MARKOVO EVANGELIUM 11,27-33

27Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší 28a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ 29Ježíš jim řekl: „I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně, a já vám povím jakou mocí to činím! 30Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí? Odpovězte mi!“ 31I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li ,z nebe‘, namítne nám: ,Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ 32Řekneme-li však ,od lidí‘?“ - to se zase báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. 33Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“

Způsob odpovídat na položenou otázku jinou otázkou byl v židovském systému rozhovorů běžnou věcí. Nepřekvapuje proto, že to používá i Pán Ježíš. Vstupuje do systému, který se vžil a používal. Ovšem v tomto případě je systém zneužitý jeho protivníky. Nejde jim o pravdivou odpověď. Nejde o to dobrat se společně pravdy. Dotyční velekněží, zákoníci a starší o něco takového snad ani nestojí. Nezdá se, že by je opravdu zajímalo, jakou mocí Pán Ježíš koná divy a mocné činy. Nebo v jaké moci vyhnal směnárníky z nádvoří jeruzalémského chrámu. Základní pohnutkou je zahnat ho do kouta. Vyprovokovat k neuváženému prohlášení, na kterém ho budou moci nachytat a znemožnit. 

Takový ponižující způsob jednání není zapomenutý. Dehonestovat protivníka, zesměšnit ho, znevážit jakýmkoliv způsobem, přechytračit ho, to se praktikuje stále. Naše doba je takovými způsoby naplněná až dost. Neúcta k druhému, verbální ponižování a urážení, chytání za slovo, nebo i za jeho minulost, to se stalo normální, běžné, akceptovatelné. Proto, že nepřátelům nejde o dobrání se něčeho dobrého pro všechny. Nejde o slovo Hospodinovo a jeho vůli, nejde o jeho slyšení a vyslyšení, jde jen o lidské pocity a představy. Možná o uraženou ješitnost kvůli úspěchům jiného. Možná o pocit ohrožení z toho. Možná jde o prosazení vlastních představ. To je případ seskupení, které stojí proti Pánu Ježíši. Chtějí, aby věci zůstaly dál stejné, protože se s nimi ztotožnili a žádnou změnu nechtějí.

„Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc vlastně dal?“ Zní otázka na Ježíše. Ale vypadá to, že ať odpoví jakkoliv, stejně chtějí mít rozhodující slovo oni. Náboženští a političtí představitelé. Ty nám pověz, jakou mocí to činíš a odkud ji máš. Ale autority jsme tady my a my taky rozhodneme, jak to podle nás je. My jsme komise, která posoudí a rozhodne jak to je. Pán Ježíš svojí odpovědí-otázkou dává najevo, že si do svého poslání nenechá mluvit od kdekoho. Ale řadí se svojí odpovědí mezi proroky. Do početné linie mužů, kteří léta přinášejí vyvolenému lidu slovo jeho Boha Hospodina. 

Sem patří i Jan Křtitel, poslední z proroků Izraele. Trošku zvláštní postava. Žil osaměle na poušti, oblečen do oděvu z velbloudí srsti a živil se kobylkami a medem lesních včel. Ale nebyl odtržený od života. Měl přehled o tom, co se v Izraeli děje. Je to znát z jeho reakcí na krále Heroda a jeho chování, které neodpovídalo Desateru. Tenhle Jan, kým vlastně byl? Z jakého zdroje pocházelo jeho volání k pokání a ke křtu v Jordánu? Za koho ho považují kněží, farizeové a starší, kteří teď zkoušejí Pána Ježíše. Odkud měl Jan pověření kázat a křtít? Možná to byla jen jeho zanícená víra, náboženský fanatismus ve kterém si namluvil, vsugeroval, že je poslem Božím. Ale svými slovy se přesně trefil do očekávání mnoha lidí v Izraeli. Vždyť za ním přicházeli z celé Palestiny, aby se dali pokřtít. Křest v Jordánu měl být znamením jejich probuzené víry, kdy si znovu uvědomili svoji nedostatečnost před Hospodinem. To on učinil z Izraele vyvolený lid a po celé věky ho udržoval při životě a dovolil mu žít ve svobodě. Jan přece vyzýval lid: Čiňte pokání, přiblížilo se království nebeské. Přichází jeho král. Bylo tohle jen nějaké Janovo vlastní přesvědčení, kterému sám podlehl a nedokázal ho rozeznat od skutečného Božího slova? Bylo to jen slovo lidské?

Pokud byl ale Jan Hospodinovým prorokem, pak to bylo jinak. Mluvil-li skutečně veden Hospodinovým duchem, pak není možné jeho slovo znevažovat a ponižovat. Jeho slovo tím bylo tak vážné a důležité, že nešlo ho nepřijmout, neposlechnout. Nedalo se ignorovat. Pán Ježíš mluví o tom, že Jan je osobou, která člověka vede k jasnému rozhodnutí. Shromažďovali se okolo něj lidé, kteří mu uvěřili, vytvořili učednický kruh a doprovázeli ho. Ale pak tu byla ještě poměrně široká skupina těch, které jeho slovo zasáhlo. A dovedlo je k novému uvažování o sobě a víře v Hospodina. To byli ti, kteří přicházeli, aby ho slyšeli a dali se od něho pokřtít. Janovo slovo v nich něco nového zažehlo. Ale taky je tu skupina těch moudrých, rozumných, kteří pečlivě zvažují všechna možná pro a proti. Nenechají jen tak strhnout, ale poctivě a pečlivě domýšlejí, co všechno to pro člověka, případně pro celý lid, může znamenat. Takhle se odevzdat slovu, zapomenout na všechnu opatrnost, na lidskou moudrost a všechno opustit a jít za tím, který volá. Mocným hlasem, probouzejícím v člověku dosud neznámé pocity a vjemy a dávající mu zatím nepoznanou odvahu. Tihle moudří opatrně zvažují, co se může stát, kdyby všichni propadli slovu a vydali se za ním. Přestali lpět na pozemských pokladech, přestali naslouchat lidským opatrným hlasům, pečlivému zvažování a bezhlavě se vrhli za ním. Co by z toho asi vzešlo? 

