MATOUŠOVO EVANGELIUM 5,9

9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Když tak vzpomínám na své dětství, dochází mi zpětně, že oproti mnoha svým spolužákům a kamarádům jsem měl jednu velkou výhodu. Docenil jsem ji ale až v dospělosti. Tou výhodou bylo, že jsem měl svůj vlastní pokoj. Tedy spíš pokojíček. Ono není podstatné, kolik měl čtverečních metrů. Důležité bylo, že jsem ho mohl mít celý jen sám pro sebe. Mohl jsem se do něho zavřít a být v něm sám. A vymýšlet si nebo představovat nebo zkrátka dělat cokoliv mě zrovna napadlo. No, všechno úplně ne. Například jsem nesměl ve svém pokoji rozdělávat oheň na podlaze. To by mě maminka přerazila. Tím, že byl jen můj, mi pokoj dával jakousi jistotu, pocit bezpečí. Mohl jsem se v něm zavřít, zmizet ze světa a pro nikoho tu nebýt. Mohl jsem být ve svém pokoji jen sám pro sebe a se sebou. Další plus bylo, že jsem si mohl pozvat kamarády a mohli jsme si tam vytvářet svůj svět a v něm být a žít a bavit se. Takový vlastní pokoj, to je úžasná věc. 

Problém byl, že jsem ve svém pokoji nemohl být pořád. Musel jsem z něho taky ven. Protože jsem musel chodit do školy, na kroužky, do kostela, na výlety s rodiči a podobně. Musel jsem kvůli těm mnoha různým povinnostem svůj pokoj opouštět. A když jsem byl mimo něj, můj pokoj mi začal chybět. Neměl jsem ho. Ani okolo sebe, ale on nebyl ani ve mně. Bez jistoty mého pokoje ve mně vzrůstal nepokoj. Nejvíc se to projevovalo vůči lidem okolo mě. Šlo to proti mým bližním. Postupně jsem si díky tomu ale začal uvědomovat, že není pokoj jako pokoj. Ten zděný, do kterého jsem se mohl zavřít před světem, ten přece jenom nebyl tím pravým pokojem, který bych potřeboval. Byl vlastně jen útěkem od povinností, od lidí, a asi i od Pána Boha. Jak jsem stárnul a bral rozum (to berte s rezervou), zjišťoval jsem čím dál víc, že bez dalších lidí, bez bližních a bez Pána Boha to není ani dobrý život a není to ani ten správný, nebo pravý pokoj. Dovedl mě k tomuhle poznání vlastně jeden kraťoučký text z Bible, z Nového zákona, z Matoušova evangelia. Tam v páté kapitole v devátém verši říká Pán Ježíš svým učedníkům i dalším posluchačům a také i nám: 9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Jak jste před chvílí mohli vidět a slyšet, tak zničit a rozmetat dosavadní pokojnou atmosféru vyhrocenou hádkou a křikem, rozbít pokojné společenství nadáváním si, znepokojit okolní lidi nepokojným chováním, to není vůbec žádný problém. Asi se moc nezmýlím když řeknu, že nějakou hádku už jsme zažili a nebo dokonce i vyvolali všichni, kdo tu jsme. Pohádat se, křičet na sebe, nadávat si a třeba se i poprat, to umíme. To se může stát a stává se to pořád. Ovšem o hodně těžší, náročnější pak bývá to otočit. Pokusit se z nepokoje vrátit zpátky k pokoji. Uznat v sobě uvnitř, ale taky navenek, že hádka, křik, nadávky, že byly a jsou vždycky úplně zbytečné. Že zlé jednání k ničemu dobrému a pokojnému nikdy nepovede. Není to snadné, dojít k poznání, že se věci dají řešit i jinak. Bez vzájemného zraňování, či ponižování. Bez vzteku a rozbouřených emocí. Věci, události, které k nám přicházejí se máme učit přijímat a řešit pokojně. Smířlivě a klidně. Pořád přece platí: Blaze těm, kdo působí pokoj. Jak to říká Pán Ježíš. 

Nevím, kdo z nás to dovede. Působit pokoj. Já to moc neumím, přiznávám. Ale jsou lidi, potkáte se s lidmi, v jejichž blízkosti cítíte jako by se kolem vás náhle rozléval pokoj, zklidnění, utišení. Jsou takoví výjimeční dárci té atmosféry zvláštního pokoje, který najednou proměňuje atmosféru v nás ostatních i kolo nás a v důsledku taky mezi námi. Možná bychom takové lidi mohli taky považovat za Boží posly. Za Boží anděly, které nám Bůh posílá, aby mezi nás přinášeli pokoj. Abychom aspoň chvilkami mohli pocítit, jaké to taky může být, když se najednou všechno zklidní, upokojí, utiší a my můžeme v sobě a kolem sebe zažívat a prožívat pokoj.

Skutečně nevím, kdo z nás dovede působit a rozdávat pokoj. Ale bylo by dobré, krásné, pozitivní, bylo by to následování Pána Ježíše, kdybychom to zkusili třeba teď o Vánocích. Zklidnit se v sobě uvnitř, naladit se na vlnu Božího laskavého příchodu a přát si a dávat sobě i druhým pokoj. Abychom mohli prožít skutečně pokojné Vánoce, bez stresu a nervozity, že snad něco není hotovo, nebo to doma nemáme. Pokusme se naladit a prožít pokojný příchod Páně. Možná pak budeme i my nazváni syny (a jistě i dcerami) Božími. Usilujme o pokoj. Sami i společně. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Na tvůj příchod čekáme, tebe vyhlížíme, o tvůj pokoj prosíme. Amen.