31.08.2015 11:12

Kázání z 30.8.2015

Introit: Ž 85, 8 - 11;
Písně: 667, (375), 636, 138, 196;
První čtení: Gn 3, 1 - 7;
Zamyšlení: Gn 3, 8 - 15
 
Milí přátelé, bratři a sestry, v den, kdy zde kážu naposled v roli faráře tohoto sboru, se vracím v zamyšlení k počátku lidstva. Nejdu přitom dělat inventuru. Tu pro nás všechny udělá jednou Pán Bůh. Ovšem tento text může znázornit, jakou inventuru očekáváme u Pána Boha. Jak jsme na tom ve svém vztahu s Bohem.
Každý člověk je nově povolán Bohem k životu, a stejně jako tehdy Adam, dostává instrukce, co se má jíst a co se nemá jíst pro zachování života. A jednou uslyšíme, jak Bůh volá, člověče, kde jsi? Proč se přede mnou schováváš? Proč se mě bojíš? Co jsi provedl? Ty jsi učinil poznání, které Ti nebylo určeno. A hlavně že Ti to došlo.
Nad textem třetí kapitoly Mojžíšovy se dá dlouho mluvit. Je plný motivů a bohatostí myšlenek. Osloví člověka z mnoha pohledů. Kdo by tento text četl poprvé, zřejmě by čekal jiný konec. Celý děj má nečekané vyústění, které neodpovídá začátku. Pojďme si to objasnit.
 
Had mluví se ženou. Ano, tento text je mytologického charakteru, stejně jako všechny předpotopní kapitoly první knihy Mojžíšovy. Je-li had symbolem ďábla, a tudíž zla, má v Božím stvoření svoje místo. Slyšeli jsme, že ho udělal Bůh. Nevynořil se odněkud a z ničeho. Bůh neudělal svět, aby byl jednotvárný a černobílý, ale pestrý. A v té pestrosti se máme naučit orientovat, jenže jak, když je to někdy tak složité a ten had tak zchytralý? Zahajuje rozhovor se ženou léčkou a lží. Jak to, že vám Bůh zakázal jíst všechny plody v zahradě? Takto položená otázka nutí ženu uvést celou věc na pravou míru a říci, co nemají zakázané a co ano. To had chce slyšet. Má to předem promyšlené. Tuší předem, jaká bude odpověď od ženy.
 
Jediné řešení, jak se nedostat do léčky, je asi odmítnout s hadem jakkoliv mluvit. Jenže jak to má vědět ubohá žena, která ani neví, co je dobré a co je špatné? Netuší, že had má jed přímo v ústech a brzo ji dostane na okraj smrti.
 
V pozadí té otázky slyšíme nepřímé zpochybnění Božího nařízení a Boží pravomoci i suverenity. Jak to že… jakým právem, kdo je Bůh, že vám zakázal jíst něco, co tady volně roste? A proč ne? Uvědomme si, že jsme v Božím světě a ne ve svém. Pán Bůh má právo nám do toho mluvit, má právo sledovat, co jak děláme, případně nařizovat co ano, co ne. A had, ať si myslí co chce. Jenže problém je v tom, že si had nechce nechat pro sebe svou vzpouru vůči Bohu. Chce do toho zatáhnout člověka. A daří se mu to.
 
Nicméně nemá ten had v něčem pravdu? V druhé kapitole čteme, jak Bůh říká člověku: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (Gn 2, 16b - 17). Žena to pravdivě opakuje hadovi, ten však odvětí: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Kdybychom četli dál, narazili bychom na dvacátý druhý verš, kde se píše: I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." V důsledku toho Bůh vyhodil člověka ze zahrady. Ale kde je smrt, kterou Bůh vyhrožoval?
 
Tady se mi chce říct “risk je zisk.” Člověk riskoval smrt, ta se nedostavila, získal poznání dobra a zla s mírným trestem, vyhození z ráje. Nejen že nezemřel, ale chybělo málo, jedl by i ze stromu života a žil by navěky. Co kdyby Pán Bůh přišel o něco později? A had by zkoušel člověka dál, a ten by stihl ukousnout něco ze stromu života. Coby, kdyby… Prostě nestalo se, Pán Bůh přišel, kdy přišel.
 
Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." No jo, člověče, ta bohabojnost přišla pozdě. Teď už není čas na prevenci, ale na intervenci. Člověk začal myslet na Boha trochu pozdě. Začal se ho bát, až když bylo po všem. Problém nezačal tím, že přišel Bůh, ale tím, že jedli zakázaný plod.
 
Kde je tedy zisk, když se člověk před svým stvořitelem schovává? Místo radostného přivítání strach. Had neřekl Evě a Adamovi o tom ovoci všechno. Nebo sám toho moc nevěděl? “V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.” Ne že budete jako Bůh, ale jen budete znát dobré a zlé. Zní to lákavě, ale je to dost málo. Paradoxně první zlo, které člověk poznává, je vlastní nahota před Hospodinem, druhé je, že to, co udělal, je vůbec zlo. Proto ten strach z Hospodina. Kdyby šlo jenom o nahotu, tak se zakryjí listy od fíků a nemusí se schovávat před Bohem.
 
Bůh stvořil muže a ženu, aby byli jedno, neptá se, kde jste, ale kde jsi, ty člověče, Adame, Evo, moje vrcholné stvoření, povolané k jednotě, kde jsi? Jenže Adam a Eva se stihli rozlišit, jejich jednota je v ohrožení. Adam se ve své odpovědi Bohu vidí troufale jako oběť spiknutí Boha a ženy, zdůrazňuje roli Evy a zodpovědnost Boha. Velmi troufalý Adam. Troufalý člověk, který ve snaze nekonečné obhajoby, jde tak daleko, že vlastně za vše může sám Bůh.
 
Kdyby tomu člověku nedal společníka, kdyby ho vůbec nestvořil… "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Ano, ty, Hospodine, jsi mi určil takovou společnost, lepší jsi neměl? To je od člověka vrchol neschopnosti přijmout zodpovědnost za sebe, za vlastní přístup a jednání. Radši budeme házet vinu na Boha, než abychom připustili, že jsme v poslušnosti selhali, že jsme svou roli nezvládli.
 
Jak to vidí Hospodin? Nejdřív se ptá ženy, "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla." Adam hodil vinu na ženu, nepřímo i na Boha, Eva ji hodila na hada. Konec výslechu. Kdyby to bylo na nás, tak se budeme vymlouvat a obviňovat se do nekonečna, ale výslech u Boha je krátký. Jedna odpověď od každého stačí, aby bylo jasné, jak kdo přijímá nebo odmítá svou zodpovědnost. Hada se Bůh na nic neptá, ten rovnou vyslechne trest. Právě trest pro Adama a Evu ukazuje, že nikdo není bez viny a každý z nich je zodpovědný za svoje jednání.
 
Je nesmírně těžké udělat vstřícný krok vůči druhým, a především vůči Bohu, a nést kus zodpovědnosti v tom, v čem tápeme. Člověku chybí odvaha reflektovat sebe. Je vždy snadné reflektovat pořád dokola druhé a jejich přínos či nepřínos, než připustit vlastní nepřipravenost. Jestli Eva udělala chybu, proč ji v tom Adam nezabránil? Místo toho ji obviní, že ho do toho vtáhla. Zní to zajímavě. Když druhý udělá chybu, je to chyba, když chybu udělám já, je to vlastně vinou toho druhého, případně Pána Boha?
Člověk je tím zaměstnán natolik, že nemusí stíhat duchovně žít. Duchovno mu může unikat. Jak dlouho? Do doby, než ho překvapí otázka, člověče, kde jsi? Jednou to přijde, jednou nastane čas inventury a konečného účtování, kdy Bůh zavolá na každého, kde jsi? Kdo kde bude? Každý ve svém koutu zaneprázdněn sám sebou? Nebo v jednotě ve společném růstu?
 