Podobné otázky se vynořují i dnes, už kolem osoby Pána Ježíše Krista. Dnešní člověk neřeší Jana Křtitele, ale pere se s otázkou kým je Ježíš. Je snad vymyšlenou postavou určité skupiny, která si ho vybájila a opředla různými vyprávěnkami, které sepsali a uložili do Nového zákona? A z něj pak jakýsi Pavel udělal ve svých spisech Božího Syna, který přináší spasení každému člověku, který v něho uvěří. A nebo to všechno, co je v Písmu obsaženo je přece jenom pravda pravdoucí a my se jí máme zuby nehty držet a nepolevit ani za nic? Jak se člověk v tomhle rozhodne? Co z touto zprávou zvanou evangelium, co s ní člověk udělá? 

Přes slova o zástupů, které přicházeli za Janem Křtitelem a pak i za Pánem Ježíšem, přesto to byla menšina. Jak v Izraeli, tak i v celém světě. Takových, kteří - podobně jako první učedníci - všechno opustí a vyjdou za Pánem Ježíšem bývá jen pár. Většinou převažují ti opatrnější, kteří - podobně jako kněží, farizeové a starší - zvažují všemožná pro a proti, tváří se moudře a hledají, jaká moc za Ježíšem stojí. Ještě víc pak bývá těch, kteří se vyhnou, nevydají se na cestu. Mají pocit, že nic víc než víru v sebe sama nepotřebují. Proč by měli řešit Ježíše? 

Jak se vlastně dnešní člověk setkává s osobou a učením Pána Ježíše? Ponejvíce prostřednictvím některé z mnoha pozemských církví. Jenže každá církev si sebou nese i něco, čím pošpinila svoji čistotu zvěstovatelky evangelia. Zlých a nedobrých událostí je na všech církevních stranách v minulosti dost a dost. Asi ani současnost není úplně bez viny. Dá se věřit církvi, která není svému učení vždycky věrná? Dá se v takové církvi dojít i k setkání s Pánem Ježíšem Kristem, Božím Synem a Mesiášem? Je takové dílo z Boha? Není jen z lidí? Nebývá snadné vysvětlovat, že pozemská organizace nazývaná církví nemusí být vždycky totožná s Církví Kristovou. Že Duch Boží vane jak chce a působí i mimo církevní struktury. Koná, jak sám uzná za potřebné. Provane církvemi a lidmi, které si sám vybere. Přitom mu je jedno, odkud ten který člověk pochází. Moc Boží, Duch Boží si vybírá koho potřebuje pro své dílo, aby stále rostlo a rozvíjelo se. A pokud působí skutečně Duch svatý, pak takové dílo nejde lidskou mocí zmařit. Takové dílo se zase někde odněkud vyloupne a pokračuje. Někdy viditelně a všem na očích, jindy to může být skrytě, bez pozornosti většiny lidí. Ale co je tvořeno mocí Boží, to je dílo trvající a stávající se. Určitě se najde dost takových, kteří na otázku odpoví podobně jako Ježíšovi protivníci: Nevíme. Asi si lidé nedovedou představit, že Boží dílo probíhá. Děje se to nezávisle na člověku, protože je to Boží vůle, která se děje. Ne lidská. Spasení se ale děje pro člověka. O naší spásu jde. Mojí, tvojí, našich bližních. Každý člověk je zahrnutý do spásy. Každý z nás má možnost přijmout Pána Ježíše jako toho, který vše koná mocí Boží, protože je naším Spasitelem. Možnost říct: Ježíš je Boží Syn. On je i můj Spasitel. Vyznat: Ty jsi Mesiáš, ta existuje vždycky.

Jakou mocí tedy Ježíš koná své dílo - uzdravuje, napravuje, sytí zástupy, odpouští hříchy, křísí z mrtvých? Jakou mocí? Je to moc Boží. Jinak by jeho dílo asi nezasáhlo takovou spoustu lidí a neobrátilo je od hříchu k novému životu. Nepřetrvalo by taky takovou dobu, a nepřežilo přitom všechny lidské snahy si ho upravit, vylepšit, přetvořit do jiné podoby. Moc Boží je nepřekonatelná a proto se tohle dílo, spasitelské dílo Pána Ježíše Krista, nedá nijak zastavit. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Dej ať naše srdce i mysl, duch i síla zůstávají otevřené pro působení tvého Ducha. Abychom tak opravdu celou bytostí patřili tobě a naplňovali tvoji vůli v tom místě, kde jsi si nás povolal ke službě. Amen.