MARKOVO EVANGELIUM 3,20-27

20Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. 21Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. 22Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ 23Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích“ Jak může satan vyhánět satana? 24Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. 25Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. 26A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec. 27Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům.

Celý příběh se rozbíhá shromážděním v domě, do kterého vstoupil Ježíš se svými učedníky. Za nimi vešel i zástup lidí. Je jich tolik, že v domě už není místo ani poklidné společenství u jídla. Doklad toho, že Ježíšovo kázání i konání je tak mocné, že táhne. Zástupy lidí se vydávají na cestu za ním. Slyšet, vidět, prožít něco z jeho moci. Kolik jich zase odešlo a víc už s Ježíšem neměli společného, to nevíme. Ani kolik jich odešlo, ale rozpomenuli se po Ježíšově vzkříšení a uvěřili v něho jako v Mesiáše. Stejně tak nevíme, kolik jich u něho zůstalo, chodili s ním a doprovázeli ho. Určitě u něho byli takoví i takoví. Mnoho lidí toužících, ale kolik jich opravu nalezlo?

V další fázi vyprávění se na scéně objevuje Ježíšova rodina. Není nijak blíže řečeno, kdo to byl. Rodiče, sourozenci, nebo někdo ze vzdálenější rodiny, z rodového společenství? Nevíme. Co ale autor zdůrazňuje - že se rodina snaží Ježíšova slova i jednání zlehčit, znevážit, obrátit v něco úplně jiného. Neberte ho moc vážně, prosím vás, vždyť on se nám chudák pomátl. Co říká a dělá není v pořádku. My to víme, a tak jsme pro něj přišli. Odvedeme ho domů a dohlédneme na něho. Takový přístup nezažil jen Ježíš. Zažívají ho i mnozí z jeho následovníků. I dnes se často v rodině dívají na toho, který náhle uvěřil v Pána Ježíše, jako na někoho, kdo se pomátl. To by asi s větším klidem přijali, kdyby začal číst všelijaké horoskopy a řídil se podle nich. Nebo začal žít podle výkladů kartářky či astrologických předpovědí. Ale věřit v Ježíše a ještě kvůli tomu chodit do kostela? To se jeví jako naprosté bláznovství, jako pomatení. Proč? Dnešní člověk o křesťanské víře neví prakticky nic. Možná zná něco z těch povrchních věcí, ale co je pravým základem víry v Ježíše, v čem je skutečná síla, která s lidmi hýbe, co je onou pevnou skálou na které je možné postavit celý svůj život, o tom nevěřící člověk neví nic. Proto považuje víru v Krista za bláznovství. A na bláznivého, pomatené člověka je potřeba dohlížet. Mít ho pod kontrolou, aby nic nevyvedl. Nedělal své rodině ostudu. To je to snazší řešení. Ale zajímat se, co vedlo člověka k tomu, že se obrátil ke Kristu a vydal se mu, takový zájem na straně rodiny bývá málokdy. Ani u Ježíšovy to tak zprvu nebylo. V téhle chvíli mají pocit, že to, co Ježíš dělá není dobré a stydí se za to. Později se pak dozvídáme, že Ježíše následovali i členové jeho rodiny, matka i sourozenci. Ale to se stalo až na základě i jejich uvěření, že Ježíš je Mesiáš. 

Tenhle moment můžeme vnímat jako pokušení. Jako další působení ďábla. Nejprve pokoušel Ježíše na poušti hned po křtu a teď ho zase zkouší odstavit přes jeho blízké. Přes jejich strach, že je všechny Ježíš před ostatními lidmi zesměšní. Nebo přes strach, že se Ježíš dostane do nějakého zásadního sporu s náboženskými veličinami v Izraeli. A bude vyobcován ze společenství Hospodinova lidu a oni s ním. Už nebudou součástí vyvoleného lidu, nebude se na ně vztahovat Hospodinova láska a požehnání, nebudou se smět účastnit náboženských obřadů. Nebo to může být strach, že Ježíš, a oni s ním, mohou skončit někde v římském vězení nebo otroctví. Takhle, přes strach působí satan velmi rád. To bývá naše nejslabší místo. Strach nejen o sebe a vlastní život. Ale o zdraví a život našich blízkých, obzvlášť těch nejbližších Tady bývá největší slabina, do které satan napře všechno své silácké snažení aby nás dostal. 

