Historie seniorátu

 

Západočeský seniorát svou rozlohou zaujímá asi 13% území České republiky. Ve sborových seznamech je zahrnuto asi 7500 členů církve. Duchovní život je soustředěn do 23 sborů, povětšinou městských a 28 kazatelských stanic v jejich okolí. Diaspornost seniorátu - s velkými vzdálenostmi mezi sbory a ve sborech mezi kazatelskými stanicemi, jednotlivci, rodinami a skupinami a ne vždy vhodné dopravní možnosti - má silný vliv na skromnost či bohatost sborového života. Také způsobuje velkou finanční nákladnost činnosti, s níž se některé sbory jen těžko vyrovnávají. Proto jsou nutná citlivá finanční řešení při určování výše repartic a personálního obsazování sborů, jimiž se musejí průběžně zabývat správní orgány sborů a seniorátu.

Sbory Západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické jsou situovány podél západní a severozápadní hranice České republiky v sousedství zemských církví v Bavorsku a Sasku. Významné sbory ČCE se ustavily v Plzni, v Domažlicích a Rokycanech v jižní části seniorátu. V severní pak v lázeňských městech v Karlových Varech a Mariánských Lázních a v nynějším středisku Euroregionu Egrensis v Chebu. Po staletí v příhraničních oblastech prožívali dějinné duchovní zvraty čeští a němečtí obyvatelé společně. Někdy ve vzájemném neporozumění, jindy v požehnané spolupráci.

Česká reformace silně zasáhla české obyvatelstvo. Plzeň byla v počátcích 15. století významným střediskem reformace působením nadšených přívrženců Jana Husa. Významně se podíleli na ustavení utrakvistické církve. Vznik druhé české reformační církve - Jednoty Bratrské - zde také měl ohlas. Víme o sborech jednoty Bratrské alespoň v Domažlicích a v Klatovech.

Německá reformace v 16. století zapůsobila i mezi německým obyvatelstvem severozápadních Čech. Začaly zde vznikat lutherské sbory. Nejvýznamnější na území ašském, kde přežily i dobu protireformace.

Protireformační úsilí státní i církvení moci mělo v západních Čechách po roce 1620 dokonalý úspěch.

Toleranční patent z roku 1781 umožňující vytvoření církví augsburského a helvetského vyznání neměl v západních Čechách prakticky žádnou odezvu. První evangelický sbor vznikl až v 2. polovině 19. století v Plzni z franckých a saských odborníků přicházejících do Plzně za prací v nově založených Škodových závodech. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo také několik německých lutherských sborů v Podkrušnohoří. Až na počátku 20. století došlo k organizování i českého lutherského e reformovaného sboru v Plzni. Společné české reformační dědictví vedlo oba konfesně odlišné sbory k úzké spolupráci. Ta vyústila - ještě před koncem 1. světové války a vznikem Československé republiky - k vyhlášení “České evangelické církve v Plzni”. Teprve o dva měsíce později tak učinily všechny české reformované a lutherské sbory (17. - 18. 12. 1918) a vytvořily společnou Českobratrskou církev evangelickou, která se hlásí jak ke světové tak i k domácí reformaci.

První světová válka otřásla u mnohých jejich vztahem k náboženství. Prohloubila už probíhající sekularizaci společnosti. Nespokojenci s úlohou římsko-katolické církve zvláště v západních Čechách vyvolali velké přestupové hnutí. Část vystupujících z katolické církve z širokého plzeňského okolí se připojila k plzeňským evangelickým sborům. Postupně se pak vydělily a vznikly nové evangelické sbory v šesti menších městech Plzeňska. V roce 1925 pro ně církev zřídila samostatný Plzeňský seniorát. Práce v těchto sborech se konala rozptýleně na širokém území v četných kazatelských stanicích. Upevňování a prohlubování života sboru ztěžoval nedostatek duchovních a leckdy i nedůvěra v opravdovost tak rozsáhlého náboženského hnutí.

Německé evangelické sbory pak v ČSR vytvořily samostatnou německou evangelickou církev.

