SKUTKY APOŠTOLŮ 1,9-11

9Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. 10A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu 11a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Nevím jak vy, ale já bych chtěl hrozně moc být mužem z Galileje, co stojí někde za Jeruzalémem na louce a hledí k nebi. Moc a moc bych to chtěl. Vidět a zažít ten okamžik, kdy se Ježíš jakoby převtělí nebo přestoupí z pozemského do království nebeského. Pro učedníky to musel být veliký okamžik. A taky pro jejich víru. Najednou mohli bezpečně vědět, že ten, kvůli kterému opustili všechno je opravdu Mesiáš a Boží Syn a Král. A mohli mít jasnou naději, že také oni jednou vejdou do nebeského království a budou tam se svým Králem.

Ale mě se to nepovedlo. Ani nikomu z nás. Jsme od těch časů příliš vzdálení. A tak pro nás platí to, co Vzkříšený Ježíš říkal Tomášovi: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Neviděli jsme ani narozeného, ani ukřižovaného a samozřejmě ani vzkříšeného Ježíše. Jsme odkázáni na svědectví evangelistů, že popsali to co se skutečně stalo. A jsme také odkázáni na působení Ducha svatého, že nás opravdu navštíví a vybídne k následování Pána Ježíše. Je to u nás zkrátka jinak, než to bylo u prvních učedníků. A taky jinak, než to bylo u první církve, protože ta pořád mohla slyšet svědectví těch, kteří s Pánem Ježíšem byli, doprovázeli ho, naslouchali mu a potkali se s ním i jako se Vzkříšeným z mrtvých. Ale další generace ty už jsou pod mocí Ducha svatého. 

Jak se asi učedníci vyrovnávali s tím, že tu teď už opravu zůstali bez Pána Ježíše? Ten pocit už přece zažili jednou. Když Pán Ježíš zemřel na kříži a jeho tělo uložili do hrobu. Zůstali bez něho. Ale tehdy v nich opravdu převažovala beznaděj. Jakoby vyschnutí víry. Takové zmrtvění. Teď už je to ovšem úplně jiná situace. Vědí, že Ježíš je živ. Viděli ho, slyšeli, jedli s ním a dostali od něho zaslíbení, že jistojistě vrátí. Teď už jako skutečný Stvořitel a Spasitel, jako Král. Zaslíbení vyvolává naději. Protože ukazuje kupředu. K tomu, co se stane. Co dobrého přinese budoucí čas. Současně zaslíbení potřebuje i víru, protože není řečeno kdy se zaslíbení naplní. Může to být pozítří a nebo třeba až za několik tisíc let. Ale teď už učedníci žijí nadějí. Tou samou nadějí žijí i všichni další, kteří se přidávají k pozemské Církvi Kristově. Ta naděje je posílena mocí a láskou Ducha svatého. Protože příchod Ducha svatého je dalším potvrzením, že Ježíš je skutečně Pánem nebes i země, že je opravdu Boží Syn. Tak to popisuje kniha SKUTKY APOŠTOLŮ ve 2 kapitole ve verších 1-4:

1Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Učedníci zažili Pána Ježíše jako vynikajícího kazatele, jako břitkého diskutéra, jako léčitele, jako sytitele zástupů. Viděli ho plného soucitu nad bezmocnými, ale i rozhněvaného nad nenasytností církevních představitelů. Zažili ho na vrcholu sil a popularity a pak taky poníženého a zbitého. Zažili ho umírajícího na kříži a pak vzkříšeného do nové slávy. Tohle všechno si učedníci nesli dál i po Ježíšově nanebevstoupení. A aby s tímhle pokladem dokázali dobře naložit, zhodnotit ho, aby nesl dobrý užitek, třiceti, šedesáti nebo stonásobný, proto k nim přichází Duch svatý. Aby oživil a vedl Boží lid.

Jak jsme to četli, je v něm zvláštní síla a energie. Je v něm vítr i oheň. Je v něm slovo i skutek. Je v něm Bůh i člověk. To Duch v nás probouzí víru v Ježíše jako vzkříšeného Pána a Spasitele. V kom se probouzí víra, pak je to vždycky v součinnosti Ducha svatého a člověka. Duch k nám přichází a naplňuje nás podobně, jako naplnil a oživil víru prvních učedníků. A pak už jsme my lidé těmi, kdo mají jít a konat. Někdo dokáže mluvit tak, že mu mnozí rozumějí a chápou. Jiný koná tak, že mnohým pomáhá od těžkostí a vysvobozuje z bolesti. Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc, dovolím si citovat pány Voskovce a Wericha. 

Míváme pocit, že nás je málo, že se církev scvrkává a kostely se vyprazdňují. Mnohde převládá beznaděj, že po nás už nebude nic. Žádná církev. Ale podobné pocity mohli mít i sami první učedníci. Že se po Ježíšově smrti rozejdou do svých domovů a dál už se nebude dít nic. Lidé rychle zapomenou na toho zajímavého kazatele z Nazareta a na ně si už nevzpomene vůbec nikdo. A pak čtete příběh o seslání Ducha svatého a co to všechno rozpoutalo. Jakou misijní aktivitu. Jakou chuť do práce na Boží vinici. Jaké nadšení pro hledání nových způsobů, jak předat evangelium. Skutečně odevzdání se a přijetí Ducha rozběhlo tehdy v Jeruzalémě události, které dosáhly až sem k nám. Bez nich bychom tu nejspíš nebyli. To Duch vyvedl lidi z jejich zklamání, zoufalství, to Duch nás nasměroval sem a propojil do tohohle společenství. A chce po nás, abychom, podobně jako první učedníci, nechali v sobě rozhořet plamen víry a šli a mluvili o Pánu Ježíši i o Duchu svatém. S kýmkoliv a kdekoliv a klidně, jak nám zobák narost. Nesejde na formě nebo liturgii nebo konfesi, podstatný je přece obsah, který neseme. Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a opět přijde, aby nás vyvedl z hříchů do nové svobody plné lásky. To je to důležité, co má znít do všech stran. Co v nás probouzí Duch svatý seslaný k nám z nebeského království. Nechme se jím zase znovu ovlivnit a nažhavit a vyslat s dalším svědectvím do světa. Amen.

MODLITBA

Duchu svatý, Prosíme tě, veď nás i nadále jako společenství pevné víry, jako společenství plné lásky, jako společenství otevřené pro potřebné. Veď nás jako skutečné následovníky Pána Ježíše Krista. Amen.