Nějaký ty roky co už mám za sebou, se tak nějak snažím žít, jednat a taky působit na lidi okolo jako člověk, který bere vážně společnost ve které žije. A tak se snažím dodržovat zákony, které tu máme. Taky různé ty zvyklosti, které se mezi námi za léta ustanovili a jsou taky výrazem lidské slušnosti. Jako že nepředbíhám ve frontě, nechodím zadem, jezdím podle předpisů, slušně pozdravím a odpovím na pozdrav a podobně. Jednak mě tak doma vychovali, takže se podle toho chovám. Ale taky jsem si během svého života uvědomil, že to je potřeba. Člověk by nejspíš měl být pro ty druhé pokud možno slušný, jasný, čitelný a taky asi i předvídatelný. A konzistentní. A to jak ve svých názorech, tak současně i v chování a konání. Tak se o něco takového snažím. Ale na druhou stranu mě občas napadá, že to taky nejde, nebo nemusí to tak být pořád. Že občas přece můžu udělat i něco, co se z toho vymyká. A co bude radostí a potěšením třeba jen a jen pro mě. Říkám si, že přece nemusím být pořád jen stejný, usedlý, jakoby bez fantazie a nadšení. Takový jen lehce doutnající, ale nehořící. Že to nemusí jít pořád stejně, to mě napadalo i při čtení textu z Matoušova evangelia z páté kapitoly, kde ve třetím verši říká Pán Ježíš jak svým učedníkům, tak ale i všem dalším posluchačům a čtenářům: 3Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Celé generace kazatelů, teologů, badatelů i prostých věřících si lámou hlavu nad tím zvláštním spojením, které tu Pán Ježíš ve své řeči použil: chudí v duchu. Koho si pod tím vlastně máme představit? Komu přesně patří tohle zaslíbení nebeského království? Mají to snad být ti, kdo se pro Krista a pro duchovní hodnoty vzdali všeho, co není opravdu potřeba, nebo to jsou snad lidé nějak mentálně postižení, nebo to jsou ti, co vědí o své chudobě před Hospodinem?

Chudí v duchu nebo duchem mohou být patrně všichni ti, kterým chybí duchovní bohatství. A tak to mohou být třeba takoví, pro které tehdy a vlastně i dnes je Ježíš hlavně ten, který činí zázraky a uzdravuje a nějak jim uniká to hlubší, co je s Pánem Ježíšem a jeho dílem spojené. Co s ním mezi nás přišlo. To viditelné a hmatatelné na něm jim docela postačuje a dál nejdou. Ale stejně tak to mohou být ti opravdu duševně a mentálně chudí tak, že si ani nepamatují své jméno a nejsou schopni určit, co je dnes za den. Ale stejně tak sem mohou patřit i ti, kteří svůj život zpackali natolik, že by tu nejraději ani nebyli, úplně zapomněli své jméno a nepamatovali si, nepřipomínali nic z toho, co včera udělali. A taky to mohou být ti, ve kterých převládl pocit, že je toho na ně prostě příliš a že na svůj život už nestačí. A pak taky ti, kteří ve svém duchovním životě postupně došli tak daleko, že opravdu vědí, že pochopili, poznali, že před Pánem Bohem nemají vůbec nic, jen své prázdné ruce. Nebo se sem mohou řadit i lidé, kteří cokoliv duchovního vůbec neuznávají, neberou vážně a k životu jim stačí strohé tabulky a předpisy a pevný životní režim za jehož hranice oni nikdy nepůjdou. A třeba sem patří nakonec i ti, kteří se chovají tak bláznivě, potrhle, možná můžeme říct i nevypočitatelně, že se jim raději vyhýbáme a ťukáme si potají na čelo nad jejich chováním. Možná se nad takovými lidmi někdy ušklíbáme, jako se mohli učedníci ušklíbat nad některými ze zástupu okolo nich, když Pán Ježíš tohle blahoslavenství vyslovil, ale přesto všechno tak právě jim má patřit nebeské království. O nich a pro ně tu je.

Možná je to ode mne hodně drzé, ale co když do této skupiny patří i sám Pán Bůh? Nechová se taky občas úplně bláznivě a nesmyslně? Tedy aspoň z toho našeho lidského pohledu? Bůh, který stvořil nekonečný vesmír, všelijaká nebeská tělesa v něm, výjimečnou planetu Zemi na které vytvořil podmínky pro velmi pestrý a košatý živo. Nakonec stvořil i člověka, kterému svěřil nejen tuhle životem naplněnou planetu do užívání, ale také schopnost zplodit nový život, smát se i plakat, poznávat dobré i zlé, objevovat další tajemství stvoření a podobně. A on tohle všechno, čím vládne, co může, to klidně jen tak odhodil a naprosto bláznivě a nepochopitelně se stal tak stejným jako jsem já, jako je každý z nás. Stal se malým, závislým na druhých, bezmocným a vydaným lidem na pospas. Není to snad bláznivé, nesmyslné, nepochopitelné? Přesně takové to je. 

Vnímám to i tak, že Pán Bůh opravdu nechce nechat bez své blízkosti a bez své lásky nejen nás, kteří jsme uvěřili a snažíme se co nejvíc orientovat v jeho Slově a řídit se podle jeho dobrých doporučení. Ale on chce do své péče ještě zahrnout, dát lásku a do náruče přijmout i všechny ty, nad kterými se lidé obyčejně jen ošklíbají a ťukají si nad nimi potají na čelo. Všechny, ty, kteří podobně jako on prošli bolestmi, opovržením, ponížením a vykořeněním, ale na druhou stranu třeba taky až nekritickým obdivem a královským oslavováním.

Těší mě a posiluje, že právě takový je Bůh, který k nám dnes přichází. Tak jasný ve svém slově a současně i tak překvapivý ve svém jednání. I v tom je pro nás pro všechny naděje a radost. Užijme si ji dnes večer a pak i dál. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Velmi děkujeme za to, že k nám přicházíš s velikou láskou a milosrdenstvím. Otevíráš pro nás i pro mnohé další brány svého nebeského království, abychom mohli před sebou vidět naději, radost a lásku, která vše dokáže odpustit, nabídnout smíření a utišení všech bolestí. Prosíme, Pane, přijď také k nám. Amen.