Druhá světová válka, zábor českého pohraničí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava tvrdě zasáhly do života několik sborů zmenšením jejich území a nuceným odchodem mnohých členů do vnitrozemí. Po válce nastal nový život, ovlivněný dramatickými poválečnými událostmi. Odsunem německého obyvatelstva zanikly všechny německé sbory. Do uvolněného prostoru se vraceli někteří dřívější čeští obyvatelé. Přicházeli také noví osídlenci z vnitrozemí. K nim zanedlouho přibyli tzv. “navrátilci” (reemigranti) - potomci českých evangelických emigrantů a exulantů z minulých staletí z Polska, Ukrajiny, Slezska aj. Ti vytvářeli nové sbory - některé převzaly budovy zrušených německých sborů. Neměli návaznost na toleranční tradici ani na duchovní vývoj spojené ČCE. Přinášeli si zbožnost svého odděleného vývoje v prostředí katolickém či pravoslavném. Povětšinou určovali charakter nových sborů tzv. reemigranti zbožností pietistickou. Původní Plzeňský seniorát se rozrostl až na počet 24 sborů a změnil svůj název na Západočeský seniorát.

Život západočeských sborů má několik důležitých charakteristik:

Dějinný vývoj 20. století a dvě vlny vzniku sborů spojily do jednoho seniorátu minimálně dva typy zbožnosti. Oproti starším sborům, vzniklým v období teologického liberalismu a racionalistické zbožnosti, přinesli si zakladatelé nových sborů zbožnost pietistickou, jež v některých bodech byla v poslední době ovlivněna i motivy letničními. po celou dobu soužití se projevuje neustálé vyrovnávání těchto dvou pojetí. Byla období užitečného ovlivňování a vzájemného obohacování, ale také období, jež byla charakterizována nepochopením a oddělováním se. Stálým úkolem je tedy zápas o nalézání společných biblických východisek.

Seniorát na pomezí českého a německého osídlení je samozřejmě určován touto skutečností. Je třeba konstatovat, že vztahy jsou povětšinou určovány vzájemnou vstřícností a ekumenickým porozuměním. Vzdor politickým omezováním se vždy nacházely možnosti vzájemných styků mezi německými a českými evangelíky. Většina sborů má nyní partnerské vztahy se sousedními sbory německých církví v Bavorsku a Sasku. Po roce 1945 přijaly naše sbory zbylé německé evangelíky do svých řad a ve sboru v Aši je dodnes respektována skupina německy mluvících členů konáním pravidelných shromáždění v německé řeči a lutherské tradici. 

Po celou dobu existence Západočeského seniorátu je problémem nedostatek duchovních. To nutí sbory k vyhledávání laických sborových pracovníků pro úkoly pastýřské, diakonické i kazatelské. V seniorátě se konají dlouhodobá teologická školení pro tyto tzv. “ordinované presbytery”. Tím se sbory oprošťují od systému “jednoho muže” a více uplatňují reformační zásadu “všeobecného kněžství” - jistě ke svému dobru.

O mezisborové vztahy se stará řada seniorátních poradních odborů. Jsou pořádána víkendová soustředění rodin s dětmi, dětské tábory v přírodě, dětský a mládežnický divadelní festival, Ostrovský orientační závod a další. Mládež koná pravidelná setkání a má i celou řadu prázdninových aktivit.Členové staršovstev se setkávají na presbyterních konferencích dvakrát v roce. Hudební odbor se stará o doškolování doprovazečů zpěvu při bohoslužbách. Pěvecké sbory svolává alespoň jednou do roka k sejití při společném zpěvu. Sbory se pokoušejí o různé formy misie a evangelizace jak samostatně tak i s přispěním evangelizačního odboru. Poradní odbor křesťanské služby se snaží svoji práci rozvíjet a prohlubovat i za pomoci Diakonie Českobratrské církve evangelické, která poslední dobou zapouští stále hlouběji kořeny v životě sborů a seniorátu. Středisko Radost v Merklíně vybudovalo pro děti, mládež a dospělé s postižením centrum se stacionáři, chráněným bydlením a pomocnou školou (radost.diakoniecce.cz). Středisko v Rokycanech zřídilo Nízkoprahové komunitní centrum pro děti a mládež pro odstraňování společenských předsudků přímo ve sborovém domě. Dále provozuje Občanskou poradnu a Centrum podpory rodiny (rokycany.diakoniecce.cz). V Plzni působí středisko ve spolupráci s Korandovým sborem  nabízí denní stacionář, chráněné bydlení a sociálně akviziční služby (www.diakoniecce-plzen.cz). 

Prosíme, aby náš Pán dával ožehnání každé tradiční i netradiční službě, která se koná věrně v jeho Duchu k jeho slávě i pomoci bližním.

Pro časopis Český bratr zpracoval Pavel K. Pellar


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248