Těmto obavám Ježíšových příbuzných nahrávají i vyjádření znalců zákona, kteří přišli do Galileje až z Jeruzaléma. Ze svatého města se vypravili, aby spatřili, slyšeli a ohodnotili Ježíšovo učení a konání. Vynesli rozhodnutí, co je vlastně zač. Je jen blouznivcem, pomatencem, který si cosi vykládá, ale přitom to činí tak šikovně, že na to mnozí skočili a jdou teď za ním. Nebo je Ježíš skutečně tím, koho předpověděl Jan Křtitel a kterého tedy skutečně poslal Hospodin Bůh. Je Ježíš na straně Boží a nebo na straně satanské? Vzdělaní znalci Zákona rozhodují, že Ježíšovo dílo nemá s Božím konáním nic společného. Naopak, je dokonce proti němu. Ježíš není od Boha, Ježíš je od Belzebula. Patří na stranu zla. A šmytec, hotovo. Je rozhodnuto a není odvolání. Co to může znamenat? Přesně to, čeho se Ježíšovi příbuzní obávali. Je posedlý nějakým nečistým duchem, proto už nepatří do společenství vyvoleného lidu. Dokud se neočistí od té ďábelské nečistoty. Možná docela dobrá ukázka toho, jak je snadné odsoudit druhého člověka pro jiný názor. Snadné odsoudit druhého, který svoji víru v Hospodina projevuje jinak. Který v Božím slově vidí i jiné důrazy, než druzí. Který se z něho snaží čerpat i něco jiného, než jen pořád dokola nějaké příkazy a zákazy a nařízení a řády a pořádky a poslušnost církevním autoritám. Někoho, kdo se snaží jít mnohem dál a hlouběji pod povrch všech slov, které v Písmu máme. V tom by mohl být rozdíl mezi Ježíšem a zákoníky. Ti si tradičně trvají na liteře, na slově Písma přesně tak, jak bylo jednou zapsáno. Tak pro nás provždy platí a tak je neměnné na věky věků. To je taky možnost jak číst a přijímat slovo Písma. Přesně, jak je napsáno bez jakýchkoliv pochybností, otázek a námitek. Pěkně doslova a do písmene a tak ho taky plnit. Bez hlubšího přemýšlení. Tak to máme psáno, tak to tu čteme, tak jaképak mudrování nad tím? Koukejte všechno splnit a bude to v pořádku. Člověk by si přitom měl klást otázku: Je to tak správně, je tohle dostatečná, nebo je to ta skutečná víra a důvěra v Hospodina? A právě Ježíš přichází s upozorněním, že nad Písmem je možné, dokonce potřebné, velmi potřebné lidské uvažování. Hledání všech souvislostí, které v Písmu jsou. Všech míst, kde se na určité téma píše, kde se zmiňuje. Ne si je jen ocitovat, ale pokoušet se je propojovat a promýšlet do širších souvislostí a větších hloubek. To je to podstatné. A to bychom i měli dělat. Pokoušet se o takové čtení a zkoumání Písma. Ale nad tím má být ještě něco. Nad tím vším naším čtením a uvažováním a vykládáním musí být - láska. To je to hlavní a nejdůležitější, co máme v Písmu vždycky hledat. Lásku k Hospodinu, našemu nebeskému Otci a lásku k bližnímu, našemu bratru a sestře v životě i ve víře. Snad tady někde je ten hlavní rozpor mezi Ježíšem a zákoníky. Oni si tolik svobody, s jakou Pán Ježíš přistupuje k Písmu, takovou svobodu spojenou ale s velikou pokorou a odpovědností, asi nedovedou představit. Děsí je to. Pro ně je to už znesvěcování Božího slova. Pro ně to zavání ďábelskostí, satanskými praktikami. Proto je podle nich Ježíš posedlý Belzebulem. Ovládán takovou, vlastně tak trochu i směšnou postavičkou, představující pro tehdejší židovstvo pohanské mocnosti, ohrožující Izrael v jeho víře v Hospodina. Jdoucí proti Hospodinu a jeho vůli. Ve jménu tohoto Belzebula prý Ježíš učí, káže, činí mocné zázraky i uzdravuje. To on mu dal moc tohle všechno činit a tak je Ježíš v jeho vleku. Směšná postava je Belzebul proto, že se jeho jméno dá přeložit jako Pán much. Co je to za pána, který vládne jen těm hloupým a odporným mouchám. Jakou moc asi má, když mu stačí jen na ty prťavé bzučivé mouchy. Jeruzalémští zákoníci se takhle snaží Ježíše současně odsoudit i znevážit. Zesměšnit a dehonestovat, zlehčit a zničit celé jeho usilování. 

