanější lékaři, mastičkáři a léčitelé, ani nejmodernější přístroje, nic z toho nedá člověku pevnou jistotu poklidné a šťastné budoucnosti, že tady bude ještě zítra a pozítří a popozítří... Nezajistí pokojný a věčný život jeho duši. Protože, jak je patrné z dalšího, naše duše nám tak úplně nepatří. Nemáme ji najisto. „Ještě této noci si vyžádají tvoji duši“, slyší Šlomo. Tvoje duše, Šlomo, není jen tvá. Není ani zabezpečená i když si myslíš, že jsi pro ní udělal, co se dalo. Prostě si tvoji duší vyžádají. Bude vzata od tebe i od všeho, co jsi pro ni nashromáždil „na mnoho let“. Nebude už ani jíst, ani pít, ani veselé mysli, protože bude vzata pryč. Bude vyžádána, abys vydal počet zesvé existence. Z života, jak ja pro koho jsi ho žil.

Tady je rozdíl mezi novozákonním Šlomem a starozákonním Josefem. Josefovo shromažďování úrody bylo konáno ve prospěch druhých. S ohledem na ně. Smyslem všeho snažení bylo blaho mnohých bližních. Plné stodoly znamenaly život a záchranu pro mnohé duše. Ale Šlomo, ten mluví jenom sám k sobě. Myslí na svůj prospěch a zabezpečení jen své vlastní duše. Ji, jenom ji miluje opravdu jako sám sebe. Nemiluje tak ale žádného svého bližního. Neoslovuje a nelaská žádnou další duši a nepřeje jí jídlo a pití a veselou mysl na mnoho let. Celé Šlomovo doposud moudré a rozumné dílo se stává bláznivým ve chvíli, kdy myslí jen a jen na sebe sama. V takovém okamžiku je jedno, jestli je onen majetek opravdu tak veliký, nebo se jedná jen o pár drobných, nebo o touhu majetek teprve získat. Jisté však je, že právě tehdy, když majetek začal zastiňovat skutečného Pána, tak právě tehdy se započalo Šlomovo bláznění. Tady se objevuje ona neskutečná nabubřelost, pýcha, sobectví, bezohlednost, které všechny ostatní okolo tolik ohrožují a vztekají a kterým učinil konec až Hospodinův hlas. Takže podobenství o Šlomovi nás směřuje k tomu, že bláznovstvím je, když se snažíme si vybudovat jistotu na čemkoliv jiném, než na Hospodinových přikázáních, tedy na jeho vůli a lásce. A zve nás k tomu, abychom opustili hromadění do stodol nebo sejfů na zemi - ty mají jen sloužit a nikoliv vládnout. Máme se raději snažit nashromáždit si v nebesích poklad dobrého žití.

A před závěrečným Amen ještě krátkou vsuvku. Je docela dobře možné, že ona osoba z podobenství ani nemusela být mužem. Stejně tak se nemusela jmenovat Šlomo. Kdopak ví, jak se vlastně ten člověk, tak usilovně schraňující majetek a bohatství, jak se asi doopravdy jmenuje a komu Pán Ježíš svá slova říká? A teď tedy - Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Ty jsi ten největší a nejkrásnější poklad jaký je možné získat. Společně chceme usilovat ho získat nejen pro sebe, ale i pro své bližní. Pomáhej nám v tomto usilování svým Duchem a svojí láskou.