To, co Adamovi chybí, je vědomí a reflexe vlastního dluhu vůči Bohu, přijetí vlastní míry zodpovědnosti vůči Bohu. Mezi ním a Evou hrozil fatální rozkol, a co hůř, riskoval vlastní život. Měl had pravdu, když ujistil Evu, že když sní zakázané ovoce, nezemře? Mýlil se Bůh, když řekl, že v den, kdy tak učiní, propadnou smrti? Ne, had neměl pravdu, Bůh se nemýlil. Smrt nastala. Smrt pro Boha není jen neexistence, není jen návrat do prachu, z něhož člověk je vzat, smrt je, když člověk je odstaven od zdroje věčného života, od samotného Boha. Když Bůh vyhazuje člověka z ráje, ten musí počítat s tím, že smrt může nastat kdykoliv. Už nejsou v bezprostřední Boží péči. Na štěstí pro člověka, u Boha zvítězila láska. Člověk byl vyhozen s příslibem ochránce.
 
Pozorně čtěme, co Bůh říká hadovi: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Uznávám interpretaci rozšířenou mezi evangelikály a charismatiky, že v tajuplně znějících slovech símě ženy lze poznat příslib spasitele, zrozeného ze ženy, který poráží hada, ďábla, rozdrtí mu hlavu.
 
Vyhození z ráje je tudíž doprovázen příslibem vykupitele, který nás vykoupí z moci smrti a otevírá nám zpětně bránu do ráje, do náruči Boha stvořitele. Ta cesta začíná tam, kde se seskupujeme, kde žijeme svorně, kde se scházíme ke společným modlitbám a chválám, kde se snažíme o jednotu a vzájemnost, kde každý dává přednost druhému ve skromnosti a pokoře, každý zkoumá sebe a svůj přínos.
 
"Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" To je správná otázka. Co mám dělat já, ne co mají dělat druzí, abych měl podíl na věčném životě. Ne co mají dělat druzí, abych se já uplatnil a cítil se dobře v tomto společenství, v tomto sboru. Ale co mám dělat, čím mohu přispět, kde je moje místo v tomto společenství Božího lidu? A odpověď? Vzdej se všeho druhotného, na čem tolik nezáleží, nesnaž se být pravdou, ale žij v pravdě, služ pravdě. Nedívej se na sebe jako jen na oběť chyb druhých, ale vzchop se, přijmi díl své zodpovědnosti a přilož ruce k dílu.
 
Poděl se o práci, o víru, o lásku a naději. Poděl se o vše duchovní. A jelikož jsme církev Kristova, o to duchovní nám jde především. Vše ostatní je pomíjivé.
Nesnaž se být měřítkem všeho a všech, ale nech sebe měřit Bohem. A když se budeš snažit žít tak, aby ses líbil lidem, nezapomeň, že jednou Tě bude soudit Pán Bůh a ne lidé. Nenech se vést jen lidským míněním, nedbej tolik na to, aby ses líbil lidem, ale především Pánu Bohu. Nech se vést spasitelem Kristem. Ten Tě vede cestou zpátky do ráje. Ten Tě připraví , aby ses nelekl, až uslyšíš Boží hlas v zahradě. Kristus Tě připraví na setkání s Bohem Otcem, aby ses neschovával, až Bůh zavolá “člověče, kde jsi?” Kéž může každý odpovědět, zde jsem, Bože, omilostněn a očištěn Kristem.
 
To, že i když se nyní rozcházíme, budeme se ještě stýkat, je velmi důležité. Ale když se to bude dít v pravdě a lásce, a zůstaneme všichni pod Boží milostí a Kristovým vedením, stane se i to nejdůležitější. Sejdeme se u vchodu do ráje, do Otcova domu. Když se necháme vést Kristem, ten vede všechny jen jedním směrem nezávisle na tom, kdo odkud vyráží. Z Rokycan, z Kladna, nebo z Česka a Angoly atd. Nechme se vést Kristem, abychom se jednou sešli na tom nejsprávnějším místě, na hostině vyvolených, v nebeském Otcově domě. Amen
 
Modlitba:
Pane Bože, Tobě patří celý svět i vše, co v něm je, i člověk. Kéž ti patříme tak, abys z nás měl radost, ne abychom ti byli jen na obtíž. Vyhodil jsi člověka z ráje, ale dal jsi mu naději, možnost návratu. Poslal jsi nám spasitele, Ježíše Krista, aby nám ukazoval cestu. Dej, abychom se ho drželi. Ano, dej nám víru a lásku. Amen. 
 
Požehnání:
Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.  Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133)

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248