Jde o útok ze dvou stran. Z jedné jdou proti němu jeho vlastní příbuzní, kteří ho honem prohlašují za pomateného. A z druhé strany jim v tom zdatně sekundují zákoníci, když Ježíše označují za služebníka Belzebula. A nebo se to dá taky označit za pokušení pomocí nátlaku na Ježíše. Vzdej to konečně. Vždyť ani tvá rodina, ani uznávaní teologičtí odborníci tě neberou vážně. Máš akorát s ostudy kabát, tak to zabal a jdi od toho. Třeba taky někdy prožíváte nebo jste prožili něco podobného. Vaše víra je předmětem nebo terčem posměchu. Od členů rodiny, od přátel, od šéfa v práci, od členů jiné církve. Může se to stát, že do toho člověk taky spadne. Do něčeho dost podobného tomu, co prožíval Ježíš. I to se může stát, na cestě následování skutečného a jediného Pána a Spasitele.

Ježíšova odpověď patří nakonec oběma skupinám - rodině i zákoníkům. Autor ji tak záměrně zařadil. Jako odpověď těm, kdo znevažují a zpochybňují Ježíšovo dílo jako Spasitele a Pána. Ježíšovou odpovědí je, jsou podobenství. Mluví v nich různými slovy a příměry o tomtéž. Mluví o vnitřním rozdělení, rozpolcení. Ne o rozpolcení ze kterého ho obviňují, ale o rozpolceném vnímání a chápání jeho díla. Jak by mohl činit lidem dobro - uzdravovat, napravovat, sytit, dokonce odpouštět hříchy - když by byl ve službách zlého? Ano, v minulosti se mnohokrát lidé pokoušeli prosadit původně dobré myšlenky a nápady silou, mocí, nátlakem a násilím. Prosadit je za každou cenu. Když se kácí les, létají třísky, je takové oblíbené heslo v této souvislosti. Chceme-li prosadit dobro pro všechny, nemůžeme se přitom přece ohlížet na potřeby jedince. Ale Pánu Bohu a Pánu Ježíši jde právě o toho jedince. I o toho nejmenšího z bratří. On je ten skutečný potřebný. Ten, kdo je hladový, žíznivý, osamocený, nemocný, ve vězení, potřebný podpory a pomoci. Dokud nebudou brány ohledy právě na toho nejmenšího ze všech, nemohou se k dobru dostat ani ti ostatní. Zkušenost ukazuje, že dobro se nikdy nedá prosadit pomocí zla. Ani církev to nikdy nedokázala. Vždycky to skončilo bolestí a trápením mnohých. Ale satanovi přece nikdy nejde o dobro pro člověka. Jeho jediným záměrem je člověka svést a dostat ho pod svoji vládu. Odtrhnout od Boha a připoutat ho k sobě. Ovšem pokud Ježíš lidem pomáhá, zbavuje je jejich trápení, odpouští jim hříchy a křísí k novému životu ty již zemřelé, dává jim novou naději do jejich trápení, je něco takového v souladu se satanovým, nebo Belzebulovým dílem? Není to spíš v protikladu? Nezrazuje tímhle způsobem satan sám sebe? Nepodráží si sám sobě nohy, když činí dobré pro člověka? Touha po dobru pro člověka není satanovou touhou. Ta je zcela opačná, ovládnout všechno živé, sebrat to Bohu a podřídit své vůli.

Je zajímavé, že příběh už nevypráví o tom, jak Ježíšovo podobenství přijali učení zákoníci. Ale asi to na ně moc nezabralo, protože my víme, jak to s Ježíšem nakonec dopadlo. Byl ukřižován, protože se rouhal Bohu. Pozemská, lidská církev se ve své většině neztotožnila s novým Slovem. Neslyšela v něm Boží hlas, nerozpoznala v něm Boží vůli. Což je nebezpečí, které může postihnout každou pozemskou církev. Pokud opravdu nedbá na Boží slovo, nehledá pravdu, nesnaží se proniknout do hloubky slov Písma. Pokud nemá na paměti, že nade vším lidským učením, uvažováním i konáním musí být jako to první - láska. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, prosíme. Dej nám více víry, aby byla jistá a pevná. Dej nám více moudrosti, abychom věděli a znali. Dej nám více lásky, abychom milovali a naslouchali. Dej nám více Ducha, abychom tvořili tvoji církev laskavou, milou a pomáhající. Amen.